I opakované zhlédnutí letošní brněnské inscenace Smetanovy opery Dalibor zanechává stále stejný dojem: nejvýše stojí v tomto projektu hudební nastudování Tomáše Hanuse a jeho práce s orchestrem během představení. Vůbec to neznamená, že by bylo scénické ztvárnění navíc, nebo že by nestály za pozornost pěvecké výkony. Nicméně i na festivalu Smetanova Litomyšl uchvátilo nyní dirigentovo vášnivé, barvité, podrobné a plastické uchopení partitury nejvíc. Je rozhodujícím parametrem pro vyznění díla.

Tenorista Peter Berger je v současnosti ideálním představitelem rytíře Dalibora. Nachází v hlase víc než dostatečné množství odhodlání, patřícího k hrdinovi, ale stejně tak v něm má i měkkost. S jistotou vyzpívává vášnivě dramatické vrcholy, kterých není v roli málo, ale daří se mu vyjádřit i vroucnost a zjihnutí ve vzpomínce na přítele Zdeňka a při setkání s Miladou. Soubor Janáčkovy opery Národního divadla Brno v něm má pádný důvod pro hraní tohoto titulu.

Dobré bylo také angažování Csilly Boross, pěvkyně s hutným hlasem a dobrou českou výslovností, jako Milady. Spolu s dokonale deklamujícím Svatoplukem Semem v roli sice zdánlivě ušlechtilého, ale ve skutečnosti autoritářského vladaře a s dynamickou Janou Šrejmou Kačírkovou jako bojovnou Jitkou bylo pohostinské litomyšlské představení poslední červnový pátek v dobrých rukou. Výrazné postavy vytvořili i hlasově velmi dobře disponovaní David Szendiuch a Daniel Kfelíř.

Vizuální podoba brněnského Dalibora je dílem britského režiséra Davida Pountneyho, jeho kolegy byli výtvarníci Robert Innes Hopkins, Marie-Jeanne Lecca a Fabrice Kebour. Děj, točící se kolem politického procesu s odbojným Daliborem, je přesazen do současnosti, do nadčasového prostředí totalitního režimu, kde vládne korupce a kde má výrazné slovo velitel policie. S libretem to naštěstí vesměs koresponduje a funguje – a tam, kde ne, lze asi přimhouřit oči. To lze ostatně učinit i nad těmi pro někoho už nepřijatelnými samopaly… Jde o metaforu: moc proti moci, jak zpívá Dalibor.

Režisér zdůrazňuje nejednoznačnost hrdiny, který sice hájil své právo, ale mstil se, je vinen vraždou. I když je přítomno obrácení Milady z nenávisti k lásce, rozhodně nejde o romantickou, původně středověkou pověst o rytíři, který se naučil ve vězení hrát na housle. Vychází z toho docela silné drama o vášních i politických intrikách. Je to přístup značně inovativní, ale ne samoúčelně provokující.

Výrazným prvkem inscenace je snové zakomponování houslových, violoncellových a harfových sól přímo na jeviště, v podání kostýmových hráčů. Ještě výraznější je pozměněný závěr, respektive částečný návrat k původní verzi opery před jejím definitivním dopracováním: zavraždění Dalibora už ve vězení a jeho shledání s umírající Miladou prezentované jako setkání na cestě do nebe… Patří k tomu i zvýraznění postavy Jitky, zde skutečné moderní amazonky (a také youtuberky), která celé dílo otvírá i ukončuje.

Nad vším ale přece jen dominuje Smetanova hudba. Tomáš Hanus ji s orchestrem a skvěle zpívajícím sborem i ve Festivalové hale v Litomyšli těsně před půlnocí dovedl ke strhujícímu účinku, dosaženému rovným dílem emotivně rozezpívanými, líbeznými, ale i temně dramatickými a divoce náruživými pasážemi.

………………

ReflexiPlus únorové premiéry inscenace, koprodukce s Velšskou národní operou v Cardiffu, čtěte pod titulkem Tomáš Hanus v Brně aneb Světový Smetana.

Foto: Smetanova Litomyšl / František Renza