„Max Reger? Bach dvacátého století!“

„Maurice Duruflé je Ravelem varhan.“

„V improvizaci nikdy nesmíte být systematičtí, ale v daném okamžiku vždy otevření neznámému.“

Na mezinárodní varhanní festival Audite organum v Praze v bazilice svatého Jakuba, který trvá ještě po zbytek prvního měsíce sezóny, přijel 11. září italský varhaník Marco d´Avola, a to s Bachovými a Franckovými díly a s hudbou Percyho Eastmana Fletchera, Jehana Alaina, Marca Enrica Bossiho i s hudbou vlastní. O týden dřív byl hostem festivalu Francouz David Cassan. Ten se v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz vrací k repertoáru svého koncertu, tedy k dílům od Bacha, Liszta a Duruflého, ale hovoří i svatojakubském nástroji a o umění improvizace.

V kostele sv. Jakuba v Praze jste nehrál poprvé. Jak se vám líbí tamní nástroj?

U svatého Jakuba jsem hrál už potřetí. V současné době jsou to největší varhany v zemi s více než osmi tisíci píšťal. Nástroj se skládá ze tří částí: velkolepé historické skříně, kterou je možné vidět z lodi kostela, a ze dvou dalších skříní skrytých po obou stranách triforií. Tyto varhany mají registry umožňující hrát skladby ze všech období. Jsou to velmi eklektické, tedy rozmanitě vybavené varhany.

Hrál jste už také v Olomouci. Pokusil byste se o srovnání? 

Olomouc disponuje u svatého Mořice také velmi velkým nástrojem. Má i gigantický čtyřiašedesátistopý rejstřík, což je extrémně vzácné. Oba nástroje mají k dispozici velkou rozmanitost zvuků. Jakubské varhany shledávám jako trochu více ovlivněné neoklasicistním duchem, zatímco ty olomoucké se více řídí postsymfonickou estetikou.

Co nového se ve vašem životě varhaníka událo od vašich posledních návštěv?

Loni v lednu jsem nahradil Thierryho Escaiche u velkých varhan kostela Saint Etienne du Mont v Paříži. Jsou to někdejší varhany slavného francouzského skladatele Maurice Duruflého. Jde o jeden z nejkrásnějších kostelů v Paříži, varhanní skříň je také nádherná. Jsou to vlastně nejstarší varhany v hlavním městě. Je proto velkou ctí pracovat na tak inspirativním místě. Nový začátek slibuje vzrušující chvíle.

Líbí se vám Lisztova monumentální skladba vystavěná na tónech B-A-C-H? A obdobná Regerova?

Liszt je fascinující autor. Je jak velkým romantickým skladatelem s transcendentní virtuozitou, tak milovníkem staré hudby, zejména hudby Johanna Sebastiana Bacha, ale i starší renesanční polyfonie. Ve zmiňované Fantazii a fuze začíná s extrémně omezeným tematickým materiálem, s tóny B, A, C a H. Na těchto pouhých čtyřech notách, které jsou Bachovým hudebním podpisem, konstruuje nicméně dílo obrovských rozměrů, kde jsou témata rozvíjena, transformována, uváděna do kontrastů, rozšiřována a zmenšována neustále novými způsoby. Je to mistrovské dílo co do dramaturgie i co do kreativity.

Regerova hudba je také velmi impozantní. Připadá mi ale komplexnější a modernější, a to jak z hlediska harmonie, tak kontrapunktu. Je to velmi intelektuální a zároveň intenzivní hudba… Bach dvacátého století!

Mají tyto romantické skladby něco, co se blíží Bachově hudbě?

Bach ty, co přišli po něm, vždy ohromoval absolutním mistrovstvím kontrapunktu. Mozarta, Liszta, Schumanna, Mendelssohna a další… Všichni po objevení děl lipského kantora změnili svůj pohled na hudbu. Napsáním Fantazie a fugy se Liszt jasně zařazuje do linie barokních skladatelů. Včetně znalosti kontrapunktu. Avšak fugové pasáže se v jeho díle příliš dlouho neudrží. Liszt se rychle vrací k velké lyrice a instrumentální virtuozitě, která je pro jeho romantický styl tak charakteristická.

Jaký byl úkol Jeana Guilloua v Lisztově díle? Je uveden jako upravovatel…

Při porovnání klavírní a varhanní verze této Fantazie a fugy na B-A-C-H vidíme mnoho významných rozdílů. Liszt odstranil a zjednodušil mnoho vysoce klavírních pasáží, aby je přizpůsobil varhannímu textu. Jean Guillou chtěl nabídnout transkripci kombinující obě dvě verze. Klavírní pasáže proto přizpůsobil možnostem varhan a zároveň nechal pracovat svou vlastní kreativitu. Co by si o této adaptaci myslel Liszt? Nikdy se to nedozvíme; ale víme, že sám mimo jiné vytvořil mnoho aranžmá orchestrálních děl pro klavír. Guillou se tedy řídil tímto duchem.