„Toto dílo dnes patří k nejpůsobivějším hudebním výpovědím 20. století.“

„Vězňova poslední slova znějí jako otázka do prázdna: ‚La libertà?‘ Silný závěr opery…“

„Sopranistka Ángeles Blancas Gulín okouzlila publikum svým nádherně znějícím hrudním rejstříkem vyrovnaným ve všech dramatických polohách.“

Během tří večerů 26., 27. a 28. listopadu uvedla Česká filharmonie v rámci svých abonentních koncertů jednoaktovou operu Vězeň italského skladatele Luigiho Dallapiccoly (1904–1975) v české premiéře. K provedení přizvala španělskou sopranistku Ángeles Blancas Gulín, ukrajinského tenoristu Valentyna Dytjuka a amerického barytonistu Briana Mulligana, který ztvárnil hlavní roli. Pražský filharmonický sbor připravil Simon Halsey a vše řídil hvězdný dirigent Antonio Pappano.

Luigi Dallapiccola, narozený roku 1904 v istrijském Pisině, dnes chorvatském Pazinu, prožil dětství poznamenané neklidem politiky. Rodina, vyhnaná válkou do internace ve Štýrském Hradci, mu nemohla nabídnout ani klavír, a přesto právě tehdy v něm operní představení Wagnerova Bludného Holanďana zažehlo pevné rozhodnutí stát se skladatelem. Jeho hudební cesta začala nesměle v Terstu, ale zásadní obrat přineslo setkání s učebnicí harmonie Arnolda Schönberga – kniha, jež mu otevřela dveře k poetice dvanácti tónů. Po přestěhování do Florencie se stal nejen studentem, ale později i respektovaným profesorem místní konzervatoře, kde vychoval řadu výrazných osobností světové hudby. Z původního okouzlení Wagnerem a Debussym postupně přešel k jemné, lyrické přísnosti Druhé vídeňské školy, ale na rozdíl od jiných skladatelů se serialita v jeho hudbě nikdy nestala pouhou konstrukcí – vždy jí prosvítala melodická linka, jako by se v ní ozývalo jeho vlastní životní hledání. 

Osud však do jeho tvorby vtiskl i tíhu dějin: ač byl sám z počátku jedním z nejhorlivějších podporovatelem Mussoliniho (ostatně jako mnoho umělců v předválečné době), kvůli válce v Etiopii, účasti Itálie ve Španělské občanské válce a diktátorovým sympatiím k rasovým názorům Adolfa Hitlera kolem roku 1930 přešel na druhou stranu. Poslední důvod byl obzvláště silný, neboť Dallapiccolova manželka Laura Luzzatto byla židovského původu. Tento svůj postoj vyjádřil ve sborové skladbě Zpěvy z vězení (Canti di prigionia) a následně právě v opeře Vězeň (Il prigioniero). „Hitlerovo bombardování Varšavy 1. září 1939 jen prohloubilo můj zápas s otázkou lidské svobody. Na Vězni jsem pracoval v letech 1944 až 1948. Ačkoli jsem v té době napsal i jiná, zcela odlišná díla, v myšlenkách jsem žil s vězni deset let. V těch hrozných letech jsem nemohl myslet na nic jiného.“ Vyznal se skladatel po válce.

Libreto napsal sám Dallapicolla na námět povídky La Torture par l’espérance (Mučení nadějí) od Augusta de Villiers de L’Isle-Adama. V příběhu zasazeném do doby španělské inkvizice je rabín Aser Arbarbanel, neprávem obviněný z lichvy, nucen přijmout křesťanství. Ani po roce trýznivého mučení však rabín svou víru nezapře. Čeká ho hranice a před ní poslední mučení, k němuž odkazuje název povídky.

Aby Dallapiccola dodal příběhu univerzálnější rozměr, proměnil rabína z Villiersovy povídky v bezejmenného, zjevně protestantského vězně, který sympatizuje s nizozemským odporem proti cizí nadvládě Španělů a jejich králi Filipu II. V prologu se vězňově matce zjeví právě Filip II., ale vzápětí se promění ve smrt. Žalářník oslovuje vězně familiárně jako „fratello“, bratře, a vypráví mu o úspěších nizozemských povstalců. Zdánlivou nepozorností nechá otevřené dveře cely. Vězeň vyjde na chodbu a dlouhým podloubím se dostává na dvůr a do zahrady, dvakrát jen těsně uniká kněžím, kteří by ho mohli odhalit. Zdá se, že svoboda je na dosah. Na vrcholu radosti z údajného útěku se však ukáže, že naděje byla jen nejkrutější formou mučení. Vězně na konci čeká někdo, kdo tuší všechno od počátku – zdání svobody je pouhý klam. „Proč nás chcete opustit právě nyní, na samém prahu svého spasení?“ ptá se Velký inkvizitor, narážeje na hranici, k níž má být vězeň odveden. Vězňova poslední slova znějí jako otázka do prázdna: „La libertà?“ – Svoboda? Jedná se o mimořádně silný závěr opery.

