„Česká hudební veřejnost Rokem české hudby tentokrát opravdu žila, podařilo se jej propsat i do obecného povědomí.“

„Po týdnu v New Yorku jsme si připadali, jako bychom tam byli rok.“

„Američané ocenili naše turné jako vzorovou reprezentaci země.“

Česká filharmonie a Pražský filharmonický sbor absolvovaly závěrem minulého roku úspěšné turné v New Yorku včetně celkem čtyř koncertů v Carnegie Hall. Generální ředitel obou těles David Mareček hodnotí v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz, co přinesl Rok české hudby nebo jak se podařilo zprávu o něm prosadit ve Spojených státech.

Jak byste zhodnotil Rok české hudby 2024?

Za Českou filharmonii a Pražský filharmonický sbor můžu říct, že byl úspěšný – jak doma, kde jsme odehráli a odzpívali spoustu koncertů, tak v zahraničí, protože obě tělesa absolvovala několik koncertních cest.

Kdybych měl udělat nějaké širší zhodnocení, tak tam už musím být opatrnější, protože nebylo v mých silách se všeho zúčastnit. Ale měl jsem dojem, že se podařilo jednak opravdu výrazně reprezentovat v zahraničí, kde loni vystoupilo i mnoho dalších českých těles a jednotlivců, a jednak proběhla spousta zajímavých akcí i v tuzemsku. Kromě velkých center, jako je Praha, Brno, Ostrava, bylo mnoho vynikajících koncertů i v řadě malých měst.

Máte pocit, že byl poslední Rok české hudby v něčem úspěšnější než předchozí ročníky?

Zdá se mi, že tentokrát tím česká hudební veřejnost opravdu žila a že se podařilo to propsat i do obecného povědomí. I lidé, kteří s hudbou třeba nemají až tak moc společného, často věděli, že je Rok české hudby. A nakonec takovým hezkým završením byla newyorská Carnegie Hall, kde se podařilo zprávu o Roku české hudby dostat i k Američanům. A opravdu to věděli. I v přehlceném New Yorku se to povedlo říct tak, aby si toho všimli, a zanechat stopu.

Než se dostaneme k americkému turné České filharmonie, vypíchl byste ještě nějaký povedený loňský projekt, který vám udělal radost?

Já mám radost z toho, že filharmonie vydala několik zásadních nahrávek české hudby se svými titulárními dirigenty. Ne že bych to stavěl nad koncerty, ale zčásti proto, že nahrávky jsou trvalá věc. Se Semjonem Byčkovem orchestr nahrál Smetanovu Mou vlast a Dvořákovy vrcholné symfonie – Sedmou, Osmou a Devátou. Myslím, že hezký počin jsou i Legendy a Slovanské rapsodie s Tomášem Netopilem a samozřejmě České písně s Magdalenou Koženou a se Simonem Rattlem. 

I vy koncertujete jako klavírista. Jak se vám to podařilo skloubit s tak náročným rokem v čele prvního českého orchestru?

Každý rok je něčím náročný. A manažeři mají různé koníčky. Někdo chodí po horách a jezdí třeba do Himalájí, někdo dělá kickbox, někdo běhá. A já hraju na piano. Trochu to zlehčuju, ale opravdu to tak je. Čili já hraju průběžně, i když zrovna nemám koncerty, tak se každý den ke klavíru dostanu a zároveň mu věnuju jenom tolik času, kolik si můžu při řízení filharmonie dovolit. Klidně jen hodinu nebo dvě denně, protože ten čas, který koníčkem strávíte, se myslím podle oboru příliš neliší.

Zároveň je pro mě komorní hraní nedílnou součástí mojí práce, vyvažuje totiž jistým způsobem čas, kdy jako manažer mluvíte s lidmi, chodíte po schůzkách, domlouváte kontrakty. U klavíru jste najednou sám s tím skladatelem nebo ještě s nějakým spoluhráčem. 

Není to nezvyk hrát v komornějších sálech, zatímco filharmonie vyprodává Carnegie Hall?

S Jiřím Vodičkou jsme vydali nahrávku kompletního Dvořáka pro housle a klavír a ty koncerty většinou byly spojené s tím. Je to program Pocta Dvořákovi, který spolu hrajeme tři roky po vlastech českých, a je zajímavé vidět, jak to působí v jednotlivých městech, v jednotlivých sálech. Dokonce jsme většinou měli plno, což mě překvapilo. Dělá mi radost, kolik kvalifikovaného publika je v malých městech, kde jsou perfektně fungující koncertní řady. To je věc, ke které se běžně nedostanu, protože filharmonie bohužel může do jiných měst mimo Prahu vyjet jen párkrát do roka a jinak většinou obsluhuje zahraničí. Pro mě je to perfektní zkušenost, že mohu zažít aktivně koncertní život v českých městech.

Máte nějaký podobný komorní projekt i na následující rok?

