„V případě SmetaNOVÉHO sálu jde o skutečný Gesamtkunstwerk. Podílí se na něm mnoho lidí a mnoho firem.“

„Výhledově přijdou i zcela vlastní scénické produkce.“

„Podílím se na projektu, jaký zažijete jednou za život.“

Na nádvoří zámku vyrostl v rekordním čase moderní divadelní a koncertní prostor, díky němuž vstupuje festival Smetanova Litomyšl do nové éry. Návrh je dílem architekta Josefa Pleskota a scénografa Davida Baziky, technického ředitele festivalu, který v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz dává nahlédnout do lepších technických možností a toho, co přinesou. Jak říká, konstrukce zastřešení je unikátní. A platí to i o jevišti, pódiu se zapuštěným orchestřištěm a moderní jevištní technikou. Takové asi opravdu nikde jinde není.

Co jste víc: scénograf, nebo architekt?

Jednoznačně scénograf. Architekturu jsem studoval, ale jako čistou architekturu jsem ji nikdy nepraktikoval. Architektury se neustále dotýkám, ale vždycky jako spolupracovník architektů. A vždycky v nějakých specifických rolích, ne pouze v té divadelně-scénické, kde se to nabízí zcela přirozeně. Například když pracuju na nějakých výstavách nebo expozicích… Graficky-technická průprava je zásadní. A vždy jde o myšlení v prostoru.

Takže hranice mezi čistě inženýrským a čistě uměleckým přístupem nejsou ve vaší profesi úplně pevné a jasné? Nedají se určit?  

Nedají. Podle mého by se ani stanovovat neměly. Nemám rád přístup ´tohle je moje vize, vy ostatní to jenom dodělejte – a když nebudete vědět, tak jste hloupí´… Takhle to není. Je třeba vždycky nejen mít vizi, ale umět věc domyslet do detailu. Že to nejde bez množství spolupracovníků, je jasné. Bez nich by naše architektonicko-scénografické nápady zůstávaly jenom na papíře. Je potřeba vybírat si správné spolupracovníky, umět mluvit jejich řečí, věřit jim, ale také věci neustále dotahovat. Supervize, navazování… Přijdete s nějakou myšlenkou, oni něco navrhnou, nějak reagujete… A tahleta výměna pokračuje několikrát, dokud není věc dotažena do dokonalosti.

Mluvíte o realizátorech, nebo i o spoluautorech?

O obojím.

Bylo to tak i při novém řešení auditoria na zámeckém nádvoří v Litomyšli?

V případě SmetaNOVÉHO sálu jde o skutečný Gesamtkunstwerk. Podílí se na něm mnoho lidí a mnoho firem. Tak třeba u scénického osvětlení jde o dva pány, kteří zadaná světla vymysleli, zkonstruovali, vyrobili a namontovali. Nebo konstruktéři ocelové konstrukce: žili s námi měsíc tady v Litomyšli, dohlíželi na stavbu… V určitou fázi musí existovat někdo, kdo přijde a řekne: Moment, teď musíme tohle a tohle prověřit. Nebo řekne: stop, tudy ne, aby se dalo pokračovat, něco se musí změnit…!

Nechal jste se pro své vize, pro technologický plán nového sálu, záměrně inspirovat lidmi z divadel, která jezdí do Litomyšle hostovat? Zkoumal jste jejich konkrétní potřeby? Nebo je to spíš jinak – my to uděláme podle svého nejlepšího povědomí a svědomí a ať se pak divadla snaží?

Vždycky jde o nějaký kompromis. Základní poznatek – a to znám i z vlastních hostování na Smetanově Litomyšli a koneckonců i z provozu našeho čtyřsouborového divadla, tedy Národního divadla moravskoslezského, které je už patnáct roků mým domovem – je, že úzkým hrdlem je čas přípravy a montáže. A ten se dá zrychlit: tím, že je příprava logicky vymyšlená a seskládaná. A nebo se trápíte – a pak vám nestačí pro postavení inscenace na jevišti ani dva dny a tři noci. Ve chvíli, kdy nemáte nad jevištěm vlastní tahy, je druhou možností snad jenom horolezec. A pokud analogicky nemáte vlastní světla, tak to znamená, že každý, kdo přijede, si je musí nejen pověsit, ale také propojit a rozchodit, což je další složitý proces. Často jsme dříve také řešili nemožnost práce s podlahou. I to už teď odpadá. Na druhou stranu, naše nové jeviště je docela velké, ale nemá boční části, kam by bylo možné odkládat scénografické fragmenty, které zrovna nejsou potřeba. Takže nakonec vždycky jde o kombinaci kompromisů, o snahu využít možnosti, které prostor dává.

