„Komornímu tělesu se podařilo sestrojit dobře fungující organismus, jejž bychom snad mohli počastovat antickým ideálním vzorem unita multiplex, tedy jednotou v rozmanitosti.“

„Rozporuplnou, i když efektně zinscenovanou kompozici Benjamina Josupova, jíž nechyběla profesionální práce s hudebním materiálem, provedlo Trio Bohémo na vysoké úrovni.“

„Přejme si, aby trio neztratilo nic ze svého muzikantského entuziazmu a elánu.“

Akustika Dvořákovy síně byla 19. března doslova pohlcena výtečnou hrou mladého a světově uznávaného Tria Bohémo. Těleso nabídlo natěšenému rudolfinskému publiku ozkoušené kusy z dílen dvou gigantů německé hudby Beethovena a Brahmse, avšak nezapomnělo ani na nadšence hudební moderny. Pro fajnšmekry experimentálních výletů do tajů extravagantních zvukových spojů a neobvyklých hráčských technik si klavírní trio připravilo skladbu od Benjamina Jusupova, jehož snahy o stavění mostů mezi tradicí a modernou zajistilo koncertu pevnou dramaturgickou stavbu. Díky hráčskému entuziazmu, temperamentu a technické virtuozitě všech tří muzikantů se koncertní večer proměnil v zábavný, přitom ale umělecky podnětný zážitek. 

Komorní soubor sestavený z houslisty Matouše Pěrušky, violoncellistky Kristiny Vocetkové a klavíristy Jana Vojtka olemoval program středečního večera posluchačsky zabezpečenou a dramaturgicky neproblematickou dvojicí skladeb Ludwiga van Beethovena a Johannesa Brahmse. V tradici provozování komorní hudby skálopevně zakořeněné a v repertoáru virtuózních hráčů dlouhodobě zabydlené kompozice stočily stylový charakter koncertu do hájemství aristokraticky uměleckého vznešena a klasicky vzletné noblesy, jejichž tradicionalistická uzavřenost a semknutost byly díky dravému přístupu tělesa neustále znejišťovány trpkými gesty směřujícími obě kompozice k romantické barvitosti a emoční vypjatosti. Tento pomyslný svorník mezi klasickou a moderní perspektivou ukotvila skladba izraelského tvůrce Benjamina Jusupova, která doposud zcela intuitivní dramaturgickou volbu podpořila netriviálním, i když občas ne zcela důsledným sjednocením národně lidové a umělecky moderní složky. Již tento promyšlený programový tah musel na posluchače zapůsobit přirozeně překlenutým rozporem mezi dvěma protichůdnými světy umělecké tvorby. 

Trio Bohémo se uvedlo raným, třebaže stylově zcela vyvinutým Beethovenovým dílem Klavírní trio c moll, op. 1.  Čtyřvětá kompozice oblažila vnímatelovu představivost řemeslně poctivě ukovanou, na melodické ideje a výrazové kontrasty bohatou formou, jež navzdory své klasické symetričnosti vykazovala prvky životného hudebního dramatismu, který si ničím nezadal s pozdějším skladatelovým stylem. Hned úvodní unisono všech tří nástrojů a jejich následné osamostatnění do svébytných, ale vzájemně spolu bohatě korespondujících hlasů, v nichž individualita jednoho čerpala z relativní autonomie druhého, dalo posluchačům jednoznačně najevo, že je čeká plnohodnotný hudební prožitek prosycený sebejistými výkony a neochvějnou muzikantskou empatií provázející každý úder klavíristy, tah violoncellistky a smyk houslisty. Komornímu tělesu se tím podařilo sestrojit dobře fungující organismus, jejž bychom snad mohli počastovat antickým ideálním vzorem unita multiplex, tedy jednotou v rozmanitosti. Tak jako byl tok hudebně dramatického řečiště první věty vyplněn konfliktními polohami, v nichž se třeskutě srážely pianové a měkké pasáže s bouřlivými výpady rytmicky přísně exponovaných smyčcových smyků ve forte, tak se tematický a klavírem rozeznělý horizont druhé věty rozjasnil melodickou, hřejivými vazbami podestlanou klenbou, kterou posléze vystřídaly variačně různorodě zohýbané motivické tvary v houslích a violoncellu. Trio Bohémo zde vsadilo na projasňování architektonické struktury Beethovenova díla, přičemž ale neopomnělo na agogické odpružňování výrazově diferencovaných hudebních ploch a na dynamickou regulaci rozehrávaných motivů a frází. Ve třetí větě muzikanti vynesli na světlo Beethovenovo mistrovské zacházení s rytmickými předěly, které třetí člen tzv. První vídeňské školy kontrastním způsobem propojil s odlehčenou, místy až rozjívenou melodickou linkou, čímž se postaral o důsledně rozporné, avšak kompaktní vyznění skladby. Na tuto rytmickou radikalitou navázala i závěrečná věta, jejíž formu hráči prošpikovali prchlivou akcentací a přesnou agogickou modelací výrazově vyostřených míst. Díky bezproblémové souhře jednotlivých hráčů navíc nedošlo k potlačení srozumitelnosti hudební struktury ve prospěch planého efektu a plytkého efektního balastu.

