„Jana Janků zaujala především procítěnou hrou na dobové harfy.“

„V průběhu celého koncertu Tomáš Najbrt zručně ovládal všechny nástroje, sympaticky podal samostatné pasáže i doprovody zpěvu.“

„Roztomilá ukolébavka závěrečným dobře taženým a znělým pianem Jany Janků výborně zakončila kouzelný večer plný nevšední hudby.“

Jana Janků a Tomáš Najbrt uskutečnili 18. listopadu originální koncert staré hudby nazvaný Divotvůrkyně s podtitulem Hudba ženy skladatelky napříč staletími. V jednom z nejstarších pražských kostelů U Martina ve zdi uvedli výběr z děl zahrnující kompozice od raného středověku přes vrcholný středověk až po dobu renesance a baroka. Večer zakončili klasicistní skladbou. Pečlivě vybrané písně pocházejí z pera významných skladatelek, často průkopnic v oblasti umění. Interpreti hráli na dobové nástroje, respektive jejich kopie, jejichž zvuk má zvláštní kouzlo. Na posluchače tak dýchla podmanivá atmosféra starých dob.

Kostel sv. Martina ve zdi, ukázka románské a gotické architektury, je nejstarší staroměstský kostel, postavený již ve 12. století, tedy ještě před vznikem souvislých městských hradeb, které byly vystavěny až v polovině 13. století. Kostel, jehož původní farnost byla zdí přepůlena, poté přiléhal k hradbám a odtud jeho neobvyklý název. Přestože později stavba dostala gotické a následně i renesanční a barokní úpravy, jedná se o takřka neporušené dílo středověku. Jana Janků a Tomáš Najbrt nemohli pro svůj koncert zvolit lepší prostředí. 

Koncert byl výběrem přednesených skladeb unikátní. Je zřejmé, že interpreti mají široký přehled o staré hudbě a pro tento večer zvolili opravdové perly výhradně od žen-autorek. Připravili posluchačům nevšední procházku hudbou skladatelek od 9. po 18. století, které ovlivnily nejen svou dobu a posunuly hudební i jiné umělecké žánry kupředu. Ke koncertu byl k dispozici pěkný program s informacemi o autorkách, skladbách, interpretech a navíc i s českým překladem textů uváděných písní. Pěvkyně v průběhu koncertu rovněž slovně detailně přiblížila každou autorku a její skladbu auditoriu.

Harfistka a mezzosopranistka Jana Janků studovala Akademii staré hudby (zpěv) a hudební vědu na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, historickou harfu na Conservatorio „Evaristo Felice Dall´Abaco“ v italské Veroně, středověkou harfu v Mezinárodním centru středověké hudby u Manuela Vilase a absolvovala rovněž obor Historické harfy na Johann Joseph Fux-Konservatorium v rakouském Grazu. V roce 1999 založila soubor Musica Poetica, se kterým koncertuje a je jeho dramaturgyní. Spolupracuje nejen s dalšími soubory staré hudby, ale také hudby moderní, jakož i s rozhlasem a televizí. 

Multiinstrumentalista a skladatel Tomáš Najbrt studoval na Pražské konzervatoři kytaru a kompozici. Poté pokračoval v soukromém studiu hry na loutnu a varhany v zahraničí a ve studiu církevní hudby na Hochschule für Kirchenmusik v německém Herfordu (varhany, loutna, kompozice a dirigování). Byl evangelickým celocírkevním kantorem, vyučoval hymnologii na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy a vedl pěvecké sbory. Má své sólové programy (loutna, historické a lidové nástroje, vlastní tvorba), spolupracuje s mnoha skupinami i sólisty, Národním divadlem, rozhlasem i televizí. Od roku 2008 je zakládajícím členem drážďanského souboru Dresdner Stadtpfeifer.

