„Struktura fugy mě zaujala kombinací racionálního principu a emocionální složky.“

„Úroveň hudebního vzdělávání v Japonsku není dle mého názoru vysoká, kdo chce umět víc, odchází studovat do zahraničí, třeba i do Prahy.“

„V první a v poslední části jsem využil japonskou, řekl bych smutnou půltónovou pentatonickou stupnici hiradžóši. Mám také rád hudební anagramy…“

Nejočekávanějším hudebním momentem koncertu NeoKlasik orchestru, který v pondělí v pražském Valdštejnském paláci připomene 80. výročí konce druhé světové války a bombardování a zkázu měst Hirošima a Nagasaki, bude patrně nová kompozice českého skladatele Daniela Forróa žijícího od roku 2003 v Japonsku. Dílo, jež dostalo název Nagasaki Passion 1945 a v průběhu necelé půlhodiny nabídne devět částí v různých kompozičních technikách, formách a stylech, objednal orchestr od skladatele letos na jaře. Nyní je čeká světová premiéra.

Jak jste přijal zprávu od NeoKlasik orchestru s nabídkou na kompozici nové skladby pro slavnostní příležitost v Praze?

S velkým překvapením. Naposledy přišla větší zakázka pro orchestr před dvaceti lety – šlo o Dvojkoncert pro varhany a bicí nástroje na objednávku Filharmonie Bohuslava Martinů u příležitosti šedesátého výročí založení orchestru. Varhanního partu na nástroji Rieger-Kloss v tehdejším Domě umělců jsem se ujal sám, za bicí nástroje se postavili členové souboru Dama Dama posílení členy filharmonie a dílo nastudoval tehdejší šéfdirigent orchestru Jakub Hrůša. Proč dostávám tak málo příležitostí, netuším. Své dávné umělecké kontakty jsem odstěhováním ztratil, mnozí moji bývalí spolupracovníci už také nejsou mezi námi, a nová generace nás starší nezná, dělají si svoje projekty s vrstevníky. I proto mě žádost mladého dirigenta o spolupráci překvapila.

Znal jste práci zakladatele NeoKlasik Orchestru Václava Dlaska? 

Než mě s nabídkou oslovil, o orchestru jsem nevěděl. Po návštěvě webových stránek mě zaujalo, že ho založili mladí umělci a že se věnuje i interpretaci skladeb soudobých autorů. Dramaturgie mi přišla skvělá – všechny ty tematicky zaměřené projekty, třeba cyklus na téma fuga. To je jeden z vrcholů evropské hudby, který si zaslouží pozornost.

Ve vaší tvorbě má fuga zvláštní postavení…

Komponuju fugy od svých skladatelských začátků. Struktura fugy mě zaujala kombinací racionálního principu a emocionální složky. V podstatě jde o aplikaci teorie informace. Pro skladatele je to i výzva, jak propojit horizontály, tedy melodické linky jednotlivých hlasů, s vertikálami, čím myslím souzvuky, které vznikají navrstvením hlasů. Je to takové sudoku. Klasická fuga mi už dávno nestačí, vymýšlím proto mnoho nových typů. K těmto inovacím mě inspiroval nejen Mistr největší, čili Bach, ale zejména Antonín Rejcha. Fuga si bezpochyby zasluhuje tematický koncertní projekt! 

Dostal jste od Václava Dlaska konkrétní zadání nebo nějaké omezení? 

