„Na první pohled nejsou příliš globalizovaní, a přesto vyvolávají globální ohlas.“

„Lisieckého vystoupení, bezchybné a dokonale definitivní, ideální ve výrazu, večer i celý letošní festival prozářilo.“

„Dirigent Santtu-Matias Rouvali vybavil Bartókův Koncert pro orchestr posluchačskou přehledností a nabídl dílo k poslechu jako poutavou, barvitou skladbu, takovou, kterou si nelze nezamilovat.“

Klasicky postavený program přivezli v pátek na Pražské jaro Göteborští symfonikové se Santtu-Matiasem Rouvalim. V jeho středu figuroval nástrojový koncert, na vrcholu velké orchestrální dílo a v úvodu skladba menšího formátu. Nešlo však o nic tuctového. Chopinův 1. klavírní koncert měl jako sólistu světovou hvězdu Jana Lisieckého, večer korunoval Bartókův skvělý Koncert po orchestr a začátek patřil jedné ze tří Smetanových méně hraných švédských symfonických básní – Hakonu Jarlovi.   

Třetím orchestrálním debutantem na osmdesátém ročníku festivalu Pražské jaro byli 23. května Göteborgs Symfoniker, mezinárodně uznávané těleso z jihošvédského města, dnes půlmilionového, ve kterém několik let působil v polovině 19. století Bedřich Smetana. Göteborg není metropolí, ale přesto jeho symfonici mají od vlády čestný titul Švédský národní orchestr. Vzhledem k renomé z posledních desetiletí pochopitelně a s ohledem na jejich pražské vystoupení jistě právem. Od prvních do posledních tónů, ve Smetanovi, Chopinovi i Bartókovi, se projevovali jako suverénní, sympaticky sebevědomý, kompaktní a s naprostou samozřejmostí dokonale sehraný umělecký kolektiv. Na první pohled nejsou příliš globalizovaní, a přesto vyvolávají globální ohlas.

Získali ho už s estonským exilovým šéfdirigentem Neemem Järvim a jeho oceňovanými nahrávacími aktivitami pro Deutsche Grammophon a udržují si takové renomé i s energickým a muzikálním finským šéfem Santtu-Matiasem Rouvalim. Smetanovu symfonickou báseň Hakon Jarl s nimi v pražském Rudolfinu předestřel jako zajímavou hudbu, ani trochu nevzbuzující pochybnosti. V Chopinovi doprovodil Jana Lisieckého pozorně a Bartóka vrhli do publika jako skvělý ohňostroj orchestrálního mistrovství.

Když působil Bedřich Smetana v letech 1856 až 1861 ve Švédsku jako pedagog, koncertní umělec a iniciátor a organizátor hudebního dění, byl Göteborg provincií, opatrně vděčnou za tehdy současné a moderní repertoárové podněty přinášené ze střední Evropy. Koncertní standard v dynamicky rostoucím přístavním městě s rychle bohatnoucími obchodníky a podnikateli a rozvíjejícím se společenským životem byl zatím spíše poloamatérský. Smetana měl ambicióznější umělecké plány, než jaké mu umožňovala reálná politická a ekonomická situace v Praze. V Göteborgu je mohl realizovat, mohl se tam umělecky prosadit. Učil, měl koncerty, vedl hudební spolek – a místní hudbymilovní lidé ho rychle přijali mezi sebe.

Po symfonických básních Richard III. a Valdštýnův tábor v posledním roce tamního působení zkomponoval třetí dílo tohoto žánru, a to na skandinávský námět. Předlohou mu bylo divadelní drama o pohanském vládci Haakonovi a králi Olafu Tryggvasonovi přinášejícímu kolem roku 1000 do Norska svobodu a násilně i křesťanství. Čtvrthodinová symfonická báseň Hakon Jarl nicméně poprvé zazněla až tři roky po skladatelově návratu do Prahy. A dodnes je ze „švédské“ trojice nejméně uváděnou. Göteborští symfonikové ji zahráli tak, že bezděky, ale jednoznačně nastolili otázku, proč vlastně nezní častěji. Je to hudba s rozpětím od heroismu po širokodechost, končící krásným volným dovětkem. Má jen tu smůlu, že se v tuzemské tradici stal Smetana především a téměř výhradně autorem Mé vlasti a oper. Kdykoli se dostane jeho ranějším symfonickým básním interpretace, která nemá být jen nutným zdvořilým a formálním splácením dluhu, ale je živoucím provedením dobře napsané, ve své době progresivní, ale dodnes bohužel opomíjené hudby, jsme příjemně překvapeni. A švédský orchestr skladbu přesně tak přivezl a s dostatečnými emocemi a zaujatostí naplno zahrál. Jako romantickou kompozici s jasně vyprofilovanými tématy, s přiměřeným patosem a zřetelně vyznívajícím hudebním poselstvím. Nikoli ze slušnosti, na vyžádání, ale s dopadem, který musel vycházet z přesvědčení.

