sobota, 10 červenec 2021 15:00

ČtenářiPlus: Mám veliké štěstí. Kniha o primabaleríně Olze Borisové-Pračikové

Autor:

Před rokem obohatila knihovní pulty nová kniha o Olze Borisové-Pračikové, která je v našich krajích spojená především se scénou Národního divadla moravskoslezského. Primabalerína v knize s titulem „Mám veliké štěstí“ vzpomíná na svou bohatou kariéru i své baletní počátky. Malý vhled do publikace přináší rubrika ČtenářiPlus.

 

1

 

Titul knihy vypovídá o životní filozofii Olgy Borisové-Pračikové, primabaleríny baletu Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, v němž působí od poloviny devadesátých let. Je jí vnitřní vyrovnanost a schopnost radovat se, navzdory všemu vidět a vnímat svět pozitivně.

Olga trvale zakotvila v České republice od roku 1993. Po roce v Českých Budějovicích dostala angažmá v ostravském baletním souboru. Čekaly ji nádherné taneční příležitosti, které způsobily, že v Ostravě žije a pracuje dodnes. „Mám veliké štěstí,“ sama uvádí, „že mohu dělat v životě to, co nade vše miluji, a tím je klasický balet.“ Postupně dostávala významné role, vystupovala na řadě zahraničních pódií, například v Japonsku, Francii, Dánsku, Německu, Itálii, Švýcarsku, Polsku, Rakousku, Maďarsku, na Maltě, v Kanadě a v USA. Setkávala se už v Rusku a na Ukrajině s vynikajícími pedagogy ruského klasického baletu, během své baletní kariéry pracovala s pozoruhodnými choreografy, tančila v reprezentativních přestaveních. Přes zjevný úmysl psát především o tom pěkném, co život přinesl, se nevyhýbá ani stinným stránkám. Ožívá vzpomínka na dětské slzy, když jako devítiletá nebyla napoprvé přijata na taneční konzervatoř v Kyjevě za nedostatečně otevřené kyčle, vybavují se jí subjektivní pocity, které doprovázely její fyzické predispozice. Byla považována za „takové tintítko“, spíše pavoučího typu, protože měla dlouhé ruce a nohy. Zkraje potřebovala „ochrannou ruku“ a „postrčit“ než zklidnit.

Když se v roce 1993 rozhodla odjet „na západ“ – do Česka, dostavilo se nejdříve rozčarování, avšak její talent, píle a pracovitost jí přivedly k obsazování významných rolí. Nezatajuje, že v roce 2016 slavila mimořádný úspěch v roli Máši v Čajkovského Louskáčkovi například v Maďarsku, ovšem za čtyři měsíce jí vedení baletu NDM v Ostravě oznámilo, že už nebude tančit první sóla a navrhlo změnu platu. Snad poprvé v životě se vzepřela a smlouvu nepodepsala.

 

2

 

V publikaci je linie životního příběhu vedena chronologicky a tematicky. Sledujeme její taneční kroky od dětství do současnosti, od role k roli, kdy stoupá její taneční sebevědomí a stává se ambiciózní tanečnicí a nakonec primabalerínou. Tematicky se vracíme k jejím osobním setkáním a účinkováním v hlavních rolích základního repertoáru světového klasického baletu, neoklasického a moderního baletu. Jedním z kompozičních prostředků „povídání“ je návrat k tomu, o čem kdy snila, a měla to štěstí, že se splnilo. Málokdy si řekla o nějakou roli, neodpovídá to jejímu naturelu a noblesnímu přístupu. Její devízou se však stala dokonalá taneční technika, která je vlastní tradici ruské baletní školy, schopnost vcítit se do ztvárňovaných postav a natolik se ztotožnit s tanečními rolemi, že se obecenstvo vžívá s ní do příběhu vyprávěného na jevišti beze slov, jen pohybem, gesty, výrazem.

Nyní, když těžce až s hořkostí opouští divadelní scénu, nevidí minulost pouze spojenou s nepřetržitými tréninky, které byly přerušeny snad jen během měsíců pokročilého těhotenství a na začátku mateřství a pak po jednom jediném úraze, kdy si v inscenaci baletu Stvoření světa (2008) podvrtla kotník a natrhla vazy v achilovce. Její povzdech není veden úzkoprsostí nebo snad animozitou vůči modernímu tanci, který vytlačuje klasický balet. Tanec byl a zůstává tím, co miluje a co chce naučit své studenty na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. Její návraty jsou spíše spojeny s úvahami o tom, zda v baletu je opravdu rozhodujícím kritériem tanečníkův věk, a nikoliv umělecký výkon. Věkový aspekt považuje za zcela individuální záležitost. Všeobecně se rozmazávají věkové hranice interpretů i recipientů a také v baletním umění výjimky potvrzují pravidlo. Důkazem může být uplatnění Maji Plisecké, proslulé ruské primabaleríny, nebo Ekateriny Maximové, která byla žádána ještě v padesáti letech do role Giselle.

 

3

 

Žánrově se publikace pohybuje mezi memoárovou a publicistickou tvorbou. Prolínají se v ní vzpomínky i fakta, která se váží nejen k biografii mimořádné taneční umělkyně, kterou budeme v dějinách nejen ostravského baletu navždy vnímat jako „Odettu a Odilii v Labutím jezeře, křehkou Giselle a Sylfidu, temperamentní Kiri, dramatickou Annu Kareninu“. Souvisejí však rovněž s oživováním kulturní paměti a váží se k inscenačním rozdílnostem choreografickým, scénickým, režijním, výkon souvisí se souhrou mezi tanečními partnery, na které měla Olga Borisová-Pračiková mimořádné štěstí. O kráse, křehkém půvabu a snivé atmosféře představení nás přesvědčují fotografie Martina Popeláře, Josefa Hradila a Radovana Šťastného, pořízené jako umělecké dokumenty z premiér zmiňovaných baletů. Kniha Mám veliké štěstí je zásluhou narativního podání Aleny Mikové a v grafické úpravě Dalibora Andrýska je krásnou a čtivou publikací, která potěší nejen milovníky tanečního umění.

 

Jiří Urban

 

Foto: Serghei Gherciu, Martin Popelář, Fb O. Borisové - Pračikové

ČtenářiPlus

V rubrice ČtenářiPlus vydáváme vaše názory. 

Přispívat může zkusit kdokoliv. Podmínkou je seriózní obsah a forma textu. Jde o prostor určený pro ty z vás, kteří nejsou profesionály v oblasti klasické hudby, ale rádi píší a mají zájem se vyjadřovat ke kulturnímu dění nebo události. Vítané jsou texty, které spadají do kategorií REFLEXE, REPORTÁŽ, GLOSA, ÚVAHA a pod. 

Své texty nám posílejte na mail WEB@KLASIKAPLUS.CZ
Do předmětu uveďte heslo ČtenářiPlus.
Nezapomeňte napsat také své jméno a příjmení, popř. pár informací o sobě.

Těšíme se na vaše příspěvky!

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.