Naši komunikaci jsme v březnu začali téměř od nuly, jen s velmi hrubou představou o podobě mé skladby. Václav měl jistou představu o formě koncertu, ale i ta během našeho dialogu postupně dostávala pevnější obrys, nicméně definitivní podoba byla hotová až někdy na konci července. Práce začala návrhem hrubé formy současně s přípravou hudebního materiálu v mnoha sondách. Okolnosti zkázy obou měst dopodrobna znám, práce byla emocionálně velmi inspirativní. Cítil jsem, že mi to jde. Připravil jsem mnohem víc materiálu, než jsem nakonec použil. Původně jsme uvažovali o tom, že bych ve skladbě zpracoval téma obou měst, takže jsem nejdřív zkomponoval fugu s využitím anagramů názvů obou měst. Později vykrystalizovalo, že by bylo dobré kromě americké skladby uvést i nějakou japonskou. Moje japonská manželka, vystudovaná skladatelka, mě upozornila na dílo Hiroshima Requiem od žijící autorky Tomiko Kódžiby, která se v tomto městě navíc i narodila. Pak už bylo jasné, že se budu věnovat jenom Nagasaki. Svou historií mi je bližší. Několikrát jsem ho navštívil, zanechalo ve mně dojem. 

Čím vás Nagasaki tolik uchvátilo? 

Katastrofa v Hirošimě má širší společenský dosah, byla zničena jako první a kvůli terénu města tam zahynulo více obětí. Ke známému památníku jezdí novomanželé, nakonec i po naší svatbě jsme se tam také zajeli poklonit památce obětí. Nagasaki bylo bránou západní a evropské kultury do japonské společnosti. Jak je známo, od poloviny 16. století do Japonska začaly připlouvat zejména portugalské, španělské a holandské lodě. Kromě obchodníků tam ovšem byli i křesťanští misionáři a vojáci. Evropské zbraně se lokálním knížatům pro jejich války hodily, zboží také a křesťanství bylo tolerováno. Jezuité šli na evangelizaci chytře – spojili ji se vzděláváním dětí. Po sjednocení Japonska a vzniku tokugawského šogunátu se vláda obávala kolonizace země Evropany, což se stalo například Filipínám. Proto kontakt se světem zakázala. Nagasaki se tehdy stalo jediným oficiálním oknem do Evropy, na uměle vytvořeném ostrově Dedžima směli od roku 1641 pobývat pouze Nizozemci. To trvalo prakticky až do poloviny 19. století.

Japonsko přijalo západní klasickou hudbu a patří mezi kulturní centra, kde je na vysoké úrovni provozována. 

Ano, Japonsko sice přijalo klasickou hudbu, ale hudební život je tu velmi konzervativní a nedá se srovnávat s Evropou. Žiju blízko Gifu, to je hlavní město stejnojmenné prefektury, které má srovnatelný počet obyvatel jako Brno. Není tam ale jediný profesionální orchestr, ty jsou pouze ve velkých městech. Jiný problém je program koncertů – omílají se stále dokola ty nejpopulárnější kusy od Bacha po dejme tomu Brahmse nebo Čajkovského. Koncerty přitahují hlavně starší ženy, mladí lidé nemají na návštěvy koncertů klasické hudby čas, jsou příliš vytíženi prací a studiem nebo mají jiné zájmy. Děti se hudbě věnují, jsou tu dokonce i školní orchestry a brass-bandy a mají výtečné nástrojové vybavení. Často dělám koncerty ve školách a ve velkých tělocvičnách jsou všude skvělé klavíry Yamaha nebo Kawai. Na koncert se obvykle dostaví celá škola i s rodiči a je to jejich jediný koncert za celý rok. Hudbě se věnují převážně dívky, chlapci jsou spíše na sport. Přetrvává tradiční názor, že hudba je dobrá jen pro děvčata. 

Úroveň interpretace můžete sledovat i jako porotce Evropské mezinárodní klavírní soutěže v Japonsku…

Soutěž založila v roce 2010 vynikající klavíristka, profesorka Šóko Sugitani, která studovala v Německu, se záměrem pozvednout úroveň hudební kultury v Japonsku a poskytnout účastníkům kvalitní rady. Ta internacionalita spočívá jenom v tom, že v porotě sedí kromě japonských učitelů i cizinci žijící trvale v Japonsku, a je doporučeno hrát převážně západní hudbu. Do porot jsem zván od roku 2011. Soutěž s poměrně vysokým zápisným má mnoho kategorií pro děti od mateřské školy po studenty univerzit a hudebních škol, nezapomíná se ani na amatéry bez omezení věku. Účastníci mají vysokou technickou úroveň hry, ale bohužel bez hlubšího pochopení struktury hudby, artikulace, frázování, výrazu, agogiky, stylu či užívání pedálu. Není divu, protože jim to učitelé nevysvětlí. Domnívám se, že to sami neznají. Úroveň hudebního vzdělávání v Japonsku není dle mého názoru vysoká, kdo chce umět víc, odchází studovat do zahraničí, třeba i sem do Prahy. Bohužel se už do rodné země často nevracejí, aby úroveň pozvedli. Takže se o to snažíme alespoň my cizinci.