Chopinův Koncert e moll si lze představit, vzhledem k roku 1830 coby době jeho premiéry, v mnohem menším obsazení orchestru, než jaké pro Pražské jaro zvolil Santtu-Matias Rouvali. Ale jinak provedení doprovodu není co vytknout, bylo pozorné, přesné a uměřené. A sólista, třicetiletý Kanaďan polského původu Jan Lisiecki? Světová hvězda působící skromně a introvertně až plaše, i proto hrající bez známky okázalosti. Chopin má a i zde měl v jeho podání veškerou jemnost, zasněnost, lehkost, perlivost a virtuozitu, která se ovšem nevylučuje s dostatečnou zvukovou razancí, zřetelnou od prvního sólového vstupu. Nejde o titěrnost, ale o krystalicky čistý romantismus. Lisieckého vystoupení, bezchybné a dokonale definitivní, ideální ve výrazu, večer i celý letošní festival prozářilo. Jeho nedlouhý přídavek, Chopinovo tichoučké a klidné Preludium e moll, sledované publikem bez dechu, bylo pak tou třešinkou, ozdobou, která patří jak k dortům, tak ke koncertům.

Bartókův Koncert pro orchestr komponovaný za války v Americe, jedna z jeho posledních skladeb, je symfonickým gejzírem. Byl objednán a premiérován Bostonským symfonickým orchestrem a už dávno je ve světovém repertoáru položkou, která tělesům a dirigentům umožňuje opravdu se blýsknout. A debutující hosté ho v Praze využili naplno. Je to ovšem zrádná skladba. Pětivětá, bez zřetelného rozdělení na sonátové a písňové formy, scherza, variace a jasná finále. A v každé větě značně kaleidoskopická. Je proto zkouškou nejen pro souhru a technickou virtuozitu orchestru, ale také pro umění postihnout a logicky a přesvědčivě ztvárnit tektoniku, což je úkolem dirigenta. Obstáli všichni. Vášnivé smyčcové plochy se střídaly a prolínaly s tajemnými a pastorálními, sóla dřevěných dechových nástrojů se žesťovými chóry, typicky maďarsky taneční motivky s polyfonií, přechodové epizody se zásadními tématy…

Béla Bartók završil Koncertem pro orchestr, spolu s Třetím klavírním koncertem, své dílo v americkém exilu nádhernou hudbou: syntézou odvážnějších postupů s klasicizujícími a národních s univerzálními, pestrou paletou instrumentace a moderní virtuozitou, kombinovanou s rafinovaně prostou přímočarostí. Santtu-Matias Rouvali vybavil třičtvrtěhodinovou skladbu – přes její komplikovanější stavbu – posluchačskou přehledností a s orchestrem ji nabídli k poslechu jako poutavou, barvitou, takovou, kterou si nelze nezamilovat a kterou nelze ponechat bez spontánního nadšeného potlesku.     

Švédské těleso s finským šéfdirigentem završilo pak vynikající dlouhý večer dvěma charakteristickými přídavky: široce rozezpívaným Intermezzem Švéda Wilhelma Stenhammara, skladatele a dirigenta, který stál před sto dvaceti lety u vzniku göteborského orchestru, a barvitým pochodem ze suity Karelia Jeana Sibelia, finského klasika, který pocházel ze švédsky hovořící komunity v západním Finsku. Skvělý koncert.

***

O dalších letošních orchestrálních debutech na Pražském jaru čtěte pod titulky Chicago Symphony Orchestra se strhujícím gigantickým Mahlerem a Bostonští symfonici a jejich D-S-C-H.   

foto: Pražské jaro / Petra Hajská