V závěsu za Beethovenem se v okovech nutkavé potřeby sdělit něco myšlenkově hlubokého a výpravného tísnilo Klavírní trio č. 2 „Z židovských tradic“ izraelského skladatele Benjamina Jusupova. V jistém smyslu rozporuplnou, i když efektně zinscenovanou kompozici, jíž nechyběla profesionální práce s hudebním materiálem, provedlo Trio Bohémo na vysoké úrovni. Kombinace kvalitní souhry a zodpovědného přístupu k partům převtělila formálně občas nesjednocenou skladbu do hravého a témbrově jemně nuancovaného tvaru, jenž zapůsobil nejen svou paletou barev, s níž se na vystoupeních komorních těles setkáváme jen málokdy, ale také dialogickou souvztažností mezi tradiční židovskou hudbou a žhavými explozemi avantgardních postupů a technik. Jusupov položil začátek své skladby do temných, v disonantních souzvucích proznívaných poloh, jež se skrze zádumčivou hru klavíristy a glissandové výkruty houslisty plížily kalnými vodami dekadentních výrazových stok. Příkrý charakterový zvrat přišel náhle a bez přípravy s nervózně rozkolísanou houslovou hrou, při níž Matouš Pěruška využil pro stupňování hudební exprese prorostlého vibrata a nekompromisně hnětené agogiky. Drsné vstupy klavíristy Jana Vojtka pak tento patos, jenž byl zjevně inspirován židovskou hudební kulturou, vrátily zpět do krajin avantgardního umění. Analogický stylový dialog Benjamin Josupov rozpracoval i ve druhé větě, v níž navrch získávalo violoncello, jehož bolestně rozvibrovanou, místy až násilně exponovanou hru skvostně obhospodařila Kristina Vocetková. Závěr věty pak skladatel tlačil k silné expresivní gradaci, jejíž dynamický tah a stupňovaná nervozita byla spíše dílem Tria Bohémo než formou skladby samotné. Ze skladby byla někdy až příliš cítit nutnost zprostředkovat něco emočně vypjatého a obecně sdělného. Tento aspekt se však nepropsal do strukturní výstavby skladby, neboť požadovaný efekt neměl kontury ani harmonické, ani melodické práce; k jeho naplnění došlo pouze silnou angažovaností hráčů, kteří propůjčili větnému finále potřebnou dynamickou progresi a vlastní emoční, s temperamentností koketující náboj. Výrazová dramatika se překlopila i do poslední věty, ve které hráči zúročili svou přirozenou muzikantskou vitalitu, jakož i cit pro práci s ostřejšími rytmickými důrazy a harmonicky složitými tvary. Závěr skladby tím získal na žádoucí hybnosti a moderní ostrosti, která v kombinaci s tradičními kompozičními metodami upozornila na skladatelovu, třebaže formálně trochu podceněnou schopnost sjednotit různé kulturní oblasti do jednoho celku.

O umělecký a interpretační vrchol večera se postaral gigant hudební architektury Johannes Brahms. Soubor si pro prezentaci brahsmovského kompozičního umu vybral Klavírní trio H dur, op. 8, jehož čtyři věty zazněly v Dvořákově síni jako dočista vybroušené symboly seriózního, racionálního, ale zároveň i živočišného a hybně dramatického přístupu k tónovému materiálu, s nímž si německý a později i vídeňský skladatel vydobyl pevné místo v hudebních dějinách. Začátek první věty uvedl klavírista Jan Vojtek tematickou otázkou, na niž promptně odpověděla violoncellistka Kristina Vocetková s líbezným a sebejistým tónem upomínajícím na citovou obsažnost Brahmsovy, odborníky mnohdy upozaďované melodiky. Následující prezentace houslové virtuozity Matouše Pěrušky scelila pevně zkonstruovanou homofonní strukturu Brahmsova díla v jednolitý a koherentní útvar, jenž nechával zaznívat všechny své motivické figury a další relační momenty. Důraz na vztahovost, v níž se skladba ukázala jako detailně prokomponovaný proces, byl přítomen i ve druhé větě, do které Trio Bohémo vplulo expozicí krátkého nervózního motivu ve violoncellu a klavíru, aby pak pokračovalo do uvedení velkorysého tématu v péči sólového klavíristy. Měkké údery pianisty, rozehrávající Brahmsovu melodii s mírnou lyrikou, a následné mírné vstupy obou smyčců se v sále pražského Rudolfina rozlily s patřičnou něhou a vřelostí. Tím došlo k pomyslné přípravě na třetí, ze všech nejprocítěnější větu, v níž excelovala hra Kristiny Vocetkové. Violoncellistka se perfektně naladila na vroucí, ale nepatetickou povahu brahsmovského stylu, přičemž dodala skladbě potřebné prvky pomalu sílícího napětí a následného uvolnění. Čtvrtou větu komorní trio představilo s dlouze budovanou výrazovou progresí, jež občas postrádala na větší trpělivosti a detailním odstiňování drobných dynamických diferencí. Posluchači se tak občas mohlo zdát, že kvůli příliš rychle dosaženému dynamickému vrcholu již těleso nemá kam dál směřovat. To mělo své následky v poněkud zploštělém výrazovém profilu skladby. I přes to ale Trio Bohémo dovedlo náročnou kompozici do technicky bravurně vyhraného závěru, jenž po právu zajistil bouřlivý, dlouho neutuchající potlesk. 

O velkém úspěchu Tria Bohémo nesvědčí jen dva přídavky, které za pomoci zábavné skladbičky Jana Vičara a synkopami prolezlé první věty Dvořákova klavírního tria „Dumky“ doslova rozveselily celé rudolfinské hlediště, ale také schopnost vykřesat z těžkých a obsahově závažných kusů artificiální hudby emočně plné a svěže rozpohybované klenoty. Přejme si proto, aby komorní trio neztratilo nic ze svého muzikantského entuziazmu a elánu, a s nadějí vyhlížejme další podobné počiny tohoto tělesa v honosném prostředí Dvořákovy síně.

Foto/zdroj: Andrej Grilc, FB tria