„Covent Garden je v podstatě divadlo jako každé jiné, jen je tam všechno, abych tak řekl, dotažené do konce.“

„Janáček se mi zpívá dobře, ale musím přiznat, že úplně stejně miluju i Mozarta, Verdiho nebo Pucciniho.“

„Mít rodinu považuju za důležité z mnoha důvodů: pokud máš zázemí, funguje i tvůj profesní život.“

Přimět sólistu Opery Národního divadla, tenoristu Daniela Matouška k obsáhlejšímu rozhovoru nebylo úplně snadné. Jednak má momentálně opravdu napilno a jednak má napilno nikoliv v Praze, ale až za kanálem La Manche. Nicméně se to přece jen podařilo, a tak jsme si v jedné kavárně nedaleko Stavovského divadla docela příjemně popovídali. Tématem neformálního interview byly přípravy nové operní produkce premiérované 4. listopadu v Londýně, dále se řeč stočila k Danovým budoucím angažmá a došlo i na jeho vyznání Janáčkovi nebo shrnutí zkušeností, které zatím získal díky svému debutovému albu O sole mio.

K našemu povídání jsme se sešli v okamžiku, kdy jsi doslova jen na pár hodin dorazil domů do Prahy ze zkoušek na inscenaci Janáčkovy Věci Makropulos v londýnské Royal Opera. Než zase opustíš kontinentální Evropu, zajímalo by mě, jak se vlastně mladý český tenor k angažmá v tak prestižním operním domě dostal.

To je výsledek mnoha aspektů. Závisí to na náhodě, vlastní iniciativě, ale samozřejmě hlavně na kontaktech a na rozhodnutí důležitých lidí, což jsou v tomto případě dirigent Jakub Hrůša a Peter Katona, casting director v Covent Garden. Ze všeho nejdřív jsem měl v Královské opeře coverovat roli Števy v Jenůfě počátkem letošního roku, tedy ještě v době před Jakubovým nástupem na pozici uměleckého šéfa. V Národním divadle mě tehdy z angažmá nepustili kvůli mým zdejším závazkům. Musel jsem proto londýnskou Jenůfu odříct – a nezastírám, že mi to bylo hodně líto –, ale za dva měsíce přišla oficiální nabídka od Petera Katony, který si přál, abych dělal v Covent Garden roli Janka ve Věci Makropulos.

Možná bys nám mohl přiblížit, kdo tento všemocný pan Katona vlastně je?

Peter Mario Katona je jedním z nejdůležitějších lidí v divadle, je to casting director. Pracoval už pro předchozí umělecké ředitele Colina Davise, Bernarda Haitinka a Antonia Pappana, takže je to v Covent Garden nesmírně respektovaná osobnost. A nejen tam, je například žádaným porotcem v prestižních pěveckých soutěžích, jako je třeba Domingova Operalia. Jak jsem teď v Londýně zjistil, hned vedle sólistických šaten v operní budově je jedna velká kancelář plná produkčních, na konci které je maličká místnost se spoustou plakátů, skříní s cédéčky a krásným vyřezávaným stolem, za nímž sedí Peter Katona, který tady dává dohromady celá pěvecká obsazení pro Královskou operu…

A protože do Věci Makropulos obsadil i tebe, trávíš teď dva měsíce života v Londýně. 

Přesně tak. Takhle dlouhá doba mi dává možnost seznámit se detailně s chodem divadla a třeba i přesvědčit pány a dámy z té kanceláře vedle šaten, aby mi umožnili předzpívat jim i jiné role a jiný typ repertoáru. Mám za sebou mimochodem i předzpívání pro festival v Glyndebourne, takže myslím, že čas trávený na ostrovech se snažím maximálně využít. Jsem moc rád, že jsme se na tomto hostování dohodli i s vedením mého domovského Národního divadla, a vypadá to, že nebude stát v cestě ani mým dalším plánovaným angažmá v zahraničí.

V čem je podle tebe rozdíl mezi prací v Covent Garden a jinými divadly, která jsi měl dosud možnost poznat?

