„Roste silná generace slovenských hudebníků.“

„S Andrésem Orozco-Estradou se znám dobře a je to také velmi dobrý dirigent, ale Petr si orchestr umí získat na svoji stranu. On přijde na zkoušku a ti lidé mu věří…“

„Vídeňští filharmonikové opery někdy hrají z listu.“

Slovenský houslista Dalibor Karvay jako koncertní mistr Vídeňských symfoniků… na toto spojení jsme u orchestru, který od loňského roku vede náš Petr Popelka, zvyklí. Avšak pozor! Formulka platí jen do konce aktuálního roku. Karvay své čerstvé rozhodnutí přesvědčivým způsobem zdůvodňuje v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz, nic však nemění na faktu, že s košickou filharmonií a jejím novým stálým hostujícím dirigentem Tomášem Braunerem brzy vystoupí ve Smetanově síni Obecního domu – akce 4. listopadu je slavnostní příležitostí u výročí narození zakládajících osobností Československé republiky.

Dalibore, s drobným zpožděním gratuluju k vašim čtyřicátým narozeninám.

Moc děkuju.

Prožíval jste tento zlom? Bilancoval jste?

Měl jsem naplánované velké vystoupení s Beethovenovým Trojkoncertem a po tom jsem měl hrát na jednom rakouském festivalu na dalších koncertech. Ale objevily se problémy s páteří, tak jsem koncerty musel zrušit.

Takže jsem najednou opravdu měl čas, abych se zastavil – získal jsem odstup od houslí a ano, začal jsem trochu bilancovat svoji dosavadní dráhu, život i kariéru – působil jsem na dvou vysokých školách, u Vídeňských symfoniků, nějaké sólové hraní… bylo toho opravdu hodně. Po dlouhé úvaze jsem se rozhodl, že u Vídeňských symfoniků to ukončím, takže hraju ještě do konce prosince, a i co se týká univerzit, působím na MDW – Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni, kde chci mít co nejlepší třídu.

Rozhodl jsem se tedy, že se chci věnovat sólové kariéře plus učení a samozřejmě i rodině, protože mám čtyřiapůlročního syna – chci si užít ten čas, než půjde do školy.

Pardon, zaznělo mi to trochu nenápadně. Raději ještě jednou: Vy končíte u Vídeňských symfoniků s koncem prosince?

Přesně tak.

Tedy, to je velká informace! Pro tuzemské hudební publikum jste totiž nejspíše právě „ve škatulce“ koncertního mistra Vídeňských symfoniků… 

Samozřejmě, že být u Vídeňských symfoniků pro mě bylo v mnoha ohledech důležité. V mnoha ale také velice, velice náročné. Hrát Mahlerovy a Brucknerovy symfonie je úžasné, ale stojí to hodně sil. 

Mě navíc hodně baví pedagogická činnost – chci si ji ponechat; sólové koncerty mě samozřejmě také lákají… S hraním v orchestru Vídeňských symfoniků už se to dále nedalo kloubit. Tak jsem učinil rozhodnutí; po skoro šesti letech ukončím jednu etapu. Do budoucna se ale nebráním nějakému hostování…

Kdybyste měl říct nějaký jeden konkrétní aspekt tohoto zaměstnání – míněna pozice koncertního mistra Vídeňských symfoniků –, který vás k rozhodnutí přiměl, co by to nejspíše bylo?

Určitě ta časová náročnost. Spousta koncertů, mnoho turné, pak má člověk po dlouhé době trochu času, ale stejně nemá sílu si ho nějak dobře užít. Jak jsem říkal, mám i rodinu… 

Vídeňští symfonikové jsou stálým hostem letního festivalu v Bregenzu u Bodamského jezera, kde se mimochodem střetávají s Pražským filharmonickým sborem. Účastnil jste se i těchto celoletních zájezdů?

Letos zrovna ne, právě kvůli zmíněným zdravotním problémům… Jako divák si člověk Bregenz skvěle užije, možná i jako hráč, ale zase… po celé sezoně dalších pět šest týdnů hostování, hledat si ubytování, o všechno se starat… Je to náročné.

Moment… Vy si sami hledáte ubytování?

Ano.

Pražský filharmonický sbor má ubytování produkčně zajištěné…

Vídeňští symfonikové si ho hledají každý sám za sebe. Má to výhody, ale i nevýhody. Typicky si člověk shání ubytování s ročním předstihem. Když tam jste, prohlížíte si různé byty a apartmány a vybíráte si, abyste měl napřesrok kýžený komfort.

