„Haydnovo trio bylo provedeno s takovou promyšleností každého detailu, že škodolibého posluchače nutně muselo napadnout, zda sám skladatel spekuloval nad svým dílem tak důkladně.“

„Souhra je evidentně silnou stránkou souboru a detailní promýšlení každého taktu se v Ravelovi ukázalo jako jedině ku prospěchu.“

„Dlouhodobá poctivá práce se tu potkala s vědomím mimořádného okamžiku.“

Matiné v sobotu 24. května působilo v programu Pražského jara nejspíš nenápadně, přineslo však výtečný zážitek. Trio Incendio hrálo na festivalu poprvé a prezentuje se jako mladé. Není ovšem začátečnické: členové spolu hrají devět let a mají za sebou řadu soutěžních úspěchů.

Zkušení návštěvníci prestižních festivalů, pokud jim jde především o hudbu, by mohli sledovat „tajnou“ koncertní řadu. Je to taková, která samozřejmě nemá žádný oficiální název: vystupují v ní debutující umělci, ne ale tací, kteří přijedou na stará kolena, když jinde už o ně ztratili zájem, ani tací, kteří mají marketinkem vyšponovaná jména. Jedná se typicky o mladé lidi, kteří jsou už zralí, ale ještě dalece vzdálení profesionální otupělosti, a kteří jsou ochotni a schopni pro premiérová vystoupení ze sebe vydat všechno. Navíc se s nimi potkáte v situaci, kdy v sále je spolu s vámi nadkritické množství posluchačů, kteří také přišli hlavně za hudbou. Takové zážitky bývají nejcennější a uplynulý víkend přinesl jeden z nich.

Připomeňme, s čím se u nás můžeme setkat jindy: na některé koncerty platíme vstupné, které by na tytéž interprety ve Vídni nebo v Berlíně vyšlo levněji i s cestou, a přitom je slyšíme v horší akustice, v níž si naše publikum navíc počíná tak, jako by právě dlelo u doktora a chtělo z něj vymámit poukaz do plicních lázní. Zaplaťbůh za příležitosti, které působí odlišně, možná i díky tomu, že nejsou úplně na výsluní.

Sobotní dopoledne v anežském areálu mělo zajímavou atmosféru. Potkali jste tu návštěvníky v obleku, v košilích i v kraťasech a kupodivu nic z toho nepůsobilo nepatřičně. Zároveň bylo ve vzduchu cítit zřetelné očekávání. Člověk by málem pojal podezření, že přišli samí známí, kteří jsou zvědavi na „své“ interprety. Nicméně nejcennější – a dneska víc a víc vzácná – je jiná věc: před začátkem hraní publikum úplně ztichne, mezi větami se nepředvádí a v pianissimech nedýchá. Značně to posiluje celkový dojem.

Pokud byste přemýšleli, odkud pochází název Trio Incendio (rozhovor se souborem čtěte ZDE), patrně by vás pobavilo vysvětlení, že slovo Incendio používají kouzelníci v příbězích Harryho Pottera jako zaklínadlo, když chtějí zapálit oheň (třeba jen mírumilovně v krbu, ale taky ničivě). Je to název ambiciózní a zároveň vtipný. Členové se znají z Gymnázia a Hudební školy hlavního města Prahy, která sídlí na Žižkově a obohatila náš koncertní život už úctyhodnou řadou dobrých muzikantů. Houslista Filip Zaykov a violoncellista Vilém Petras tam studovali (a už během studia na sebe poutali pozornost) a klavíristka Karolína Františová v rámci pedagogické praxe učila Filipa, který studoval i klavír. A shodou okolností toutéž školou o něco dříve prošel i violoncellista Tomáš Jamník, který později založil Akademii komorní hudby – pozoruhodný a velmi úspěšný projekt, sdružující nejnadanější mladé hudebníky – kde se trio vlastně dalo dohromady.

Na tomto místě je dobré připomenout, jak cenné je, když se v lidech pěstuje nejenom muzikantská zdatnost, ale i celková inteligence. To se pak může blahodárně projevit jednak v organizátorském a pedagogickém působení (Tomáš Jamník je toho výrazným příkladem), a jednak ve schopnosti dobře trefit příležitosti k rozvoji a udržovat se v nich. A pak ve zvláště cenné dispozici spolutvořit jakési kvalitní hudební podhoubí.

Vezmeme-li za příklad Viléma Petrase, můžeme si všimnout, že jako absolvent Akademie komorní hudby si se současnými stipendisty znovu rád zahraje a byť je už profesionálně zaměstnaným muzikantem, neváhá znovu se zapojovat třeba do České studentské filharmonie. Jde tedy o to, aby člověk jen nešplhal po žebříčku výš a výš, ale vždycky se znovu vracel k mladší generaci a pomáhal obohacovat hudební živnou půdu. To jediné ostatně u nás ještě udržuje hudební kulturu na nějaké úrovni; státní politika to rozhodně není.

