„Massenetova opera se až do této chvíle neobjevila na žádné z berlínských operních scén po dobu téměř třiceti let.“

„Co do krásy hlasu a obdivuhodné kvality vysokých tónů se dnes Jonathanu Tetelmanovi opravdu málokdo vyrovná.“

„Jako Charlotta umí být Aigul Akhmetshina stejně uvěřitelnou náhradní matkou svých početných sourozenců, jako půvabnou introvertkou, která si nedokáže poradit s přívalem citů, jež by jí měly být zapovězeny.“

Málokdo by čekal, že právě v berlínské Deutsche Oper zazní až nyní jedno z nejslavnějších děl francouzské operní literatury a navíc „jen“ koncertně. Massenetův Werther se totiž v německé metropoli neobjevil téměř třicet let. Ve středu a v pátek 23. a 25. července se na tamní scéně konečně dočkal návratu, a to s dvojicí pěvců, kteří se v hlavních rolích osvědčili už v několika úspěšných zahraničních inscenacích: s mezzosopranistkou Aigul Akhmetshinou a tenoristou Jonathanem Tetelmanem.

Od začátku prvního prázdninového měsíce si tuzemské operní soubory obvykle užívají zasloužené volno. Jen kousek za našimi hranicemi je však leckde sezona ještě v plném proudu. Každý, u koho se už projevují abstinenční příznaky po hudebním divadle, si ji tak může dosyta užít. V plné míře to platí například pro Berlín, kde si přední operní domy z bývalé východní a západní části kdysi rozděleného města – tedy Staatsoper Unter den Linden a Deutsche Oper – úspěšně konkurovaly i v posledních červencových dnech. Ve Státní opeře se představil nedávno jmenovaný hudební ředitel Christian Thielemann v roli dirigenta Straussovy komické opery Mlčenlivá žena v režii Jana Philippa Glogera a s Iris Vermillion, Petrem Rosem či Brendou Rae v hlavních rolích. O sedm kilometrů dál v Německé opeře kontrovali novou inscenací opery Straussova současníka Kurta Weilla Úpadek a pád města Mahagonny. V produkci Benedikta von Petera excelovali Evelyn Herlitzius, Annette Dasch nebo Nikolai Schukoff, hudební nastudování bylo dílem Stefana Klingeleho. 

Operu Werther skladatele Julese Masseneta z roku 1892 podle kultovního milostného románu Johanna Wolfganga Goetha, kterou Německá opera uvedla v koncertním nastudování, není třeba zdlouhavě představovat, tento titul se pravidelně vrací i na česká a slovenská jeviště, naposledy v této sezoně v národních divadlech v Praze a Košicích. Předností tohoto uvedení bylo bezesporu obsazení všech tří hlavních roli. Letos sedmatřicetiletého chilsko-amerického tenoristu Jonathana Tetelmana není třeba našim milovníkům opery složitě představovat, ostatně objevil se aktuálně už na dvou pražských koncertech. Exkluzívní umělec nahrávací společnosti Deutsche Grammophon debutoval v úloze Werthera už dříve na jihoamerických scénách, největší pozornost ale získal v produkci režiséra Roberta Carsena v Baden-Badenu na podzim roku 2023. Po boku Kate Lindsey vytvořil skutečně mladistvého a herecky přesvědčivého hrdinu s exteriérem filmové hvězdy. Devětadvacetiletá baškirská mezzosopranistka Aigul Akhmetshina vstupila do massenetovských hudebních vod ještě výrazněji: v červnu téhož roku v oblíbené inscenaci Benoita Jacquota v londýnské Covent Garden zůstal z pohledu publika i kritiky ve stínu její bezkonkurenční Charlotty i představitel titulní role Jonas Kaufmann. Ukázky z Werthera pak pěvkyně zařadila i na své debutové album „Aigul“ u společnosti DECCA, přičemž slavná tenorová árie „Pourquoi me réveiller“ samozřejmě nechybí ani na Tetelmanově CD z roku 2022 s názvem „Arias“.