V Bregenzu je skvělá atmosféra, Bodamské jezero je úchvatné… nechci znít negativně. Angažmá v orchestru bylo zajímavé, v mnoha směrech formující. Spousta intenzivních zážitků, množství krásné hudby, různé navštívené země… Je ale také jen přirozené, že člověk je pak unavený.

4. listopadu vystoupíte v pražském Obecním domě, jeho Smetanově síni, společně se Státní filharmonií Košice. Jaké koncertní vzpomínky na Prahu se vám vybaví jako první?

Vzpomínám na komorní koncerty s Radkem Baborákem, pěkná byla také vystoupení s Českou filharmonií.

Košická filharmonie na tomto koncertě zahraje Novákovu symfonickou báseň V Tatrách, Sukovu Pragu a společně s vámi coby sólistou zazní Burleska pro housle a klavír Eugena Suchoně. Suchoň je tedy jediný slovenský autor na programu. Na co se posluchači ve vašem podání můžou těšit? Toto dílo úplně neznáme. Čím je Suchoňova Burleska podle vás ‚jiná‘?

Zatím dílo sám úplně neznám, teď ho začínám intenzivně studovat. (Rozhovor se uskutečnil 16. října – pozn. red.) Samozřejmě jsem ho už ale slyšel… Suchoň má krásné věci, hutné, syté, inspiruje se v přírodě, partitura je obrovsky pestrá, napsaná opravdu hustě.

Skladba má vlastně dvě části: Fantazii a Burlesku – v Praze hrajeme pouze Burlesku; následně dílo uvedeme i v Košicích a tentokrát kompletně.

Dlouhodobě mě fascinuje, jak málo v Čechách známe slovenské skladatele. I lidé, kteří se hudbou živí, mají problém i jen jmenovat tři slovenské tvůrce… Napadne vás, proč tomu tak je?

Je to bohužel tak, že Slovensku chybí hlubší tradice; opravdu jsme neměli takové osobnosti, jako vy v Čechách; kvalita na Slovensku opravdu je o něco níže. Je to škoda, ale není to jen věc skladatelů. Týká se to hudby celkově. Setkávám se s tím, že když řeknu, že jsem ze Slovenska, ani velké dirigenty rychle nenapadne, čím Slovensko přispělo k hudebním dějinám. Ani aktuální slovenské zastoupení u velkých zahraničních orchestrů není až takové.

Zas ale musím říct, že jak pozoruju mladou generaci a studenty, kteří ke mně chodí, myslím, že roste silná generace slovenských hudebníků. To jsem moc rád. Celkově do značné míry doháníme určitý historický hendikep.

Podotkněme, že soudobá slovenská autorka Ľubica Čekovská nedávno zaujala v Brně svou operou Here I am, Orlando… (Reflexe ZDE.)

A právě se těším na setkání s Ľubicou v televizní relaci, kterou moderuje… Ano, jsem moc rád, že má Ľubica úspěch. Navíc její další nová skladba teď bude uvedena v americkém Houstonu, kdy se hudebního nastudování chopí místní slovenský šéfdirigent Juraj Valčuha.

Jen tak pro zajímavost, jaké tři slovenské skladatele, kteří stojí za to, byste jmenoval vy?

Kteří stojí za to… Nechci se nikoho dotknout… Jednoznačně Suchoň, dále třeba Cikker, Zeljenka, Trnavský. Několik jich bylo, byli dobří, ale světové úrovně opravdu nikdo nedosáhl. Jedna velká osobnost by možná táhla ty další… To se často děje. Ne, že by talent chyběl, ale dostupné možnosti byly možná omezené.

Dirigentem koncertu v Obecním domě je Tomáš Brauner, který, zdá se, zakotvil na Slovensku. Je šéfdirigentem Opery Slovenského národního divadla, vyskytuje se i u Slovenské filharmonie, teď tento bývalý šéfdirigent Pražských symfoniků vystupuje s košickými. Pojí vás s Tomášem Braunerem nějaká společná umělecká minulost, nebo to bude poprvé, co spolu vystoupíte?