V posledních letech je ale řada umělců z Asie, kteří vámi zmiňovaných hudebních kvalit dosahují – jejich interpretace je na špičkové úrovni.

Výjimky se jistě najdou, velmi pomalu se to mění i v Japonsku. Je to opravdu velice konzervativní země. Kvalitní koncertní umělec musí znát i hudební teorii a analýzu. 

Vy se věnujete i elektronické hudbě a Japonsko je v oblasti technologií, třeba i syntetizátorů a elektronických pianin, světovou špičkou.

Po přestěhování do Japonska mě velmi překvapilo, že země, která zásobuje celý svět špičkovými elektronickými nástroji a studiovou technikou, tyto nástroje kromě hry na elektronické varhany Yamaha Electone a jednoduché dětské nástroje s automatickým doprovodem nevyužívá. Často hraju na koncertech na své elektronické nástroje a vždycky mě po koncertě překvapí zájem návštěvníků podívat se na nástroj a třeba si na něj i zahrát. 

Je něco, co vás v Japonsku přece jenom hudebně inspiruje?

Už léta můj zájem směřuje k tradiční japonské hudbě. Existují čtyři století staré komponované skladby zapsané v tabulaturách, například pro 13strunný nástroj koto. Významnými skladateli byli Jacuhaši Kengjó nebo Ikuta Kengjó. Koto bylo nejprve spojeno s hrou šlechtičen, ale později se stalo rozšířeným nástrojem a na rozdíl od Japonska, kde jsou koncerty profesionálních hráčů na tradiční nástroje poměrně vzácné a navštěvované jen znalci této hudby, je na Západě spolu s šakuhači a šamisenem vnímáno jako symbol japonské hudby. Je prokázáno, že některé melodické obraty této uměle komponované hudby pro koto jsou ovlivněné gregoriánským chorálem.

Úžasně bohatá je lidová hudba. Asi padesát kilometrů na sever od našeho domova leží horské městečko Gudžó-Hačiman, na horské řece, s malebným hradem na vysokém kopci. Na letních oslavách památky zemřelých O-bon se už čtyři sta let konají slavnosti, jejichž součástí jsou večerní tance na deset dlouhých, částečně improvizovaných veselých písní s doprovodem fléten, šamisenů a bubnů. Hudebníci se zpěváky sedí na vyvýšeném stánku a tančí se v kruhu kolem něj, případně v ulicích. Jezdíme tam každý rok, někdy i víckrát. Tato hudba využívající různé pentatonické stupnice mě velmi inspirovala, třeba píseň Harukoma jsem v jedné své skladbě propojil s gregoriánskými chorály katolického rekviem, abych ukázal rozdíl v přístupu ke smrti v japonské kultuře a v Evropě.

Jak se projeví vaše okouzlení tradiční japonskou hudbou ve skladbě Nagasaki Passion 1945?