Na sobotním koncertu jsme ovšem mohli sledovat především úctyhodný interpretační výkon. Trio si vybralo repertoár, jímž se mohlo představit v maximální stylové šíři: od klasicistního Josefa Haydna s jeho stále přítomným smyslem pro vtip (Klavírní trio C dur Hob. XV:27 bývá charakterizováno jako zvláště humorné) k vytříbené formě francouzského impresionismu v triu Maurice Ravela, přes novodobé dílo loni zesnulého Wolfganga Rihma, které má podobu spíše experimentální. A soudě podle jednoho z přídavků – části ze Suity na paměť Jaroslava Ježka od Luboše Sluky – by hudebníkům nebyl cizí ani jazz. Taková škála sama o sobě sice neznamená žádnou absolutní hodnotu, soubor se klidně může časem specializovat, nicméně dobře nasvítila mimořádnou poctivost v přípravě. Ta zcela odpovídala situaci, kdy trio debutuje na festivalu, který bere vážně.

Haydnovo trio bylo provedeno s takovou promyšleností každého detailu, že škodolibého posluchače nutně muselo napadnout, zda sám skladatel spekuloval nad svým dílem tak důkladně, jak ho rentgenují jeho mladí interpreti. Bylo to skoro na hranici: jít ještě dál, Haydnův vtip by nám začínal chybět, lehkost by zanikala v analytičnosti, radost ze zdánlivě prosté hudby by se začínala ztrácet. Totéž se pak objevilo ještě u prvního z přídavků, Dumky č. 6 Antonína Dvořáka: Dvořák umí velmi působivě budit dojem čehosi jednoduchého, samozřejmého, jako kdyby to ani nemohlo být napsáno jinak, a tento dojem je dobré zachovat, není nutno hledat hluboké sdělení v každé frázi. Přirovnáno k jiné oblasti, netřeba stále přednášet, dá se i obyčejně mluvit. Rovnou ale povězme, že uvažovat o přílišné důkladnosti interpretů je podobné, jako když na koncertech Krystiana Zimermana (saháme do nejvyšších pater) někteří dumají, jestli toho Chopina nehraje až moc dokonale. Rozhodně je milé, pokud člověka napadají právě takové otázky, nikoli opačné (což bývá mnohem častější).

Fremde Szene III, kompozice Wolfganga Rihma z 80. let, bude mít nejspíš výrazné zastánce i výrazné odpůrce. Pro účinkující to je první soudobé dílo zařazené do repertoáru a jak víme, ani pro ně nešlo o lásku na první pohled. Přímé srovnání s Haydnovou invencí, stejně jako s Ravelovou (Ravelovo jediné klavírní trio patří ke špičkovým kompozicím) vyznívá nemilosrdně. Skladba v některých zlomcích upomíná na klasiky nebo romantiky, nicméně u zlomků zůstává, přičemž v posluchači může budit dojem jisté nahodilosti. Skladatel sám ji ovšem s humornou nadsázkou označoval za „pokus o klavírní trio“ a měl k ní řadu ironických komentářů; je tedy pravděpodobné, že leccos myslel s nadsázkou nebo parodicky. Trio Incendio akcentovalo spíše vážnější stránku, dokázalo ovšem vykouzlit působivé napětí, především v pianissimech.

Ravelovo Klavírní trio a moll bylo vrcholem koncertu. Je to podivuhodná kompozice. Ravel sám ji prý označil za „až příliš klasickou“. Každopádně v ní dokazuje zvládnutí formy: kupříkladu skvostná třetí věta je passacaglia dodržující všechny typické parametry – stále opakované téma v osmi taktech, v třídobém metru, s kontrapunktickými variacemi ve vyšších hlasech – a přitom se klene v jednom dovedně vystavěném oblouku vzhůru a v následném dolů, z pianissima přes vášnivé fortissimo opět k pianissimu. Téma je nenápadné, ale magické, a skladba má sice impresionistickou působivost, nicméně stavitelská dovednost je jako u barokních mistrů. To všechno ovšem klade nesmírné nároky na interprety. Bude to vždycky velké napětí, kolik lze provést mezistupňů mezi „p“ a „pp“, přesně odstíněných.

A ještě jiná věc: Ravel jako kdyby tu nepsal pro tři hudebníky, ale pro klavíristu a pro jakéhosi „dvojsmyčcového“ hráče, jehož housle a violoncello jsou – podobně jako klavíristovy ruce – řízeny z jedné hlavy. Souhra tu musí být dokonalá. V ostatních větách pak číhá široká škála dalších úskalí: někde si Ravel hraje s lidovými motivy, přičemž vyžaduje i jistou rozvernost, jinde střídá zadumané okamžiky s dramatickými, některé chvíle mají být pichlavé jako jehly, jiné zasněné. Přirovnáno k ohni (ano, Incendio!), někdy sledujeme mihotavé pablesky, jindy vyšlehne plamen, často jde o mikrohru drobných tančících plamínků. Trio ve všech ohledech obstálo: souhra je evidentně jeho silnou stránkou a detailní promýšlení každého taktu se v Ravelovi ukázalo jako jedině ku prospěchu. Připočtěme ještě dobrou technickou úroveň hráčů, jejich smysl pro něžnost a hebkost, a přitom velkou mladistvou energii.

Celkově to bylo jednoznačně radostné setkání. Dlouhodobá poctivá práce se tu potkala s vědomím mimořádného okamžiku. Škoda, že takovou „tajnou koncertní řadu“ nelze prodlužovat donekonečna: debutovat na Pražském jaru se dá jenom jednou. Ale jak víme, dobří muzikanti s reprízami neslábnou. Máme naději, že to bude i tento případ.

foto: Pražské jaro 2025 / Jan Kantor