Ano, už jsme spolu párkrát hráli – ve Zlíně, v Košicích i v Praze. Na Tomáše se moc těším. A těším se i na Suchoňovo dílo. Nestává se až tak často, že by člověk nějakou skladbu studoval od nuly; snad si ji postupně zahraju vícekrát – existuje i verze s klavírem.

Do jaké míry se při nastudovávání nového repertoáru necháváte inspirovat dirigentem? Když má člověk nějaký kus dobře naučený, má jasný názor, jak ho hrát. V tomto případě to tak není. Jste připraven na to nechat se ovlivnit?

Vždycky se snažím s dirigentem předem domluvit na konceptu skladby; nějak sladit vzájemná očekávání. Pak samozřejmě následuje proces samotného vzniku skladby. Bývá vhodné mít nějakou představu, která se může změnit… Záleží na orchestru, dirigentovi, místě konání – to všechno ovlivní výsledek. Celkově jsem ale typ houslisty, který má skladby rozvržené dost detailně.

Ještě mě zaujalo, že říkáte, že jste skladbu ještě nezačal studovat. Koncert je za necelých dvacet dní. Je to standardní postup? Nějak bych očekával delší dobu na nastudování…

Závisí na délce skladby, její obtížnosti, ale jen, abyste si to představil… Dnes hraju s Radkem Baborákem Goldbergovy variace, předtím byly jiné koncerty s Petrem Popelkou, Mahler, Grieg, zájezd do Vietnamu, dva Kreislerové… Je toho hodně a někdy není prostor studovat skladbu měsíce, i kdyby člověk chtěl.

Ještě malinko k vaší pozici koncertního mistra v orchestru Vídeňských symfoniků, kterou tedy čerstvě opouštíte. Post jste zastával, lze říct, od první vlny epidemie koronaviru, tedy od března 2020. Jak vzpomínáte na první měsíce svého angažmá v této funkci?

Bylo to celé velmi zvláštní. Přišla mi esemeska dva dny před prvním koncertem, že se konat nebude – to byl můj začátek. Prvních pár měsíců jsem prostě nehrál. Divný, ne zrovna nejpříjemnější pocit. Postupně začaly online koncerty v menších obsazeních, ale celý můj zkušební rok byl opravdu velice nestandardní.

Jsem rád, že jsem mohl být součástí orchestru, zažít Petra jako šéfdirigenta bylo skvělé, proces zkoušení je s ním vždycky velmi zajímavý. Všichni z orchestru Petra mají moc rádi, váží si ho i po lidské stránce. Jsme rádi, že ho tam máme; snad tam nějaký čas vydrží…

Petr Popelka ve funkci nahradil Andrése Orozca-Estradu. Můžete říct, jak se z vašeho pohledu liší způsob práce těchto dvou dirigentů?

S Andrésem se znám dobře a je to také velmi dobrý dirigent, ale Petr si orchestr umí získat na svoji stranu. On přijde na zkoušku a ti lidé mu věří, chtějí s ním „dělat hudbu“. U Andrése tento pocit mnozí neměli… S Petrem lidi opravdu chtějí; chtějí, aby koncert dopadl dobře. Každá jeho myšlenka dává smysl. Je přirozený, umí podat, co chce říct. Ví, kdy mluvit více, kdy zas méně. Cítí náladu v orchestru; má skvělý feeling, co se týká zkoušek – kdy to zahrát durch, kdy se zaměřit na detaily. Vídeňští symfonikové Petra Popelku mají opravdu rádi.

Z dnešního pohledu je zajímavá česko-slovenská „kolonie“ v orchestru Vídeňských filharmoniků, kdy vy jste prvním koncertním mistrem a šéfdirigentem je od loňska Petr Popelka. Má tento fakt nějaký specifický vliv na život orchestru, třeba výběr jeho repertoáru?

To ne. Jsme rádi, že to funguje. Koncertní mistr je obecně takový mezičlánek mezi dirigentem a zbytkem orchestru a je důležité, že náš vztah je bez problémů. Repertoár to určitě neovlivňuje.

Jakou řečí mezi sebou komunikujete na zkouškách?

Slovensko-česko-německy. (úsměv) 

Ještě mě zajímá: Do jaké míry se v rakouském kontextu na Vídeňské symfoniky hledí jako na „ty druhé“? Přece jen, globální proslulost náleží spíše Vídeňským filharmonikům… Existuje nějaká rivalita mezi těmito orchestry?

Nějaká kvazi-rivalita určitě existuje, ale já jsem třeba do Vídeňských filharmoniků nikdy nechtěl.

