„Do Čech jezdím od roku 1991, ale v Plzni vystoupím poprvé.“

„Možná se mnou nebudou všichni souhlasit, ale skladbu také vnímám charakterově jako hodně ‚britskou‘, tedy svým způsobem odlišnou od našeho kontinentálního vnímání klasické hudby.“

„S přibývajícím věkem dokážu lépe rozlišit jemné výrazové nuance, které Elgar své hudbě vtiskl.“

Ve čtvrtek 6. března vystoupí v rámci zahajovacího koncertu 45. ročníku festivalu Smetanovské dny jedna z výrazných osobností současného hudebního světa, violoncellista Daniel Müller-Schott. Spolu s Plzeňskou filharmonií a za řízení nizozemského dirigenta Jana Schultsze provedou emočně silný Violoncellový koncert Edwarda Elgara.

Danieli, do České republiky se poměrně často vracíte. Vzpomněl byste si, kdy jste u nás byl poprvé?

Ano, do České republiky jezdím od mladistvého věku. Prvně jsem zde byl roku 1991, kdy jsem se zúčastnil rozhlasové soutěže Concertino Praga. To byl můj první kontakt s Prahou. Vlastně to tehdy byla velká motivace pro další práci, protože následujícího roku jsem vyhrál Čajkovského soutěž mladých, což odstartovalo mou mezinárodní kariéru. Co se týká koncertantního debutu v České republice, tak to bylo o pár let později, kdy jsem v Praze vystoupil v rámci turné s Varšavskou filharmonií. Českého publika si velmi vážím pro jeho entuziasmus a lásku ke klasické hudbě!

Pojďme se zaměřit na váš plzeňský koncert. Vy jste Mnichovan, takže Plzeň je v podstatě sousedské město…

Máte pravdu, zajímavé ale je, že v Plzni vystoupím poprvé!

Takže také premiéra s Plzeňskou filharmonií?

Přesně, navíc budu hrát Elgarův cellový koncert, který je pro mě osobně vzhledem k jeho emoční hloubce velmi důležitým dílem v rámci dějin hudby. Moc se těším, že provedení této skladby budu moct sdílet s plzeňským publikem.

Jako cellista s vámi musím souhlasit! Elgarův koncert také vnímám jako výrazově velmi náročný kus, možná více než jako virtuózní skladbu… Co dalšího se vám honí hlavou ohledně této kompozice?

Náladu, kterou v sobě Elgarův koncert v sobě nese, není lehké uchopit. Je totiž výrazově mnohovrstevnatý. Na první pohled se může třeba úvodní téma zdát relativně jednoduché, ale důležité je pojmout určitou emoční informaci, která je za notami – melancholii, smutek, ale třeba i naději. Možná se mnou nebudou všichni souhlasit, ale skladbu také vnímám charakterově jako hodně „britskou“, tedy svým způsobem odlišnou od našeho kontinentálního vnímání klasické hudby. Dodám, že jako celek je koncert velmi komplexní a pokud jej chcete dobře přednést, musíte absolutně otevřít své srdce… Považuju za nutné, aby v tomto případě měl člověk za sebou již nějakou životní zkušenost. Sice třeba Jaqueline du Pré tuto skladbu hrála fantasticky, když jí bylo mezi dvaceti a třiceti, s výrazem jako by za sebou měla celý život, ale mně bude brzy padesát a mám pocit, že k tomuto koncertu teprve dozrávám… Poprvé jsem Elgarův koncert hrál už v sedmnácti, ale vnitřně cítím, že s věkem dokážu lépe rozlišit jemné výrazové nuance, které Elgar své hudbě vtiskl.

Moc děkuju za krásnou odpověď! Nyní trochu odbočím a zeptám se na dirigenta Jana Schultsze. Už jste s tímto nizozemským umělcem vystupoval?

Už jsme spolupracovali. Kromě toho, že Jan je dirigent a klavírista, tak je také skvělým houslistou a vedle koncertantních projektů jsme spolu absolvovali několik krásných komořin. Mohu říct, že jsme přátelé. Právě u provedení výrazově náročného Elgarova koncertu považuju za nesmírně důležité naše osobní napojení!

Dá se dohledat, že kromě plzeňského vystoupení máte v březnu dost nabitý diář…

To je pravda, teď mám sice pár volných dnů a jsem s rodinou, ale v příštích týdnech to bude docela intenzivní. Čekají mě vystoupení na severu Evropy v Litvě a Finsku a následně také španělské turné. Kromě Elgara budu hrát také nesmírně náročnou Symfonii-Koncert Sergeje Prokofjeva, populární Saint-Saënsův koncert nebo také slavný Šostakovičův První violoncellový koncert.

Také jsem zaregistroval recitálová vystoupení.

Spolu s mladou talentovanou pianistkou Alicí Burla, kterou se snažím podporovat, provedeme recitály ve švýcarském Langenthalu a v estonském Tallinnu.

Jak zvládáte koncertní vytížení kloubit s osobním a rodinným životem?

No, mám to tak, že je koncertní čas a pak rodinný čas. Svým způsobem je mezi nimi docela příjemný kontrast…

Musí to být dost náročné organizačně… Rodina cestuje s vámi?

Jak kdy. Třeba na festivalu v Langenthalu ve Švýcarsku, který organizuju, jsou se mnou. Na delších koncertantních šňůrách je to náročnější a většinou cestuju sám.

Na závěr bych se rád optal, co byste ze svých projektů pro rok 2025 představil českým posluchačům a příznivcům?

Čeká mě natáčení alba staré hudby, které je pro mě obzvlášť důležité – víte, moje maminka byla cembalistka a na barokní hudbě jsem vlastně vyrostl… Doma máme vzácné cembalo a s doprovodem tohoto konkrétního nástroje nahraju skladby od Bacha, Geminianiho, Boccheriniho a dalších… Točit budu v dubnu. Také budu letos znovu natáčet Bachovy cellové suity a album bude určené zejména pro asijský trh.