„Vytyčený koncept Můj vzor byl naplněn mimořádně důsledně.“

„Při pohledu do soupisu zvoleného repertoáru se mohl dostavit pocit rizikově nadměrné rozrůzněnosti a obavy výsledné nekoherentnosti pořadu. Bát se však nebylo namístě.“

„Hudečkovi diváci jsou, myslím, citliví na schopnost interpreta bavit a podat komplexní pódiový výkon.“

Svátky hudby v Praze, koncertní cyklus Václava Hudečka a jeho hostů, přinesly listopadový program s názvem Můj vzor. Společně s protagonistou už 34. ročníku koncertní řady vystoupil další houslista, mladý a talentovaný Arnau Petřivalský, umělec s katalánskými kořeny a v minulosti oceněný na Hudečkově luhačovické Akademii. Orchestrální pořad počítající s hudebníky studujícími v nižších ročnících Pražské konzervatoře a právě tam se odehrávající 18. listopadu řídil dirigent Jan Talich.

Koncertní setkání v sále Pražské konzervatoře bylo zastřešeno souslovím Můj vzor. Tento dramaturgický koncept považuju za moc pěkný moment večera. Podtitul sice zněl „setkání studentů s inspirujícími osobnostmi“, řečený princip však byl patrný i v dalších ohledech, minimálně jednom explicitně, protože text programové brožurky upozorňoval například na to, že dílo Heitora Villa-Lobose, ten večer interpretované, je počinem autora, který si zamiloval tvorbu Johanna Sebastiana Bacha a snažil se přes oceán budovat most mezi vzorem evropské, bachovské tradice a tradicí své rodné Brazílie… Můj vzor jsem však viděl i v dalších věcech. Úvodní páně Hudečkovo povídání zahrnovalo vzpomínku na babičku dirigenta koncertu Jana Talicha, k níž Václav Hudeček „chodil do houslí“ (ona jemu byla vzorem); naopak Jan Talich, o necelou generaci mladší než Hudeček, jistě vzhlížel a stále jistě vzhlíží naopak zase k osobnosti legendárního houslisty. Mohli bychom také rozvíjet myšlenky směřující k Talichovu prastrýci Václavu Talichovi… Během koncertu Můj vzor navíc vystoupil mladý houslista Arnau Petřivalský, který je jedním z laureátů Hudečkovy luhačovické Akademie, Václav Hudeček je tak jistě do značné míry vzorem či mentorem talentovanému umělci s exotickým jménem, doprovodnou roli během úterního večera hráli konzervatoristé vedení svým etablovaným kolegou a když půjdeme ještě dál, v orchestru na významných židlích koncertního mistra seděli Richard Kollert (housle) a Josef Bárta (violoncello), kterým jsou jejich otcové, v tuzemsku známí představitelé klasické hudby (klavírista Jiří Kollert, violoncellista Jiří Bárta) jistě také velkou pomocí na umělecké cestě. A vše se, připomeňme, odehrávalo na Pražské konzervatoři, tedy v místě, které je k setkávání žáků a jejich vedoucích určené přímo z podstaty… Vytyčený koncept Můj vzor byl tedy naplněn mimořádně důsledně.

Úvodem pořadu nakráčel nejen legendární houslista, ale také schopný stand-up komik Václav Hudeček, aby řekl pár slov. S určitou nadsázkou se omluvil za minulý koncert, kdy v Dvořákově síni nepřivítal světového pěvce Plácida Dominga („Byl jste tam někdo? Ale on mi to zakázal!“) a povyprávěl o svém vztahu s Janem Talichem, jeho v hledišti přítomnou maminkou i o tom, jak na Arnaua, který soutěžně získal možnost zahrát na Svátcích hudby, zapomněl a jak on se mu připomněl, načež se Hudeček obrovsky zastyděl a jal se koncert, právě odehraný, organizovat, aby při nejbližší příležitosti slib naplnil… Ano, klasická hudba není jen vysoké umění při zachmuřené tváři – jsou to také lidské příběhy i přímo rodinné záležitosti… Václav Hudeček si svou kultivovanou a zábavnou řečí efektivně znovuzískal publikum – jako by ho už dávno neměl v hrsti! Ale ne, nechci jeho výstup snižovat. Navázání komunikace mezi umělcem a jeho posluchačem je místy podceňováno (snad zejména sólisty-instrumentalisty); divák se chce cítit s umělcem na jedné lodi.