Královská opera je v podstatě divadlo jako každé jiné, jen je tam všechno, abych tak řekl, dotažené do konce. Je to velice profesionální instituce po všech stránkách – jak po stránce umělecké, tak produkční. Mimo jiné tam mají naprosto skvělou kantýnu, která je levnější než ta v pražské Státní opeře. Ač se to zdá úsměvné, tak je to pro nás, kteří v této ne zrovna levné části Londýna trávíme většinu času, hodně důležitá věc… Všechno se tu nachází v jedné budově, což je také velká devíza. Na zkoušku kostýmu vyjedeš o pár pater nahoru, vyzkoušíš si ho, a pak se vrátíš dolů na zkušební jeviště.

Podílíš se na zrodu úplně nové inscenace. Máš možnost ji i nějak spoluvytvářet?

To, o čem teď budu mluvit, je konkrétní případ režisérky Katie Mitchell. Začali jsme spolupráci s ní klasickým úvodem do inscenace, kde jsme si představili její koncept. Ten je zajímavý tím, že vznikal téměř dva roky a posunul příběh blíž naší době – době mobilních telefonů nebo odtabuizování některých sexuálních témat. Nejdřív se nám zrovna tato rovina zdála jako dost troufalá a nefunkční, ale když jsme se se scénářem seznámili blíž, začali jsme tu koncepci chápat. My tři Češi – Jakub Hrůša, jeho asistentka a jazyková koučka Lada Valešová a já – jsme byli neustále tázání na různá historická, národní a jazyková specifika, což pro mne bylo také novum. Potkal jsem už spoustu režisérů, kteří měli nápad, kam inscenaci posunout, ale občas se stalo, že ne vždy byl vymyšlen úplně funkčně a že opravdu fungoval. Kdežto tady je všechno jinak: od počátečních zkoušek s korepetitory všichni věděli, o čem zpívají, a rovnou se hrálo podle pokynů režisérky. Rychle jsme pochopili, kam chce celou tu koncepci vést, a vztahové a zápletkové detaily jsme měli pohromadě zhruba během týdne. I když mám zkušenosti třeba s efektivní prací Davida Radoka, s takovou rychlostí přípravy inscenace jsem se ještě nesetkal… A pokud přijde představitel sebemenší role na zkoušky výborně připraven a hned se může pustit do práce, je to radost dvojnásobná. Nádherně funguje i to, že pracujeme na zkušebním jevišti, které má stejné rozměry, jako jeviště samotné. Od začátku také využíváme originální scénografií, což je ohromná výhoda. Máme k dispozici originální rekvizity, máme asistenty inspicienta, kteří hlídají vstupy na jeviště i správnost rekvizit. Máme připravené i zkušební kostýmy, které se maximálně podobají těm, určeným pro inscenaci. Pro zajímavost: smrt Janka jsme řešili se zbrojířem, který donesl sedm zbraní z oněch tří set padesáti let, které Emilia Marty prožila, které teoreticky mohla vlastnit, a k nimž by se Janek mohl dostat… Zároveň tu byla asistentka, která řeší použití krve na jevišti a jak s ní zacházet, aby to bylo funkční. Tyhle věci se u nás ladí většinou až na poslední chvíli, občas až stresově, ale v Covent Garden se všechno připravuje v časovém předstihu. Když něco nefunguje, je dost času to vyřešit. Jsou to jen malé detaily, ale díky nim víš, co tě na jevišti čeká, takže se na něm pak můžeš cítit bezpečně a svobodně. To je pro podávání uměleckých výkonů důležitá věc.

Zmínil jsi, že jsi v celém castu jediný Čech. Jaká je spolupráce se zahraničními kolegy, kteří se museli své nelehké role v češtině naučit a pochopit je?

Musím s velkou poklonou říct, že jsem nečekal, jak skvěle budou všichni po jazykové stránce vybavení. Zároveň všichni na své češtině dál pracují – na akcentování, skloňování a dalších nuancích. Taková scéna doktora Kolenatého z úvodu opery je dost těžká i pro českého zpěváka, skvělý basbarytonista Henry Waddington ale přišel hned na první zkoušku tak dobře připravený, že jsem mu naprosto perfektně rozuměl. Všechno jsou to lidé se zkušeností ze světových jevišť, přesto jsou ale nesmírně skromní a mají velký smysl pro humor. Jsou prostě obrovsky profesionální. I zpěvačka Susan Bickley, která zpívá malý part uklízečky a v této inscenaci představuje vrátnou v divadle, zpívala například s Kateřinou Kněžíkovou v Glyndebourne Kabanichu v Kátě Kabanové. Jsou to zkrátka opravdu jména, která ve světovém divadle rezonují. Moc bych si přál, abychom měli tak skvělé jazykové kouče, jaké mají v Londýně, při přípravě jinojazyčných inscenací i v Praze. Občas se to děje, ale není to pravidlem. Když totiž přijdete jazykově připravení do inscenace z předchozích zkušeností, je to vaše velké plus. 