Obě mladé nastupující hvězdy tedy vystoupily v Berlíně s dokonalou znalostí svých rolí, takže ani příliš nevadilo, že se nejednalo o plnohodnotné scénické uvedení. Tetelman a Akhmetshina, stejně jako ostatní protagonisté koncertu, se navíc v rámci možností pokusili o maximální herecké ztvárnění postav dramatu, čímž učinili ze všudypřítomných notových stojanů v podstatě jen zbytečné artefakty, které jim často překážely v pohybu po jevišti.

Jonathan Tetelman ovšem vkráčel na scénu s charismatem a sebevědomím mexického mariachiho, jemuž je charakter romantických knihomolů křehké tělesné i duševní konstelace na hony vzdálený. Konečně i svou první větu, určenou v libretu neznámému venkovanovi („Tak toto je tedy správcův dům?“)  adresoval rozverně dirigentovi, což vzbudilo v sále nemalé veselí. Hned od počátku bylo jasné, že svět italských veristických hrdinů, které momentálně interpretuje Tetelman snad nejčastěji, vstoupil pěvci naplno do krve a do jisté míry ovlivňuje jeho pěvecký projev i v rolích jiné provenience. Hned v úvodní árii O Nature, pleine de grâce („Ó přírodo, plná milosti“) tak dal tenorista zaznít svému silnému, mladistvému a zejména ve výškách zcela spolehlivému hlasu, který však co do vyznění anticipoval spíše revoluční proklamace Giordanova Andrey Chéniera, než poetické Massenetovo vyznání přírodě. Árie ve druhém dějství Un autre est son époux! („Jiný je jejím manželem!“) ovšem Tetelmanovi dokonale vyhovovala po vokální i herecké stránce, a připravila publikum na očekávaný hit, jímž je proslulá árie Pourquoi me reveiller? („Proč mě budíš, jarní vánku?“) ve třetím aktu. Pěvec ji má ze sólových recitálů evidentně skvěle zažitou, takže její provedení bylo téměř ukázkové. Interpretoval ji s narůstající gradací a předvedl v ní pěveckou eleganci a dokonalé frázování. Netřeba dodávat, že po doznění árie propuklo publikum (tvořené podle všeho především Tetetlmanovými fanoušky) v ohlušující a nejdelší ovace večera. Věřím, že většina z nich byla z výkonu svého idolu nadšena, protože co do krásy hlasu a obdivuhodné kvality vysokých tónů se dnes Tetelmanovi opravdu málokdo vyrovná. Na druhou stranu jsem se ale po celou dobu provedení nemohl zbavit pocitu, že nesleduji osudy skutečného Werthera, ale spíše Cavaradossiho ve Wertherově kabátě…

Mezzosopranistka Aigul Akhmetshina je pěvkyní, která takříkajíc klame tělem. V útlé mladé ženě se překvapivě ukrývá velký a zrale znějící hlas. Je schopná skutečně svůdného a osobitého vokálního projevu, takže není divu, že patří momentálně k nejžádanějším světovým představitelkám Bizetovy Carmen. Když uvážím, že ještě před sedmi lety jsem ji slyšel v Covent Garden pod taktovkou Jakuba Hrůši jako poměrně nenápadnou Mercedes, smekám klobouk před kariérou, jakou si za tu dobu vybudovala. Jako Charlotta umí být Akhmetshina stejně uvěřitelnou náhradní matkou svých početných sourozenců, jako půvabnou introvertkou, která si nedokáže poradit s přívalem citů, jež by jí měly být zapovězeny. Coby zkušená Carmen má Akhmetshina také vynikající francouzštinu, její dikce byla téměř bezchybná. Ve třetím dějství se jí – navzdory temnějšímu hlasovému zabarvení a objemu hlasu – podařilo ve dvou scénách Werther! Qui m’aurait dit la place („Kdo by čekal, jaké místo bude Werther zaujímat v mém srdci“) a Va! Laisse les couler („No tak, jen se vyplač“) zprostředkovat Charlottinu křehkost a zranitelnost. Její duet s Wertherem v prvním dějství, Il faut nous séparer („Musíme se rozloučit“), jeden z nejpůsobivějších z celé Massenetovy tvorby, mohl být vzhledem ke dvěma krásným a expresivním hlasům úžasný. Bohužel, dirigent Enrique Mazzola si zřejmě spletl Masseneta s Puccinim, když ho zahrál příliš nahlas a donutil oba zpěváky doslova křičet. Konečným výsledkem bylo vokálně oslnivé finále duetu, které však zcela minulo pointu; nebylo ani rafinované, ani plné lítosti. Znělo tak trochu jako francouzská verze „O soave fanciulla“ z Bohémy. Abych však zkušenému dirigentu Mazzolovi (takto hlavnímu hostujícímu dirigentovi Deutsche Oper a uměleckému šéfovi Lyrické opery v Chicagu) nekřivdil, musím uznat, že zejména instrumentální části opery byly provedeny doslova mistrovsky, zčásti díky působivému výkonu violoncellové sekce Orchestru Deutschen Oper Berlin.