… z důvodu…

… z důvodu, že práce je tam ještě mnohem více. Navíc nejsem ten typ, který by chtěl hrát z listu všechny ty opery. Když tam člověk naskočí jako nový…

… počkejte. Oni hrají opery z listu?

Ano, stane se, že repertoárový kus se tolik nezkouší, vy ho jako nováček ale ještě neznáte. Při množství práce se někdy stane, že jste prostě neměl příležitost věc hrát na zkoušce. To se opravdu děje. Nováčci nemají šanci všechno nastudovat… Postupně, s rostoucí zkušeností a tím, jak poznáváte všechna ta díla, co se hrají, si věc sedne, ale začátky bývají obzvlášť těžké. Opera se hraje v podstatě každý den.

Vídeňští symfonikové jako druzí… Ano, filharmonici mají větší jméno, ale s lidmi, jako je Petr Popelka, se i Vídeňští symfonikové budou dostávat stále výš. Co se týká koncertů a turné, zas si nemyslete, je toho opravdu hodně a hrajeme v nejlepších sálech – hamburská Labská filharmonie, berlínská Filharmonie –, jsou tu výjezdy do Asie s prvotřídními sólisty. Ta kvalita není nízko…

Na co v nejbližším budoucnu se nejvíce těšíte? Třeba i mimohudebního…

Jednoznačně na to, že budu mít čas a občas třeba i nějaký volný víkend… Také se těším na rodinu a pak i na své studenty, kterým se budu moct více věnovat. A vůbec, třeba dáme i nějaký ten fotbal s kamarády nebo i jiný sport – čas na sebe i bez houslí…

Ale na druhou stranu! Pak se vrátím k houslím a zase si budu moct v rámci svých hudebních projektů vybírat ty, které mě opravdu zajímají. A těším se, že budu mít čas se na ně připravit tak dobře, jak chci.

————

Na vyjádření slovenského houslisty Dalibora Karvaye v jedné z odpovědí, že „…Slovensku chybí hlubší tradice…“, zareagovaly nesouhlasně 14. listopadu ve společném stanovisku dvě desítky slovenských skladatelů a interpretů, zastoupené PR agenturou Your Story. Jeho slova jsou podle nich nepřesná a v rozporu s historickými a odbornými fakty. Realitě neodpovídá Karvayovo tvrzení o „nižší kvalitě slovenské hudby“ a o „nízkém zastoupení slovenských hudebníků v zahraničí“, píší v článku zaslaném redakci.

Karvay v rozhovoru říká: „Opravdu jsme neměli takové osobnosti, jako vy v Čechách; kvalita na Slovensku opravdu je o něco níže. Je to škoda, ale není to jen věc skladatelů. Týká se to hudby celkově. Setkávám se s tím, že když řeknu, že jsem ze Slovenska, ani velké dirigenty rychle nenapadne, čím Slovensko přispělo k hudebním dějinám. Ani aktuální slovenské zastoupení u velkých zahraničních orchestrů není až takové. Zas ale musím říct, že jak pozoruju mladou generaci a studenty, kteří ke mně chodí, myslím, že roste silná generace slovenských hudebníků. To jsem moc rád. Celkově do značné míry doháníme určitý historický hendikep.“

————-

Spoločné stanovisko slovenských skladateľov a interpretov

K rozhovoru Dalibora Karvaya pre portál KlasikaPlus.cz (30. októbra 2025)

Reagujeme na výroky pána Dalibora Karvaya, v ktorých uviedol, že „Slovensku chýba hlbšia tradícia“, že „kvalita slovenskej hudby je o niečo nižšia“ a že „svetovej úrovne naozaj nikto nedosiahol“.

Uvedené tvrdenia sú nepresné a v rozpore s historickými a odbornými faktami.

Hudobná tradícia na území Slovenska má dlhodobý a mnohovrstevný vývoj. Slovenské územie bolo v minulosti súčasťou širších kultúrnych a historických celkov, čo formovalo jeho hudobnú identitu. K tomuto dedičstvu patria osobnosti, ktoré tu pôsobili alebo študovali – Samuel Capricornus, Anton Zimmermann, Juraj Družecký, František Xaver Tost, Franz Paul Rigler, Johann Nepomuk Hummel, Ján Levoslav Bella,  tzv. „prešporská štvorka“ – Alexander Albrecht, Ernő Dohnányi, Franz Schmidt a Béla Bartók,  ďalej E. Suchoň, A. Moyzes, J. Cikker  a ich súčasníci, avantgarda po 60tom roku a autori mimo tohto prúdu atď.. Na túto tradíciu a ďalšie vplyvy nadviazali viaceré generácie slovenských skladateľov a skladateliek, ktorých diela predstavujú plynulý vývoj od 19. storočia po súčasnosť.