Při líčení všech těchto detailů jsem o to zvědavější, kdo bude ve vaší inscenaci ztvárňovat Emilii Marty.

Je to Litevka Ausryne Stundyte, velice zajímavá osobnost s velkým hereckým talentem. Je vidět, že má na svou postavu jasný názor, ale zároveň je to velice dobrá improvizátorka. Výborně řeší situace v konverzacích tak, aby dávaly smysl. Poslední slovo má samozřejmě vždycky režisérka, ale když někdo přijde se zajímavým a funkčním řešením, často to chápe jako vylepšení a vítá ho. A Ausryne je v tomhle směru doslova generátor nápadů. Myslím, že i po hlasové stránce je pro tu inscenaci ideální.

Když jsme u těch operních hvězd, potkáváš určitě i kolegy z dalších inscenací. Třeba pana oborového kolegu Freddieho di Tommaso, který tam ztvárňuje Cavaradossiho v Tosce…

Ano, s „panem kolegou“ Freddiem jsme se potkali, a to po představení Tosky, které dirigoval Jakub Hrůša. Neuvěřitelně jsem si to užil – takhle zahranou Tosku jsem snad nikdy neslyšel ani z nahrávky… Skláním se před orchestrem a sborem! Když jsem se pak šel podívat do zákulisí, Freddieho jsem potkal a hned se mě ptal, co jsem zač. Když jsem mu sdělil, že tam zrovna zkouším Janáčka, vysekl on poklonu mně dřív než já jemu… Kuba mě pak představil i Ailyn Pérez, která zaskakovala v roli Tosky, a i ta byla velmi milá a bezprostřední. Ty největší hvězdy se zkrátka většinou chovají jako úplně normální a skromní lidé. O den dřív jsem byl na Verdiho Sicilských nešporách, kde zpíval roli Montforta barytonista Quinn Kelsey. Na nahrávkách mě nikdy příliš nezaujal, ale když v Londýně přišel na jeviště a spustil, byl jsem ohromený. Je to krásný hlas! Měl jsem pocit, že nezpívá, ale vypráví, a byl dokonale slyšet přes celé to ohromné hlediště. Takový zážitek člověku pomůže si uvědomit si, že záznam něčího hlasu na YouTube a realita jsou často od sebe na míle vzdálené kategorie… Je to prostě krásný zážitek pozorovat hvězdy naživo: jsou nejen dokonalí pěvecky, ale většinou nesmírně působiví i po herecké stránce, což je pro publikum velmi důležité.

A ještě jeden důležitý poznatek: obě představení, o nichž mluvím, byla vyprodaná, a mě překvapilo, kolik bylo v hledišti lidí v mladém a středním věku. A hlavně, kolik z nich si operu opravdu užívalo a dokázalo to dát na konci produkce patřičně najevo.

Už předem jsem moc zvědavý se na tvé zážitky i z budoucích zahraničních angažmá! Pokud si totiž dobře vzpomínám, čekají tě vbrzku další dobrodružství za hranicemi všedních dní…

Je to tak. S Dvořákovým Stabat Mater a opět s Jakubem Hrůšou a jeho Bamberskými symfoniky mám vystoupit v Bamberku a pak i ve Vídni v Musikvereinu, na což se moc těším. A nesmím zapomenout ani na Bratislavu, kde je v plánu Dvořákovo Requiem s panem dirigentem Ondrejem Lenárdem.

Vypadá to, že se nám v tobě rodí nový janáčkovský tenor. Máš speciálně k Leoši Janáčkovi a jeho dílu nějaký zvláštní vztah?