K samotnému koncertu spolehlivě a nadšeně řízenému dirigentem, houslistou, pedagogem Janem Talichem: Při pohledu do soupisu zvoleného repertoáru se mohl dostavit pocit rizikově nadměrné rozrůzněnosti a obavy výsledné nekoherentnosti pořadu. Bát se však nebylo namístě. Prokázala se zkušenost všech pořadatelských hlav, kdy výsledek v podání Symfonického orchestru Pražské konzervatoře působil žádoucím způsobem pestře, avšak nikoli nesourodě, protože všichni hraní skladatelé jsou se svou tvorbou v podstatě ukotvení v evropské hudební tradici a její kontinuitě. Postupně zazněly tyto skladby: Koncert pro smyčce g moll, RV 156 Antonia Vivaldiho (typický představitel barokního stylu), Bachianas Brasileiras č. 1 Heitora Villa-Lobose (zámořský tvůrce těžící z barokního stylu) a před přestávkou ještě Koncert pro dvoje housle d moll, BWV 1043 Johanna Sebastiana Bacha (úhelný kámen barokní hudby); po pauze pak Rondo A dur pro housle a smyčcový orchestr, D. 438 Franze Schuberta (raný romantik) a slavná Serenáda pro smyčce, op. 11 švédského tvůrce Daga Wiréna (1905–1986), jehož neoklasicistní styl okořeněný severským lyrismem a nám jakoby nepovědomou melodikou z romantismu do značné míry také čerpá… Škoda bylo, že se do koncertní brožurky vloudilo pár chybiček, přičemž komunikačního šotka zapříčiňujícího nutnost vypuštění poslední avizované skladby Skylife David Balakrishnana – Jan Talich při poslední promluvě: „(…) my ji neznáme.“ – bych i pochopil, uvedenou informaci, že Talich je šéfdirigentem Jihočeské filharmonie (když ve skutečnosti jím je už od minulé sezony dirigentka Alena Hron) a jako houslista členem Smetanova tria (když ve skutečnosti jej na postu houslisty nikoli nedávno nahradila Markéta Janoušková) už považuju za nešťastnou…

Hlavní sólista večera Arnau Petřivalský se nejprve společně s Václavem Hudečkem představil v Bachově dvojkoncertu, ale v čisté podobě si příchozí jeho um vychutnali při Schubertově Rondu, kdy byl jediným sólistou na pódiu. Hráčsky viditelně uvolněný jedinec prokázal, že po technické stránce je velmi na výši – zvláště jsem ocenil intonačně bezproblémové nejvyšší polohy –, tónem disponuje krásným, plným. S Schubertovým opusem se popasoval velice reprezentativně.

Diváci Svátků hudby jsou možná drobně „zhýčkaní“ charismatem hlavní osobnosti cyklu i hrou, která v případě Hudečka zakomponovává různé hravé prvky a dýchá zdravým životem; Hudečkovi věrní jsou, myslím, citliví na schopnost interpreta bavit a podat komplexní pódiový výkon. Vzpomenout se v tuto chvíli dá na památné kreace kontrabasisty Indiho Stivína – tuto určitou míru šoumenství by obecenstvo zcela jistě ocenilo i tentokrát a frekventant brněnské konzervatoře Arnau Petřivalský v tomto smyslu jistě ještě dozraje. Nicméně i v případě Bachova dvojkoncertu… Václav Hudeček se otáčel k prvnímu sólistovi Arnauovi, v průběhu hry jej různě pobízel a aktivizoval, avšak komunikace byla opětovaná spíše méně. Když se však zadařilo a například vzájemným úsměvem došlo k interpretačnímu spojení obou sólistů, najednou jako by se pódium rozsvítilo; náhle tu byla v plnosti ona radost ze hry, o které mluvil dirigent Jan Talich.

Přeskočili jsme první číslo, Koncert pro smyčce z Vivaldiho pera, který byl jakýmsi příjemným hudebním předkrmem; zařazení výňatku z Villa-Lobosovy Bachiany jako druhé v pořadí bylo zajisté osvěžující a zajímavé, zároveň z mého pohledu odvážné, protože byť je úchvatné vidět přicházet patnáctku violoncell (a žádný jiný nástroj), sladit je co do intonace je možná překvapivě daleko obtížnější než v případě houslí. (Takto jsem kdysi nebyl spokojen ani v případě hry pouhé dvanáctky Berlínských filharmoniků.) Navíc neodpouštějící, studiová akustika konzervatorního sálu a dílo svým naturelem našinci trochu cizí… Klobouk dolů před tou odvahou i pěkným ztvárněním. Svěží Serenáda pro smyčce, patrně nejznámější kus severského komponisty Daga Wiréna, sympaticky energicky uzavřela další večer Svátků hudby. Zase jednou připomněl, jak to vypadá, když někdo má opravdu v oblibě to, co dělá. Někteří umělci se usmívají tak trochu z povinnosti, naproti tomu pověstný, nadobyčej vřelý úsměv Václava Hudečka jako by vítal každého jednotlivce zvlášť; v jeho případě máme dokonalou jistotu, že nás vidí rád. Díky za tenhle ostrůvek v bouřlivém světě – příště zas připlujem.