„Napětí vzrůstalo organicky a vrcholné momenty nepůsobily jako pouhé zesílení orchestru, ale jako skutečné emocionální vyústění hudebního toku.“

„Dynamika byla citlivě vyvážená, orchestr reagoval pohotově a violoncello se přirozeně neslo nad celkovou zvukovou masou.“

„Jeho hra byla něžná, s přirozeným frázováním, které nechalo vyniknout melancholickou atmosféru.“

Koncert Janáčkovy filharmonie Ostrava nabídl ve čtvrtek 27. listopadu atraktivní dramaturgii a nevšední interpretační situaci – orchestr postupně řídili posluchači oboru dirigování Curyšské hudební akademie pod vedením Christopha-Mathiase Muellera. Večer tak přinesl nejen hudební zážitek, ale také individuální přístup, kterým mladí dirigenti přistupují k repertoáru symfonické i koncertantní literatury. Jako sólista na violoncello se představil student Pražské konzervatoře Jan Petrov. Program sestavený z Mendelssohnovy „Reformační“ symfonie a Dvořákova Violoncellového koncertu patří k dramaturgicky náročnějším úkolům, což poskytlo dirigentům ukázat nejen technickou vyspělost, ale i osobní hudební vizi.

První polovina večera patřila dílu se silnou duchovní i hudební architekturou – Symfonii č. 5 D dur op. 107 „Reformační“ Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Večer provázela slovem herečka, zpěvačka a moderátorka Anna Bangoura, která posluchačům přiblížila nejen uváděná díla, ale také interprety. První větu (Andante. Allegro con fuoco) přivedl na pódium Leonhard Kreutzmann – nadějný dirigent, který v současné době řídí orchestr KHG ve Freiburgu. 

Úvodní chorální vstup byl veden s velmi vyváženým frázováním. Kreutzmann dbal na výrazovou plasticitu smyčců, které vystavěly klenuté fráze s jemnou dynamickou modelací. Následné Allegro con fuoco se neslo v energickém tempu, ale nepůsobilo úsečně. Orchestr držel pozoruhodnou soudržnost. Bylo patrné, že dirigent pracuje s jasně promyšleným tvarem celé věty. Napětí vzrůstalo organicky a vrcholné momenty nepůsobily jako pouhé zesílení orchestru, ale jako skutečné emocionální vyústění hudebního toku.

Druhá věta (Allegro vivace) přinesla jiskru a lehkost. Kreutzmannovi se podařilo vystihnout taneční charakter, aniž by se z hudby vytratila její jemná melodická noblesa. Tempa byla zvolena promyšleně, rychlost nikdy neubírala na srozumitelnosti. Leonhard Kreutzmann se v první a druhé větě představil ve dvou rovinách – v rovině promyšleného hudebního toku i v úrovni živé, spontánní energie, ke které dokázal strhnout nejen orchestr, ale i posluchače. 

Ve třetí větě (Andante), kterou převzal Jorge Yagüe, oceňovaný dirigent z Madridu, jenž od roku 2019 působí jako šéfdirigent a umělecký šéf Léon Youth Orchestra, se zdál jeho úvod zprvu lehce zdrženlivě v souladu s introspektivním a ztišeným charakterem této věty. Jeho gesto bylo celkově jemnější a méně rozpínavé než u Kreutzmanna, což vtisklo interpretaci měkkost a tichou rozjímavost. Yagüe dokázal větě vtisknout lyrickou soudržnost a jemnou vnitřní intenzitu, která citlivě obohatila interpretační paletu celého večera. 

Dlouhé fráze nechal dýchat s klidnou pravidelností, smyčce se rozzářily teplým tónem a vynikla sóla dřev, která větě dodala poetickou hloubku a zvýraznila emotivní působení. Závěrečná věta (Andante con moto. Allegro vivace. Allegro maestoso) se nesla v duchu slavnostní noblesy a zároveň přinesla jiskřivou rytmickou energii. Dirigent vyvažoval monumentální vznešenost s tempovým elánem, čímž tvořil finále plné dramatické síly a radosti. Při několika náhlých změnách to vypadalo, že Yagüe mířil k o něco svižnější a pružnější odezvě orchestru, nicméně dokázal finále sjednotit do podoby, která spojila energii s citlivostí. 