Mám a myslím, že se neustále prohlubuje. První opera, ve které jsem kdy zpíval, byl totiž Pepík v Lišce Bystroušce – mimochodem, byl jsem té inscenaci taky jediný Čech – v Krušnohorském divadle v Teplicích pod taktovkou Norberta Baxy. Tutéž roli jsem pak nastudoval i v pražském Národním divadle. Přišel jsem se tenkrát podívat na zkoušku nové inscenace a sám režisér Ondra Havelka mě vybídl, abych mu něco zazpíval. Líbilo se to jemu i dirigentu Robertu Jindrovi, takže jsem tu roli dostal… V Plzni jsem pak dělal Zápisník zmizelého v úpravě Martina Otavy, kde je spousta dialogů. Já jsem vlastně hrál přímo Janáčka a ženské role připadly autentickým ženám a milenkám kolem něj. Tehdy jsem se s Janáčkem sblížil asi nejvíc.

A pak nemáš mít rád Janáčka, když už jsi jím dokonce sám byl…

Ano, a byl jsem možná i nejmladším Janáčkem v historii! Objevil jsem potom pro sebe jeho opery, které jsem zatím neznal, ale i další díla. Teď mě například čeká jeho moc krásná kantáta Amarus. V Brně jsem zkoušel (ale nakonec kvůli covidu nedělal) i roli v jeho Osudu. Co do příběhu to moc povedená opera není, ale hudebně je nádherná… Brouček a Jenůfa mi pak přinesli nové zkušenosti a moc rád bych si zazpíval i některou z oborových rolí v Kátě Kabanové. Mně se ten Janáček vlastně zpívá dobře, ale když přijde na lámání chleba, musím přiznat, že úplně stejně miluju i Mozarta, Verdiho nebo Pucciniho.

Určitě je toho před tebou co do chystaného repertoáru ale mnohem víc…

Přesně tak: v Praze mě čeká 4. ledna 2026 v Rudolfinu novoroční koncert s repertoárem z mého debutového alba. Plus se připravuju na hostování v Brně ve Smetanově Čertově stěně a v Praze mě čekají Poulencovy Dialogy karmelitek. V Národním divadle jednáme i o příští sezoně a snad neprozradím nic tajného, když řeknu, že se nemůžu dočkat role „krále holičů a holiče králů“ Adolfa Pirelliho v geniálním muzikálu Stephena Sondheima Sweeney Todd ve Státní opeře. Momentálně často chodím kolem divadla Sondheim Theatre na londýnském West Endu, což mi to budoucí pěvecké potěšení pravidelně připomíná… Na festivalu Janáček Brno 2026 v Brně budeme dělat koncertně Šárku a vrátí se i úspěšná Carsenova inscenace Výletů pana Broučka.

Zmínil jsi své debutové album, na němž jsi jak interpretem, tak i dramaturgem a aranžérem….

Ano, je to takové moje dítě…

… a tomu dítěti jménem O sole mio je teď něco málo přes rok. Jak jsi tedy ten rok s děťátkem a populárními italskými a neapolskými písněmi strávil?

První CD je vždycky náročné protlačit mezi lidi tak, aby si ho vůbec všimli, ale udělali jsme pro něj podle mě docela dost. Obsahuje repertoár, který se dá dělat jak se symfonickým orchestrem, tak třeba jenom s klavírem a „vším mezi tím“. Tím myslím například aranžmá pro komorní orchestr, které jsme připravili spolu s dirigentem nahrávky Honzou Kučerou. Písně s klavírním doprovodem jsme natočili s pianistou Václavem Krahulíkem pro Českou televizi a zároveň spolu absolvovali i dva koncerty v Římě a Neapoli.

Tak tomu říkám vozit dříví do lesa a sovy do Athén…

Ano, bylo to ode mě docela drzé… Byl jsem z toho dost nervózní, ale uklidnilo mě, když jsem se dozvěděl, že koncert v Říme byl dlouho dopředu vyprodaný. Hned po první písni začali všichni křičet „Bravo!“, což je v Čechách normální, ale v Itálii spíš výjimečné. Musíte se prostě publiku opravdu líbit, jinak vás bez milosti vybučí. Když ale na konci diváci volali po přídavku, bral jsem to jako velké zadostiučinění. Hodně lidí si tam CD koupilo, hodně mi jich řeklo, jak moc je můj koncert potěšil. Totéž se pak stalo i v Neapoli, čímž se můj sen naplnil úplně…. Mimo to jsme absolvovali i řadu koncertů po Čechách a pokaždé s moc hezkou odezvou. Ještě bych rád dodal, že naše O sole mio vyšlo v Roce české hudby a že je to nejspíš jediné české album s českými interprety, ale s nečeským repertoárem, které v tom roce vzniklo… Tu drzost, která v sobě obsahuje i respekt a úctu, bych si každopádně rád uchoval i pro případnou další nahrávku.