V červnu mě čeká natáčení s Janem Martiníkem, Dvořákovy Biblické písně, Smetanovy Večerní písně a Křičkovy Severní noci pro Supraphon. Poté máme s Václavem Petrem, to je náš koncertní mistr violoncell, v plánu program, kterému říkáme Belle époque Reflections s hudbou Dvořáka, Janáčka, Suka a na druhé straně Stravinského a Debussyho. V následujících letech bychom se s Jiřím Vodičkou rádi věnovali další české hudbě mimo Bohuslava Martinů, jemuž chceme později věnovat samostatný recitálový program.

Jaké dojmy jste si odvezl z koncertního turné České filharmonie v New Yorku?

Jedním slovem intenzivní. Po týdnu v New Yorku jsme měli s kolegy pocit, že jsme tam byli rok. Rozsah reprezentace, který se tam podařil, není úplně obvyklý a měl jsem radost, že se to povedlo. Dokonce i Američané ocenili, že to, co udělala Česká filharmonie, Pražský filharmonický sbor a Pavel Haas Quartet, a že přijel dokonce i pan prezident, byla vzorová reprezentace národní kultury. Carnegie Hall teď má projekt, v němž chce dát prostor národům, které jsou sice početně spíš menší, ale mají výrazně úspěšnou kulturu – a podle jejich slov by si to takhle představovali i od těch ostatních. 

Jaké momenty vám nejvíce uvízly v paměti nebo vás nejvíc potěšily?

Velký zážitek byl dát Dvořákovy koncerty do rukou významných zahraničních interpretů. Češi měli možnost slyšet jeho klavírní koncert v podání Daniila Trifonova a v New Yorku navíc zazněl i cellový koncert v podání Yo-Yo My, který je mezi cellisty považován za světovou jedničku, a houslový koncert s Gilem Shahamem.

Mezi méně velkolepé koncerty po stránce počtu publika, ale umělecky o to důležitější, patřil koncert Pražského filharmonického sboru. Potěšilo mě, že jsme se do Zankel Hall, menšího sálu v budově Carnegie Hall, dostali s dost „artovým programem“. Byl tam sice Dvořák i Janáček, ale také Jan Novák, Petr Eben nebo Bohuslav Martinů. Pro americké publikum to bylo na poslech poměrně náročné, a přesto to přitáhlo posluchače a vzbudilo výborný ohlas, jak u publika, tak u kritiky. 

Také jsem rád, že se povedlo mezi české autory vpašovat Gustava Mahlera. My nepředstíráme, že to je Čech, ale tak jako si Francouzi rádi přisvojí Chopina nebo Stravinského, tak Mahler se v Čechách narodil, takže proto by filharmonie měla být trošku i mahlerovským orchestrem.

Na druhou stranu americké publikum má Mahlera rádo a hraje se tam poměrně často. Je těžké přinést v New Yorku interpretaci, která bude v něčem jiná nebo výjimečná?

Je spíš těžké se postavit vedle orchestrů, které tam Mahlera hrají běžně, což je jejich domovský orchestr, Newyorská filharmonie, Vídeňští a Berlínští filharmonici nebo amsterdamský Concertgebouw orchestr. Myslím, že nejtěžší je přinést srovnatelnou kvalitu, což se našim hráčům jednoznačně povedlo. Semjon Byčkov dělá Mahlera velmi osobitě, proto ho s ním točíme. A potom, přestože už to zní trochu jako klišé, tak Česká filharmonie má speciální zvuk. Tím, že většina jejích hráčů je českých, tak orchestr hraje a zní jinak, velmi osobitě, což reflektovaly i mnohé ohlasy.

Lidovky označily počátkem minulého roku vaše americké turné za nejambicióznější projekt v historii filharmonie. Vidíte to taky tak?

Vidím to velmi dvojsečně. Je nejambicióznější rozsahem nejrůznějších podpůrných aktivit, které jej provázely. A jsem rád, že na to byla upřená pozornost. Ale zároveň chci, aby zaznělo, že filharmonie tam jezdí pravidelně. Když jsme pak mluvili na vánočním večírku v Rudolfinu s emeritními filharmoniky, tak říkali: „Carnegie Hall byla super! Viděli jsme ji, sledovali jsme vás, máme radost. Ale ono to trochu vypadalo v médiích, jako kdyby tam Česká filharmonie byla poprvé.“ A to je odvrácená strana, protože média vidí jen současnost a nezmíní se, že tam filharmonie byla v roce 2018, 2014, 2004, ale taky dávno předtím s Neumannem nebo s Ančerlem. Že je to zkrátka součást jejího uměleckého profilu. 

Nicméně tři rezidenční koncerty v jedné sezóně dostane v Carnegie Hall jen velmi málo orchestrů. 