Ich diela zaznievajú na medzinárodných pódiách vrátane Carnegie Hall, Wiener Musikverein, Varšavskej jesene, Bregenz Festspiele, Benátok, Paríža a Zürichu. Mimochodom za svojich sme prijali aj niektorých pôvodom českých a moravských skladateľov, ktorí na Slovensku pôsobili väčšinu svojho života.

Tvrdenie o „nižšej kvalite slovenskej hudby“ nezodpovedá realite. Slovenské diela vydávajú vydavateľstvá Supraphon, Naxos, RCA Japan/SONY, Hungaroton, EMI, DECCA, ORFEO, Kairos, ECM, Hevhetia, DG, Nightingale, Teldec nahrávajú ich ORF, RTVS-SOSR, Deutschlandfunk, BBC Radio 3 a uvádzajú ich európske a mimoeurópske orchestre. Slovenskí skladatelia a interpreti sú prítomní na svetových festivaloch ako napr.  ISCM World New Music Days, Biennale di Venezia, Huddersfield Contemporary Music Festival, Donaueschinger Musiktage a ďalších.

Tvrdenie o nízkom zastúpení slovenských hudobníkov v zahraničí nie je správne. Slovenskí interpreti pôsobia v Berlíne, Paríži, Zürichu, Viedni, Prahe, Londýne atď.

Medzi nimi je množstvo slovenských interpretov, ktorí pôsobia a dosahujú úspechy na významných medzinárodných pódiách. Slovenskí umelci sa dlhodobo uplatňujú v medzinárodnom kontexte.

Označenie o „historickom hendikepe“ nereflektuje skutočnosť, že Slovensko počas 20. storočia vybudovalo sieť hudobných inštitúcií – Slovenskú filharmóniu (1949), Štátnu filharmóniu Košice (1968), Slovenský komorný orchester (1960) a ďalšie telesá, ktoré systematicky rozvíjajú domácu tvorbu. Slovenská hudba sa nachádza v kontinuálnom vývoji v rámci európskeho priestoru.

Uvedené fakty sú overiteľné prostredníctvom databázy Hudobného centra (www.hc.sk) a ďalších verejných zdrojov (Hudobný fond, FPU, SOZA, Slovenská filharmónia a iné).

Každý verejne pôsobiaci interpret má zodpovednosť pristupovať k hodnoteniu kultúrnych javov s primeranou znalosťou prostredia. Slovenská hudba si vyžaduje odborný prístup a faktické hodnotenie, nie všeobecné a nepodložené tvrdenia.

Podpisujú:

slovenskí skladatelia, interpreti a kultúrni pracovníci

Peter Dan Ferenčík, skladateľ, hudobný redaktor, projektový manažér, 
Milan Paľa, huslista, skladateľ
Marián Lejava, skladateľ, dirigent, pedagóg
Katarína Paľová, klaviristka, pedagogička
Jana Kmiťová , skladateľka
Ondrej Veselý, gitarista, publicista, hudobný redaktor
Peter Machajdík, skladateľ
Anton Steinecker, skladateľ
Rostislav Pavlík, vydavateľ, producent
Eva Šušková, sopranistka
Miloš Slobodník, gitarista, pedagóg
Oľga Kroupová, skladateľka
Juraj Beráts, predseda ISCM slovenskej sekcie
Michal Paľko, skladateľ, cimbalista, pedagóg
Ivan Šiller, klavirista, dirigent, pedagóg,
Martin Adámek, klarinetista
Ronald Šebesta, klarinetista, pedagóg,
Veronika Lovránová, klaviristka, pedagogička
Samuel Hvozdík, skladateľ, pedagóg
Anton Jaro, kontrabasista, skladateľ
Filip Jaro, kontrabasista
Nao Higano, sopranistka
Juraj Vajó, skladateľ, pedagóg

Tento text zastupuje aj umelcov, ktorí sa k nemu chcú pridať.