Jana Janků zahájila koncert příchodem z boční lodi kostela za zpěvu duchovní písně Troparion od nejstarší autorky křesťanského světa, kterou je byzantská básnířka a hymnistka Kassia (810–865), zakladatelka a abatyše kláštera u Konstantinopole. Skladba se dodnes zpívá při pravoslavné liturgii. Krásný chorálový přednes, který se do tohoto svatostánku výborně hodil, precizně doprovodil Tomáš Najbrt na niněru. Melodická, velmi zajímavá skladba se nesla prostorem a starobylost večera účinkující umocnili také svým historickým ošacením ze šarlatového sametu.

Následovaly písně ze světa trubadúrek 12. a 13. století, které jsou v hudební historii výjimečné jako první známé skladatelky západní světské hudby. Ze dvou milostných písní zazněla nejdříve Achantar od Beatritz de Dia (ca 1140–1212), kterou pěvkyně přednesla doprovázejíc se na harfu, Tomáš Najbrt doprovodil na brač (balkánský lidový drnkací nástroj). Skladba je nádherná a byla bezchybně historicky podaná. Čisté tóny se nesly kostelem a příhodně navodily středověkou atmosféru. Mout m´abelist quant le voi od Maroie de Dregnau de Lille (13. století) byla doprovozena bračem a zvonečkem, což příjemně ozvláštnilo interpretaci. K další skladbě, jako jediné toho večera, se nedochovala hudba, pokusili se ji tedy zrekonstruovat podle dobových pramenů. Rytmická milostná píseň A la stagion che ´l mondo foglia e fiora na slova sonetu florentské básnířky známé pod pseudonymem Compiuta Donzella (13. století) zazněla s loutnou a tamburínou. 

Dále byly provedeny Mulierum Hodie a Benedicta et venerabilis, dvě písně z Codexu Las Huelgas (kolem roku 1300) pocházejícího z ženského kláštera v severošpanělském Burgosu, kterými se koncert opět přesunul k duchovní hudbě a zvážněl. Proslulá německá křesťanská mystička Hildegard von Bingen (1098–1179), zakladatelka kláštera na Rupertsbergu u Bingenu, byla nejen lékařkou, přírodovědkyní a spisovatelkou, ale také hudební skladatelkou, autorkou 77 básní a písní. Pěvkyně citlivě podala, doprovázejíc se na harfu, její Quia ergo femmina. Tato skladba v pomalém rytmu je hezkou ukázkou středověké duchovní hudby. Následovala Veri floris od spisovatelky, básnířky, hymnistky, malířky a abatyše Herrad von Landsberg (1125–1195), první ženy-autorky encyklopedie. Píseň obdobná gregoriánskému chorálu patřičně zazněla ve stylu církevní kostelní skladby.

Harfistka vyměnila středověkou harfu za španělskou křížovou harfu arpa de dos ordenes a program pokračoval obdobím renesance. Instrumentální skladba A toy od Jane Pickering, autorky loutnové sbírky (1616), která je jedním z nejlepších zdrojů anglického loutnového repertoáru, zazněla na harfu a loutnu. Pěkná taneční hudba se hezky poslouchala a příjemně rozvlnila atmosféru. Smutný osud anglické královny Anny Boleynové (1507–1536) je všeobecně známý. Tragickou píseň O Death, která je jí připisovaná, údajně napsala ve vězeňské cele během posledních dnů před popravou. Interpreti ztvárnili píseň lkající nad temným osudem nebohé autorky s patřičnou vážností.

Koncert pokračoval raně barokní hudbou. Francesca Caccini (1587 – po 1637), dvorní skladatelka u dvora proslulého florentského rodu Medicejských, byla nejspíše nejlépe placeným hudebníkem své doby. Její milostná píseň O chiome belle ve svižném tempu pozvedla náladu posluchačů; Tomáš Najbrt opět mistrně na loutnu doprovodil zpěv Jany Janků. 

