„Cíl je ale pokaždé stejný: dosáhnout přirozeného a hlubokého hudebního napojení.“

„České kořeny člověk nikdy neztratí.“

„Violoncello je možná nejpodobnější lidskému hlasu, proto posluchače tak přitahuje.“

Dnes večer v Besedním domě při zahájení sezony Spolku přátel hudby při Filharmonii Brno, ve středu v královéhradecké Petrof Gallery, ve čtvrtek v Sukově síni pražského Rudolfina a v pátek v Grandhotelu Pupp v Karlových Varech. Čtyřikrát ve čtyřech dnech takto vystoupí violoncellistka Michaela Fukačová při miniturné nazvaném Můj hudební domov. V komorních programech ji doprovází pianista David Mareček, jinak ředitel České filharmonie, který v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz přibližuje vybraný repertoár i pozici spolupracujícího klavíristy.

Michaela Fukačová žije dlouho v Dánsku. Odhadněte, dají se české kořeny v cizině zapomenout?

Myslím, že české kořeny člověk nikdy neztratí. Pobytem v cizině určitě rozšíří svůj pohled na hudbu, což je spíše ku prospěchu věci, zároveň však z hudebního projevu vždy prosvítá česká duše.

Které skladby jste vybrali pro společné koncerty?

Chtěli jsme uvést reprezentativní výběr z české hudby, proto jsme zvolili skladby Antonína Dvořáka, Josefa Suka a Leoše Janáčka. Druhá polovina programu patří Sonátě A dur Césara Francka, která nás oba provází celý život a Michaela s ní uspěla v soutěži Pražského jara.

Jak jste se dali umělecky dohromady?

Bezprostředním podnětem bylo pozvání ke společnému vystoupení na zahajovacím koncertu Spolku přátel hudby při Filharmonii Brno. Při přípravě programu jsme se dohodli, že ho nabídneme i dalším českým pořadatelům, a tak vzniklo současné malé turné.

Vystupoval jste v poslední době se smyčcovými kvartety, s pěvci – například s Janem Martiníkem – také s violoncellisty. Před lety i s jinými instrumentalisty. Cítíte velké rozdíly?

Každá hudební osobnost je jiná a přirozeně se liší i způsob práce podle oboru. Cíl je ale pokaždé stejný: dosáhnout přirozeného a hlubokého hudebního napojení. Když se to na koncertě podaří, je to pro muzikanta ta nejlepší odměna.

Co v sobě vlastně má violoncello, že jeho zvuk lidé tak rádi poslouchají…?

Violoncello je možná nejpodobnější lidskému hlasu, proto posluchače tak přitahuje. Spojuje melodické možnosti smyčcového nástroje se schopností „vyprávět“, kterou mají pěvci.

————

David Mareček, ředitel České filharmonie, je jako pianista absolventem brněnské Janáčkovy akademie múzických umění. Vedle manažerské činnosti zůstává komorním hráčem, jak o tom svědčí jeho vystoupení s violoncellisty Alisou Weilerstein nebo Gautierem Capuçonem, koncertní uvedení a oceňovaná nahrávka Schubertovy Zimní cesty s basistou Janem Martiníkem nebo koncerty se smyčcovými kvartety Jerusalem String Quartet a Dover Quartet.

Michaela Fukačová je absolventkou brněnské konzervatoře, Hudební fakulty AMU v Praze a Královské konzervatoře v Kodani. Od roku 1985 žije v Dánsku, na ostrově Fyn. Řadu let je první violoncellistkou Nielsenova orchestru v Odense, učí na různých kurzech a workshopech. Letos v létě byla už druhým rokem mezi lektory Letní hudební akademie Kroměříž. Nechala se v té souvislosti slyšet, že chce mladým hudebníkům především pomáhat nacházet jejich potenciál a inspirovat je, že se považuje za „otevírače bariér“. Vyučování je podle ní z velké části uvolňováním ke svobodě, protože je ve hře často přítomen nějaký blok, který brání svobodě projevu nebo svobodě zvuku. Jako pedagožka se snaží, aby ve všem, co studenti hrají, byl cítit jasný charakter: aby se naučili hudbu okamžitě procítit a přesně říci to, co chtějí, aby hudba nebyly pouhé noty. Sama za sebe, jak říká, cítí jako silný apel, že interpret nesmí lidi nudit. Muzikant by měl mít pocit, že od prvního tónu chytne posluchače na naviják – a pak už nesmí pustit.

O jejich společném miniturné jsme psali ZDE.

Foto: Martin Špelda, Česká filharmonie, C.E.M.A., archiv KlasikyPlus