Ano, to je samozřejmě úspěch a velmi si toho vážíme. V této sezóně je kromě nás dostali pouze Vídeňští a Berlínští filharmonici a Mahler Chamber Orchestra. Také jsem rád, že se tam s námi dostali členové naší orchestrální akademie a také studenti našich partnerských škol z Londýna a New Yorku. Pro ně byly koncerty v Carnegie Hall jedním ze zlomových životních zážitků.

Podařilo se vám ve Spojených státech ‚prodat‘ Smetanu? 

Myslím, že se to podařilo, ale na to, aby tam Smetana prorazil stejně intenzivně jako Dvořák, bychom se tam museli vrátit ještě tak desetkrát a nadělit Smetanu taky Newyorské filharmonii a dalším třeba pěti americkým orchestrům, které by ho zařadily na program. Není v našich silách jedním koncertem něco změnit. Ono to bylo vidět i na publiku: reakce po Mahlerově Páté symfonii byla o dost bouřlivější než po Mé vlasti – a to říkám celkem objektivně, že nebyla nijak kvalitativně horší, ale zkrátka to slyšeli mnozí ten večer poprvé a zatleskali sice dost, ale takový ten výbuch nadšení, který by nastal u nás, se v New Yorku nedostavil. 

Takže děláme stále ještě průkopnickou práci, ale máme naštěstí dost dirigentů na tom takzvaně „světovém okruhu“, ať už je to Jakub Hrůša, Tomáš Netopil, Petr Popelka nebo Tomáš Hanus. To jsou všechno relativně mladí dirigenti, a když budou Smetanu zařazovat do svých koncertů, tak by to mohli u zahraničních těles zlomit. 

Velký úspěch sklidilo také vaše vtipné propagační video ve stylu Sám doma, které zaregistrovala i velká část „nehudební“ veřejnosti. Je to něco, co byste rádi dělali v rámci propagace častěji?

Máme marketingový tým, který je velmi kreativní. Video byl jejich nápad, oni ho celé vymysleli a zrealizovali. Po něčem podobném toužili docela dlouho a u New Yorku se to povedlo, protože se sešel důležitý projekt, podpora sponzorů a dárců i Rok české hudby a najednou takhle velká věc šla udělat. Jsem si jistý, že to budou chtít zopakovat a naším úkolem bude, abychom na to získali prostředky. Myslím ale, že se ta kampaň bohatě vyplatila. Poprvé mě třeba zastavovali sousedi z domu a ptali se mě na New York, věděli, že jsme tam hráli. To se mi nikdy předtím nestalo.

Podařilo se vám získat příslib nějakých dalších větších projektů v New Yorku nebo ve Spojených státech jako takových?

Získat příslib je těžká věc, ale my vždycky s kolegou Robertem Hančem na tom konkrétním turné už hovoříme i o příštích návštěvách, takže jsme měli jednání s vedením Carnegie Hall a víme, že mají o filharmonii zájem. Dokonce jsme se už bavili o konkrétních programech, které bychom tam mohli hrát. Jednáme teď předběžně až o roce 2028 nebo 2029, což je dáno naší časovou kapacitou. Máme závazky v Evropě, v Japonsku, v Koreji a než se zase dostaneme znovu do Ameriky, tak to bude pár let trvat. 

Příští americký projekt bude nicméně asi větší rozsahem. Nebude jenom New York, ale budeme chtít také do Washingtonu, do Bostonu a třeba také do New Jersey nebo Ann Arboru.

Zdá se mi, že možná trochu zapadla vaše následná cesta do Kanady. Jaké bylo koncertování tam?

To zapadlo přirozeně, protože Carnegie Hall všichni znají a mluvilo se o tom. Kanada pro nás byla po hektickém New Yorku jako návštěva v takovém vánočním ráji. Přiletěli jsme do zasněženého Toronta, kde jsme hráli na tamní konzervatoři v sále pro jedenáct set lidí, což je velikost Rudolfina. Je to vysoká škola, která je hypermoderní a je ohromně vybavená. Řídí ji skupina lidí, kteří jsou pro to nadšení, mají velkou podporu místní komunity a dokážou tam jednou za rok pozvat velký orchestr, což je pro ně opravdu speciální událost. Ohromný úspěch tam navíc sklidil s Dvořákovým houslovým koncertem Jan Mráček, který měl úžasné kritiky. Byly to pro nás takové lázně. Kdybychom tam mohli zůstat ještě další dva dny, tak by se asi nikdo nezlobil.

Rozhovor s Robertem Hančem, generálním manažerem a uměleckým ředitelem orchestru, zaznamenaný před zájezdem do USA, čtěte pod titulkem Tři koncerty v Carnegie Hall nemůžeme mít, kdy si vzpomeneme. ReflexePlus uskutečněných amerických koncertů, o kterých hovoří David Mareček, čtěte ZDE, ZDE a ZDE.

Foto: archiv KlasikyPlus.cz, Lukáš Masner, Facebook České filharmonie