„Pokud by mělo hudební interpretaci tohoto koncertu charakterizovat jedno přídavné jméno, bylo by jím podle mého soudu slovo ‚energické‘.“

„Interpretace této novinky Radima Bednaříka v podání Diversa Quartet zněla přesvědčivě a sebejistě.“

„Výbojné pasáže střídalo zklidnění, pomalejší a přidušenější plochy prorážely vzruchy s všudypřítomnou energičností.“

Že krásné letité vily nemusí být pouhým muzeem, ale mohou se čas od času stát mimo jiné koncertním sálem, se znovu potvrdilo 7. dubna v brněnské vile Löw-Beer, kde se uskutečnil koncert s názvem Tempus est iocundum. Hrálo zde smyčcové kvarteto Diversa Quartet, které je odnoží brněnské umělecké společnosti Ensemble Opera Diversa. Program byl složený z tuzemských děl 20. a 21. století – premiéru měl ten večer Smyčcový kvartet č. 4, op. 26 Radima Bednaříka. Ze starších kusů zazněl Smyčcový kvartet č. 3 Jana Kapra a Smyčcový kvartet č. 2 do C, op. 26 Osvalda Chlubny.

Příjemné, noblesní, komorní prostředí vily poskytlo návštěvníkům vhodný prostor k poslechu. Tóny se ze smyčcových nástrojů nesly prostorem dobře, vhodné bylo také osvětlení nevyvýšeného koncertního pódia, nad nímž se otevíral prostor do výšky k dalšímu patru vily a které obepínalo schodiště. Diversa Quartet hrál ve složení Barbara Tolarová (první housle), Jan Bělohlávek (druhé housle), David Křivský (viola) a Iva Wiesnerová (violoncello). Všichni členové kvartetu jsou zároveň stálými hráči souboru Ensemble Opera Diversa. Název koncertu Tempus est iocundum odkazoval na středověkou píseň ze souboru básní a písní Carmina Burana a nesl v latinských slovech poselství koncertu – předávat radost.

Pokud by mělo hudební interpretaci tohoto koncertu charakterizovat jedno přídavné jméno, bylo by jím podle mého soudu slovo „energické“. Přesně takový dojem vzbudily už první tóny Smyčcového kvarteta č. 3 (1955) Jana Kapra (1914–1988). Toto dílo pochází z roku, který byl v životě skladatele šťastným obdobím. První věta má příznačný název Allegro energico a nesla se v precizní souhře, kterou bylo možno vychutnat především v syrytmických pasážích prvních houslí a violoncella. Druhá věta Andante tranquillo začala krásnými tóny v pizzicatu, nad kterými se po chvíli začala vznášet melodie hraná smyčcem v prvních houslích. Citlivá interpretace této části by mohla být obrazně popsána jako tiché, opatrné našlapování. Nebo jako medová řeka, která jistě tekla svým korytem. Třetí a poslední věta Allegro giocoso se vrátila zpět do svěží nálady a pomyslný hudební proud začal znovu pádit, až byl posluchač doveden na útes, do překvapivého zlomu v podobě krátké pauzy. Toto místo mi vyznělo velice přesvědčivě. Zčeřené vody se zklidnily, aby se posléze znovu objevily v plné síle, v níž dopluly bezpečně a s vervou až do samotného závěru první skladby onoho večera.

Druhou skladbou koncertu byla premiéra Smyčcového kvartetu č. 4, op. 26 (2025), kterou složil hodonínský rodák Radim Bednařík (*1979) na objednávku souboru Ensemble Opera Diversa. Radim Bednařík, který vystudoval skladbu na HAMU u Ivany Loudové, v současnosti vyučuje na brněnské konzervatoři. Ve své kompoziční činnosti se věnuje převážně instrumentální tvorbě a soubor Ensemble Opera Diversa mu již provedl skladeb více. Bednaříkova kompozice byla ze tří ten večer hraných kvartetů nejkratší – trvala necelou čtvrt hodinu – a měla být jakýmsi překlenutím mezi Janem Kaprem a Osvaldem Chlubnou. S vědomím této dramaturgie Radim Bednařík skladbu psal. Podle autorova textu ke skladbě v programu je tento kvartet jednověté intermezzo, které propojuje, proměňuje a předěluje hudební světy jeho starších kolegů. Inspirace vychází z rozdílných životů i poetik Jana Kapra a Osvalda Chlubny.

Interpretace této novinky Radima Bednaříka v podání Diversa Quartet zněla přesvědčivě a sebejistě. Skladatel nás ve své kompozici přivítal nastolením nových pravidel hry, která co do výrazu příliš mantinely starších kolegů nepřekračovala. Ticho, které se ve vile rozhostilo v očekávání nové skladby, rozrazily rázné vpády smyčcových nástrojů. Do nich se později přidávaly flažoletové plochy, nejprve ve violoncellu, později i v prvních a druhých houslích. Někde byla tato místa zčeřena tremolem. Autor ve skladbě pracoval s formulací nových nápadů i s návraty již slyšeného. Místy tyto bloky představovaly patterny, někdy až ostinátní plochy tvořené krátkými motivy. Svěže a rozverně vyznívaly pulzující melodie v pizzicatech. Výrazným předělem ve skladbě byla kratší generálpauza, po které následovala melodie v unisonu, jež se objevila několikrát i později, v konfrontaci s dalšími vrstvami, a která byla jedním z pojítek s ostatními dvěma skladbami. Závěr smyčcového kvarteta Radima Bednaříka vplynul do ticha. Odměnou pro přítomného skladatele bylo nejen výtečné provedení skladby, ale taktéž vděčné přijetí publika.

Třetí smyčcový kvartet byl nejdelší a pocházel od autora s datem narození nejvíce v minulosti. Osvald Chlubna (1893–1871) byl oddaným žákem Leoše Janáčka a na jeho Smyčcovém kvartetu č. 2 do C, op. 26 (1928/1957) to je slyšet. Hudba s výraznými melodiemi byla emocionálně nabitá a tyto melodie – podobně jako u Janáčka – jako by vyprávěly a vypovídaly o stavu duše. První věta Con moto, molto dolente byla tklivá i energická zároveň. Tajemný kontrast vytvořilo místo, kde smyčcové nástroje hrály sul ponticello. Intimnější náladu přineslo Adagio, ve kterém se chvílemi vznášely melodie ve flažoletech. Energická a svěží, ač vnitřně emočně rozháraná byla třetí věta Molto allegro. Závěrečné Grave začalo mohutně, těžce, ale nikoliv těžkopádně. Dokázalo se totiž také pořádně rozběhnout. Výbojné pasáže střídalo zklidnění, pomalejší a přidušenější plochy prorážely vzruchy s všudypřítomnou energičností. 

Intonačně byl koncert od začátku až do konce bezvadný. Hráči byli po celou dobu maximálně soustředění a dokázali zprostředkovat krásný zážitek. Poslední zvuky koncertu tvořil dlouhý a zasloužený potlesk publika, který interprety přivolal zpět na pódium ještě dvakrát k vzájemnému poděkování.

Foto: Marek Olbrzymek