V druhé části večera zazněl slavný Koncert pro violoncello a orchestru h moll, op. 104, Antonína Dvořáka. Sólového partu se ujal violoncellista Jan Petrov, jehož hudební projev byl od počátku působivý. První větu koncertu (Allegro) uvedla Célia Cano, která se nespecializuje jen na orchestrální vedení, ale rovněž působí v operních projektech. Její přesná a elegantní gesta dodala orchestrálnímu partu pevnou strukturu a transparentní vyznění. 

Cano tvořila pro sólistu ideální prostor. Dynamika byla citlivě vyvážená, orchestr reagoval pohotově a violoncello se přirozeně neslo nad celkovou zvukovou masou. Bylo zřejmé, že interpretační přístup Jana Petrova se vyznačuje nejen precizní technikou, ale i schopností vyjádřit charakter a náladu skladby. Jeho hra byla čistá, artikulace jasná a tón bohatý, přičemž nikdy nepůsobil přehnaně či mechanicky. 

O interpretaci druhé věty (Adagio, ma non troppo) rozhodl José Guillermo Toro, který v minulosti spolupracoval se soubory jako National Symphony Orchestra of Colombia, Malaga Philharmonic Orchestra a mnoha dalšími. Pod jeho vedením se orchestr zjemnil, zvuk se uhladil a vznikl téměř komorní charakter dialogů mezi sólovým violoncellem a jednotlivými nástrojovými skupinami. 

Petrov v této části projevil schopnost hlubokého emocionálního vhledu. Jeho hra byla něžná, s přirozeným frázováním, které nechalo vyniknout melancholickou atmosféru. Jeho kultivovaný přednes a vnitřní soustředění dodaly větě intimní a meditativní rozměr. Tón nesl tichou naléhavost a pasáže s orchestrem byly vyvážené. Klidná a široká gesta dirigenta vedla orchestr k mimořádné zvukové jemnosti. Smyčce hrály sametovým tónem, dřeva vynikla v měkkých melodických obrysech. Toro pracoval s tempovou i dynamickou pružností a při gradacích postupoval rozvážně a vrstevnatě. 

Finální třetí větu (Finale: Allegro moderato. Andante. Allegro vivo) uchopila Solveig Lindroos s jasnou představou o jejím dramatickém směřování. Podobně jako Célia Cano se i tato dirigentka věnuje operním produkcím, zkušenosti dále nabírá také jako asistentka dirigentů a je pravidelným účastníkem mistrovských kurzů. Její vedení závěrečné věty mělo přirozený smysl pro tah a promyšlenou tempovou organizaci. Pojetí nesklouzlo k pouhé efektnosti, finále budovala s jasnou architekturou a důrazem na průzračnost různých vrstev. Orchestr pod jejím vedením působil kompaktně a pohotově, přestože se v několika rychlejších přechodech zdálo, že by si přála o něco svižnější společnou reakci. 

Jan Petrov na závěr uplatnil svou technickou jistotu i výrazovou citlivost. V rychlých pasážích předvedl maximální kontrolu nad nástrojem, přesnou artikulaci a tón, který se ani v nejvypjatějších pasážích neztrácel a nehroutil. Oproti tomu v lyrických úsecích dokázal zvuk okamžitě zjemnit, sjednotit vibrato a logicky vystavět nadcházející fráze. Orchestr přirozeně dýchal s ním a vznikl tak dialog plný koncentrovaného napětí a vzletů. Celkové vyznění třetí věty působilo energicky, ale zároveň čistě strukturovaně. Finále bylo ukázkou disciplinované energie, která měla jasný směr. Závěr nepůsobil jako pouhé okázalé gesto, ale jako smysluplné dotažení příběhu, který zanechal působivý dojem. 

Večer nabídl nejen vysokou interpretační úroveň, ale také jedinečnou možnost sledovat různé dirigentské přístupy v přímém kontrastu. I přes tuto náročnost orchestr dokázal reagovat pozoruhodně flexibilně. Hráči se pružně přizpůsobovali rozdílným gestům i preferencím jednotlivých dirigentů. Jan Petrov zaujal posluchače svým vyzrálým a citlivým přístupem k partu sólového violoncella. Technická jistota byla podpořena hlubokým porozuměním a schopností vytvořit bohatý, plastický zvuk. Celý večer vyústil v mimořádně vrstevnatý zážitek, který ukázal Janáčkovu filharmonii Ostrava ve výborné formě.  

Foto: archiv Janáčkovy filharmonie Ostrava