Takže děťátku možná přibude sourozenec?

Nechci to zakřiknout, ale snad je to na dobré cestě… Uvažuju o vážnějším operním repertoáru – árie Donizettiho, Verdiho a Pucciniho, což mi bylo doporučeno od několika koučů a dirigentů. Byl by to určitě další důležitý krok v mé kariéře. Samozřejmě se nebudu pokoušet o ukázky z Turandot ani Otella, ale třeba Verdi má spoustu nádherných raných árií, které se u nás moc neuvádějí. Belcanto je mi teď domovem a protože jsem velký milovník Pucciniho, tak bych rád zařadil i něco od něj. Mohl by tam být Rinuccio z Gianni Schicchiho nebo Rudolf z Bohémy… Těch sourozenců ale bude možná časem víc – rád bych se zaměřil na písňový repertár od Turiny, de Fally nebo opět od Pucciniho. To se ale bavíme o horizontu takových pěti letech, tedy pokud budu ještě zpívat a pokud se mi bude dařit. Za každým CD je zkrátka velký porodní tým. Poptávka po sourozenci ale existuje a doufejme, že se opravdu brzy narodí!

Zmínil jsi, kde se vidíš za pět let. Mohu jít ale závěrem ještě dál a zeptat se, kde Daniel Matoušek vidí sám sebe třeba za takových deset let?

V první řadě bych tou dobou už chtěl mít domov a rodinu, což se, doufám, za pár let podaří. Považuju to za důležité z mnoha důvodů: pokud máš v rodině zázemí, funguje i tvůj profesní život. Takže to bych rád zmínil jako opravdu podstatné. Myslím, že se dostávám do věku, kdy si brzy budu moci dovolit stoupnout si na jeviště s rolemi, jakými jsou Alfred v Traviatě nebo Rudolf v Bohémě. Rád bych, aby se takový repertoár stal mou doménou, a pokud to dobře dopadne, aby mě i živil. Samozřejmě bych se rád časem posunul i do spinto repertoáru, ale nerad bych to uspěchal. Kdykoliv totiž dostanu roli, snažím se ji důkladně promyslet a prostudovat si partituru k ní kvůli orchestraci, zkrátka držet se svého kopyta. Myslím, že se mi to zatím daří – řadu rolí jsem musel odmítnout, protože byly mimo můj obor. Dostal jsem například nabídku zpívat v chystaném Wagnerově Zlatu Rýna v Národním divadle. Byla by to jistě zajímavá zkušenost, ale mám na ni ještě čas. Ostatně, necítil jsem se úplně ve své kůži ani v roli Kormidelníka v Bludném Holanďanovi.

Kdosi mi dal následující radu: Když jsi dozpíval roli v divadle a jsi schopen jít do hospody a řvát tam italské písně, tak je to ukazatel, že zpíváš repertoár, který tobě a tvému hlasu vyhovuje. Absolutně s tím souhlasím! Je to třeba případ Tamina z Kouzelné flétny – jedná se o náročnou roli, ale cítím se v ní dobře. Myslím, že nás, tenorů, zase tolik není, a když už tedy to vzácné koření v hrdle máme, měli bychom se o něj dobře starat a naučit se ho pěstovat. Takže, kdo ví: třeba se mi to povede a v takových pětapadesáti se mi splní sen zazpívat si Kalafa z Pucciniho Turandot!

Tou dobou už mně potáhne na osmdesát, ale rozhodně požádám vnoučata, aby mě na tvého Kalafa do divadla vzala. Přeju, ať se ti tvé sny vyplní, a na premiéře Věci Makropulos v Covent Garden 4. listopadu zlom vaz!