Rané baroko bylo bohaté na komponující řeholnice. Španělská jeptiška a hudební skladatelka Gracia Baptista je první ženskou autorkou vůbec, jejíž dílo bylo vydáno tiskem – skladba Conditor Alme vyšla ve sbírce Libro de cifra nueva para tecla, Arpa y Vihuela (1557) Luise Venegase de Henestrosy; jedná se také o nejranější skladbu pro klávesový nástroj od španělské skladatelky (skladba byla napsána pro zpěv a varhany nebo harpsichord). Interpretka ji hezky podala na harfu.

Většina řeholnických komponistek té doby působila v severní Itálii. Harfistka proto opět vyměnila nástroj, tentokrát za italskou dvojřadou harfu arpa doppia. Píseň Veni dilecte mi, kterou zkomponovala hudební skladatelka a varhanice, jeptiška Caterina Assandra (ca 1590 – po 1618) příjemně plynula ve svižnějším tempu, patřičně ztvárněna s harfou a theorbou. Hudební skladatelka, zpěvačka a hudebnice, jeptiška Claudia Sessa (nar. ca 1570) zpívala a přitom se sama doprovázela tak dobře, že jí mezi zpěváky nebylo rovno a šlechta měla její zpěv ve větší oblibě než recitativy Claudia Monteverdiho. Její ponurou píseň Occh´io vissi per voi podala umělkyně s patřičnou vážností v doprovodu harfy, která opět příjemně rozezvučila prostor. Nejznámější a nejplodnější autorka v této oblasti, řádová sestra Isabella Leonarda (1620–1704) byla jako komponistka tak proslulá, že její současníci její skladby sbírali. Uveřejnila více než dvě stě skladeb ve dvaceti sbírkách. Šestnáctá sbírka z roku 1693 obsahuje také orchestrální hudbu a jedná se tak o první instrumentální skladby vydané ženou. Příjemná loutna doprovodila dobovým způsobem v hudebně pěkné písni O dilecte, o amantissime Jesu procítěný zpěv a harfu, vysoké tóny zpěvu byly znělé a dobře se nesly. 

Barbara Strozzi (1619–1677) studovala u skladatele Cavalliho a byla znamenitou skladatelkou, zpěvačkou, básnířkou a hráčkou na gambu. Byla jako autorka první nezávislou ženou, sama vydávala tiskem své sbírky; vydala osm sbírek vokálních skladeb. Půvabná milostná píseň v tanečním rytmu Begl´occhi, bel seno zaplnila zpěvem a loutnou prostor. 

Klasicistní hudbu reprezentovala milostná árie O vous que Mars francouzské pěvkyně, herečky, dramatičky a tanečnice Marie Justine Benoîte Favart (1727–1772), ve které autorka vystoupila na jevišti poprvé i s harfou, na niž se doprovázela. Byla rovněž reformátorkou divadelního kostýmu, když se na scéně objevila v roli venkovanky v plátěném oděvu s obnaženými pažemi a v dřevákách, a nikoli v károvaných dvorských šatech s vyztuženou krinolínou a dlouhých rukavicích, jak bylo do té doby zvykem. Jana Janků v této krásné rytmické árii v tanečním stylu opět přešla ke hře na španělskou křížovou harfu, Tomáš Najbrt doprovodil na loutnu. 

Poslední skladbou se interpreti vrátili do baroka, když zpěvem a hrou na theorbu přednesli druhou píseň toho večera od Isabelly Leonardy, Nive puer. Tato roztomilá ukolébavka závěrečným dobře taženým a znělým pianem výborně zakončila kouzelný večer plný nevšední hudby. Oba umělci poté pozvali vybrané, méně početné publikum, aby si zblízka prohlédlo všechny hudební nástroje a instrumentalista nastínil zajímavé okolnosti vzniku theorby. 

V průběhu celého koncertu Tomáš Najbrt zručně ovládal všechny nástroje, sympaticky podal samostatné pasáže i doprovody zpěvu. Jana Janků zaujala především procítěnou hrou na dobové harfy. Přítomní si vychutnali příjemný večer.