Toto dílo dnes patří k nejpůsobivějším hudebním výpovědím 20. století a i díky němu se po válce Dallapiccolovo jméno otevřelo světu, učil v Americe a stal se vyhledávaným pedagogem i hlasem tehdejší hudební moderny. Vrcholem jeho kompoziční cesty byla opera Odysseus z roku 1968 opět na vlastní libreto (samozřejmě podle Homérova románu), která se zaobírá podobným tématem a tím je boj člověka s mocí, která je mnohem silnější než on. Dallapiccolův život se uzavřel roku 1975 ve Florencii, kde naposledy dozněla jeho tichá, lyrická stopa ve světě dvanácti tónů.

V Praze se pro premiéru této opery podařilo dát dohromady silný tým. Sopranistka Ángeles Blancas Gulín okouzlila publikum svým nádherně znějícím hrudním rejstříkem vyrovnaným ve všech dramatických polohách svého partu (a že jich bylo!), aniž by přitom ztrácela jemnost v pianissimech. Part je výsostně náročný nejen technicky a ale i tím, že klade na interpretku vysoké nároky na expresivní zpívání, přesnou intonaci; zároveň i svým rozsahem přes dvě oktávy; zpěvaččiny neobyčejně znělé hloubky by mohla závidět nejedna mezzosopranistka. S rolí byla skvěle sžita a vzdor notovému pultíku byla vizuálně i herecky stále přítomná.

Titulní roli vězně bravurně ztvárnil americký basbarytonista Brian Mulligan, který se v poslední době stále více profiluje jako wagnerovský pěvec, přičemž mezi jeho parádní role patři i Jochanaan ze Salome; jako Vězeň debutoval jak v roli, tak i u nás. Ač byl místy příliš ponořen do not, i on byl se svým partem důkladně obeznámený a do stupňující se úzkosti se nořil hlasově i herecky – v rámci přeplněného pódia Dvořákovy síně. Svým sytým, nosným a krásně barevným basbarytonovým fondem dosahoval neobyčejné expresivní hloubky, mísilo se v něm hrdinství i zoufalství a byť jeho part nemá téměř žádné lyrické pasáže, bylo pochopitelné, proč je jeho hlas tak žádaný pro wagnerovské role. Atmosféru, kterou vytvořil, bych si dovolil nazvat kafkovskou, protože hlavní hrdina románu Proces se v Mulliganově podání vyloženě dral do mysli. 

Poněkud slabším článkem celého nastudování byl tenorista Valentyn Dytjuk v roli Žalářníka. Ten má sice moc hezky posazený a zajímavý hlas, technicky mu téměř nebylo co vytknout, snad mimo zúženého zvuku ve výškách, a s rolí byl ze všech interpretů nejvíc sžit (téměř se nepodíval do not), ale hlasově se na tuto roli nehodil. Jeho přednes byl jakoby lyrický, příliš měkký, a místy dokonce evokoval písňový přednes. Jeho hlas ale i celkové pojetí postrádaly jakoukoliv autoritu a razanci. Byl-li toto záměr a jeho přednes měl působit jakoby ďábelsky vlídně, pak mu naopak scházela i potřebná temnota a jedovatost.

Pražský filharmonický sbor v tomto zhruba padesátiminutovém díle nemá velký prostor, svůj menší part však uchopil znamenitě. Hned při prvním vstupu, kdy zvukově přebírá matčin výkřik a rozvíjí jej do několika hlasů a ozvěn, šel doslova mráz po zádech. V drobných rolích prvního a druhého kněze se představili tenorista Jan Tejkal a basista Jan Líkař. Oba podali solidní výkony, jejich hlasy se pěkně nesly vyprodaným Rudolfinem a zejména druhý jmenovaný dokázal svému krátkému partu vtisknout autentickou dramatičnost.

Orchestr nabídl vyrovnaný, plasticky modelovaný zvuk a na to, že dílo hrál poprvé, působil jeho výkon velmi vyzrále a dařilo se mu objevovat malé i velké poklady skryté v partituře – nepochybně i díky vedení hostujícího hvězdného dirigenta Antonia Pappana, jehož styl připomínal jakési mazlení se se zvukem.

Il prigioniero zůstává jedním z nejzásadnějších děl Luigiho Dallapiccoly a zároveň jednou z nejpůsobivějších oper 20. století. Že u nás ani jedna z jeho oper nebyla uvedena před rokem 1989 je celkem pochopitelné. Méně pochopitelné je, že se tak nestalo ani po sametové revoluci – jde o citelný dluh naší operní scény. O to větší dík patří České filharmonii, která ve třech večerech nabídla Vězně alespoň v koncertním provedení a umožnila publiku vůbec poprvé živě vstoupit do zvukového světa tohoto výjimečného italského skladatele. (Snad jen český text v titulkovacím zařízení by si zasloužil zasvěcenější překlad.) I když byl Vězeň původně komponován jako rozhlasová opera, o scénickou podobu si vyloženě říká. Věřme, že se k tomuto kroku (třeba v kombinaci s jinou jednoaktovou operou) jednou odváží některá z našich operních scén. Dle mého názoru je uvedení Dallapiccolova Vězně nejdůležitějším nebo alespoň nejzáslužnějším počinem České filharmonie v této sezóně.

***

Příspěvek se zaměřuje na pouze část programu abonentního koncertu České filharmonie. Na stránkách portálu KlasikaPlus.cz brzy vyjde ještě reflexe celého koncertu.

Foto: Petra Hajská