V první a v poslední, deváté části jsem využil japonskou, řekl bych smutnou půltónovou pentatonickou stupnici hiradžóši. Mám také rád hudební anagramy a ve skladbě jsem využil symbolický anagram A-G-A-eS-A pro Nagasaki. Jak se často při kompoziční práci stává, když se jde do hloubky v přípravných sondách, objevují se různé nečekané souvislosti. Přesně to se tu stalo – noty A-G-A-eS-A jsou součástí několika hiradžóši stupnic, také celotónové stupnice a mého oblíbeného skrjabinovského přírodního sedmitónového akordu s akordickou značkou 13/11+/7, a v poslední části jsem je i různě tvaroval. Zmíním ale, že se ve skladbě objeví i dvanáctitónové akordy sestavené různým způsobem ze čtyř typů kvintakordu. Matematicky složitá matrice těchto akordů mi dala dost práce, ale je to radostná práce, když se podaří smysluplně sestavit takové hudební rébusy. Mohl jsem zajisté použít náhodně sestavené akordy, ale vědecký přístup a určitá tvůrčí tvrdohlavost mě nutí pokoušet se o nemožné a zjistit všechny možnosti určitého hudebního materiálu. Kompozice je pro dva smyčcové orchestry, které sedí symetricky proti sobě, pro klavír, nejstarší elektronický nástroj těremin, soprán a bas. Zrcadlové posazení hráčů využívám pro stereofonní efekty. Kvůli mnohatónovým akordům i neobaroknímu polyfonnímu předivu dělím často orchestry až na jednotlivé hráče, kde každý hraje něco jiného.

Porozumí posluchači jednotlivým částem? 

Skladba se jmenuje Nagasaki Passion 1945, tedy Nagasacké pašije 1945, jako odkaz na utrpení, smrt a znovuzrození v křesťanském smyslu. V některých částech se nevyhýbám ani zvukové ilustraci, například Pikadon o záblesku a hromu, Firestorm o ohnivé smršti, Agony March to Nowhere je pohřební pochod, Black Rain o radioaktivním dešti, v poslední části simuluju zvony. Je to programní hudba, kde můžete rozpoznat japonské reálie, místopis nebo události. Jinde hudba vyjadřuje hlavně emoce. Skladba začíná zvukem cikád, který je tak typický pro japonské léto, kdy ke katastrofě došlo. Zhudebnil jsem klasické sezónní haiku Macuo Bašóa, které vypráví o cikádě, která netuší, že brzy zemře. Je to i metafora člověka, který nemůže vědět, že brzy nastane zkáza. Ale usiloval jsem i o vyjádření naděje, třeba v části, kde zhudebňuju haiku Kobajaši Issy a kde se zpívá o novém začátku, že i přes tak strašlivou zkázu na jaře znovu vykvetou sakury. Obě básně zazní v originále.

Co budou zpívat soprán a bas, Tamara Morozová a David Malát? 

Kromě uvedených haiku jsem využil i hlasy umírajících obětí ve stylu Sprechgesangu: mizu (voda), itai (bolí) a tasukete (pomozte). V poslední části Zvony katedrály Urakami uslyšíte neobarokně zhudebněnou katolickou latinskou modlitbu Agnus Dei jako symbolický odkaz na křesťanské Nagasaki. Upravil jsem ji tak, že závěr každé ze tří opakování vyjadřuje prosbu o smilování za to, že lidstvo vymyslelo tak strašnou zbraň, prosbu o věčné odpočinutí obětí a prosbu o mír. Je doprovázena pouze smyčcovým kvartetem s přidaným sólem houslí. Bomba explodovala nad katedrálou ve čtvrti Urakami, úplně ji zničila, ale kostel po válce znovu postavili. Dílo končí v katarzi radostnou gradující apoteózou připomínající vyzvánění zvonů právě s odkazem na toto historické místo. Motiv anagramu Nagasaki je tu modifikován a transponován do durové pentatoniky A-G-A-E-A na bázi kvintakordu C dur. 

Zkomponoval jste skladbu o událostech, které patří mezi klíčové pro japonskou historii i pro světové dějiny 20. století. Dnes cítíme novou naléhavost této osmdesát let staré hrůzy, zvlášť zde ve střední Evropě…

Tu naléhavost stejnou měrou pociťují i v Japonsku z důvodu vojenského posilování Číny a Severní Koreje. Proto je nutné tyto události neustále připomíná a doufat, že se z nich lidstvo poučí a nebudou se opakovat.

Juraj Gerbery