Věříte a doufáte, že všechno to, co je teď nově k dispozici, hostující soubory, které do Litomyšle pravidelně jezdí, ocení a využijí? A že dokonce třeba díky tomu přivezou inscenace, jaké zatím z nějakých důvodů dovézt nemohly? Je otevřená možnost větší?

Přesně tak, je to otevřená možnost. Ano, máme několik jevištních tahů, a ne padesát. Takže vždycky může mít někdo pocit, že by potřeboval ještě tohle nebo támhleto. Ale ono je to jinak. Přicházíte do prostoru, ten prostor něco umí… – a v tom prostoru je vaším úkolem inscenovat téma, které máte na stole. Takhle musí pracovat každý. Ani režisér přece nemůže vyprávět, že by byl geniálním režisérem, pokud by mu v inscenacích hráli lidé jako Jack Nicholson nebo další podobné hvězdy. Takhle to prostě nestojí. Pracujete v nějakých podmínkách. Ale skutečností je, že se teď ty podmínky a možnosti od minulého řešení na Smetanově Litomyšli radikálně změnily k lepšímu.

Počítá festival s vlastními inscenacemi?

Ony už trochu vznikají. Otázkou už jen je, co znamená vlastní…?

Mám na mysli projekty, které se nikde jinde nehrály.

Do budoucna samozřejmě ano. Ona už se tomu ale například blíží i letošní spolupráce s pražským Národním divadlem, které přiveze Fibichovu Šárku. Přiveze jenom hudební přípravu, čili orchestr, sólisty a dirigenta – a na nás je scénická složka. Neříkejme tomu úplně inscenace, ale scénické provedení. Tak už i to je něco, co se stane jen v Litomyšli…! A jen jednou! Ale výhledově přijdou i zcela vlastní scénické produkce. Ideálně by to mohlo v budoucnu fungovat jako u Dnů nové opery, festivalu NODO v Ostravě, který dodává hudební zázemí a my jako divadlo dodáváme režijně scénické řešení.

Odvážil byste se srovnat SmetaNOVÝ sál s něčím obdobným někde jinde v Evropě?

Nejsem přílišný rešeršista, nedělám to, ani když pracuju na scénografiích. Nedívám se, jak tu kterou věc někdo jiný inscenoval někde jinde. Takže úplně popravdě – nevím… Každé téma je jiné. Parametry – světla a tahy – se někde opakují, ale pokud se týká konstrukce střechy od Josefa Pleskota a hlavního konstruktéra, tak ta je naprosto unikátní. Ale i skládačka jeviště vznikala v jedinečné kombinaci dialogů mezi mnou, Josefem Pleskotem a umělecko-dekoračními dílnami v Ostravě. Takové jeviště asi opravdu nikde jinde není. Není nijak výjimečné, je to řešení využívající trubky, trámy a prkna, ale já jsem s ním spokojený.

Že se podařilo udělat na zámeckém nádvoří dokonce divadelní orchestřiště, aniž byste museli kopat do země, to je docela zázrak!

Ano, za to jsem opravdu moc rád. Zrovna to je veliký posun. A navíc odtamtud orchestr nezní vůbec špatně. Kdyby to bylo opačně, totiž že hudba zní nahoře na jevišti dobře a zespodu špatně, tak s tím nepůjde mnoho udělat. Pokud jsou nějaké akustické rezervy jen nahoře, tak ještě nějakou možnou cestu k vyřešení k dispozici máme.

Přestěhoval jste se před časem do Litomyšle a hned po vás skočili, zabrali si vás pro sebe, stal jste se součástí týmu a věnoval jste SmetaNOVÉMU sálu rok života. Odhaduju, že toho času ale nelitujete…?

Přesně tak. Ani jsem se nebránil. Podílím se na projektu, jaký zažijete jednou za život.

Foto Smetanova Litomyšl (František Renza a Ivan Krejza) a Petr Veber