Arménská lyrická sopranistka Lilit Davtyan představovala ideální, téměř dětskou Sophii, a podobně jako Akhmetshina předvedla obdivuhodnou francouzskou výslovnost a cit pro stylovou interpretaci. Její herecké ztvárnění obdivu k sestře i touhy po lepším poznání poněkud tajemného Werthera bylo navzdory absenci režijního vedení obdivuhodné. Sopranistčin lehký lyrický hlas krásně kontrastoval s Charlottiným v duetu ze třetího dějství Ah, le rire est béni („Ach, smích je požehnaný“).

Americký barytonista Dean Murphy (stejně jako Davtyan stálý člen souboru divadla) působil v úloze Charlottina snoubence a později manžela Alberta vedle zmíněných představitelů hlavních rolí o poznání méně výrazně. Role je už sama o sobě poněkud nevděčná a mnoho atraktivních momentů ji nepřisuzuje ani Massenetova partitura. Murphy však disponuje spolehlivým hlasovým materiálem a je disciplinovaným pěvcem, takže přes nástrahy poměrně hlasitého orchestru se s úspěchem prosadil i on.

Na velmi slušné úrovni byly zazpívány i menší role: gruzínský bas Michael Bachtadze v roli Městského správce a otce Charlotty a Sophie přesvědčil o svém přirozeném smyslu pro decentní jevištní komiku, a dobře sehraným duem jeho (podle libreta starých) přátel Schmidta a Johanna byli (ve skutečnosti mladí) americký tenorista Chance Jonas-O’Toole a španělský basista Gerard Farreras. Svou důležitou roli na počátku a konci opery splnil také vynikající Dětský sbor Deutschen Oper Berlin pod vedením sbormistra Christiana Lindhorsta.

Navzdory dílčím výhradám se jednalo o hudební večer plný energie, uvěřitelných citů a nepochybně i stoprocentního nasazení všech účastníků provedení. Vzhledem k tomu, že příběh Werthera a Charlotty bez problémů funguje i v koncertní podobě a nevyžaduje velký sólistický ani sborový aparát, si umím představit, že by se podobná produkce této opery mohla u nás konat například coby jeden z projektů agentury Nachtigall Artists, která už podobným způsobem prezentovala Rossiniho Popelku nebo Donizettiho Dona Pasquala. Pro začátek však úplně postačí, bude-li mít české publikum možnost seznámit se alespoň formou samostatného recitálu po Jonathanu Tetelmanovi také s uměním fenomenální mezzosopranistky Aigul Akhmetshiny. A nepodaří-li se u nás zrealizovat žádný z podobných nápadů, doporučuji nezoufat a udělat si výlet za operou: třeba zrovna do Berlína. Deutsche Oper zahajuje sezonu 2025/26 13. září představením Verdiho Aidy, Staatsoper Unter den Linden 27. září Wagnerovým Zlatem Rýna a Komische Oper 19. září rockovou klasikou Jesus Christ Superstar. Jak vidno, ve městě nad řekou Sprévou si vybere opravdu každý.