„S námětem námořníka Querelleho, opilce, rváče, homosexuála a celkově morálně neukotveného antihrdiny z románu Jeana Geneta Querelle z Brestu, si Vojtěch Dlask pohrává již řadu let.“

„Ištvan tuto skladbu napsal roku 1980 za nejtužší normalizace a dovedu si velmi živě představit, jak těmito ‚zápaďáckými‘ inspiracemi musel své bývalé soudruhy štvát.“

„Celý večer ve mně velmi pozitivně a dlouho rezonoval jak netypickou klubovou atmosférou, dobrými výkony, tak skvělou dramaturgií.“

V úterý 26. listopadu se konal další koncert z cyklu Ensemble Opera Diversa, tentokrát nazvaný Hard Blues. Akce se poněkud netradičně konala v klubu Alterna, který je zaměřený zejména na jazz a underground. Název Hard Blues odkazuje ke stejnojmenné kompozici Miloslava Ištvana, která zazněla ve druhé půli večera, přičemž program uvedla premiéra nové verze skladby Querellovy písně současného brněnského autora Vojtěcha Dlaska.

Z brněnského centra jsem se kolem půl sedmé večer vydal Kounicovou ulicí směrem k areálu Listových kolejí, v nichž se nachází klub Alterna. Vlastně už tato procházka mi udělala dobrou náladu, protože jsem cestou mohl nostalgicky zavzpomínat na své dávné návštěvy a vystoupení v tomto útulném „klubíku“… Hned po vstupu jsem narazil na skladatele Vojtěcha Dlaska, kterému jsem popřál hodně zdaru, načež mé kroky zamířily směrem k baru, za kterým byly směrem k pódiu rozestaveny židle. Kromě mnoha známých tváří jsem k mému překvapení záhy narazil také na kamaráda Jiřího Novotného s dcerou Hedvikou, jinak také pravnučkou Miloslava Ištvana, podle jehož skladby se celý večer nazýval. Pár slov jsem před začátkem stihl prohodit také s muzikologem Lukášem Pavlicou, ale to už Barbara Tolarová, první houslistka Ensemble Opera Diversa dávala svému souboru „áčko“.

Ještě než se dostanu k samotnému koncertu, rád bych čtenářům sdělil pár slov k první skladbě večera, kterou byly Querellovy písně. Jejich autor Vojtěch Dlask studoval skladbu v Praze u Jiřího Smutného a později na brněnské JAMU u Františka Gregora Emmerta a Miloše Štědroně. Pokud bych měl Dlaskovu současnou tvorbu někam zařadit, tak bych ji asi s jistou dávkou opatrnosti viděl někde ve středoevropské postmoderně, ovšem s výraznou tvůrčí originalitou přesahující stylové hranice. S námětem námořníka Querelleho, opilce, rváče, homosexuála a celkově morálně neukotveného antihrdiny z románu Jeana Geneta Querelle z Brestu, si Vojtěch Dlask pohrává již řadu let. Osobně jsem se s tímto autorovým námětem setkal již roku 2018, kdy jsme se souborem Opera Trio v rámci festivalu současné duchovní tvorby Forfest premiérovali Dlaskovu kompozici Querelle Trio, která by se dala označit za skicu pozdějších rozsáhlejších partitur. Myšlenku Dlask rozvinul roku 2020, kdy vznikly původní Querellovy písně pro hoboj a smyčce. Tehdejší premiéru provedl taktéž Ensemble Opera Diversa za řízení dirigenta Roberta Kružíka a se sólistou Vilémem Veverkou. V letošní verzi skladby je sólový part přeinstrumentován pro sopránsaxofon a autor také výrazně korigoval původní partituru. Charakter skladby, která působí jako do vysokých otáček roztočený (ovšem polámaný a přeskakující) flašinet, však zůstal zachován. 

Ale zpět tedy ke koncertu. Poté co se orchestr naladil, nastoupili na stísněné pódium klubu Alterna saxofonista Pavel Zlámal a dirigentka Gabriela Tardonová. Již po prvních tónech mě zaujala barevnost saxofonu, která dle mého subjektivního pocitu dodala skladbě výrazně zajímavější poetiku, než „křičící“ hoboj v triové i původní koncertantní variantě. Dokonce mi místy skladba evokovala úvodní sekvenci z legendárního Lynchova filmu Lost Highway. Autor sice skladbu rozděluje do čtyř vět, pokud by však posluchači neměli program, vnímali by zřejmě jen dvě kontrastní části. V té první, rozsáhlejší, autor parafrázuje klasičtější i lehčí žánry a kromě zmíněné evokace polámaného flašinetu si posluchači mohli také připadat třeba jako na vystoupení opilého zábavového šramlbandu. V kratší druhé části se autor pustil více do barevných sfér. Kromě střídání a kombinování nástrojových barev ovšem také velmi vtipně používá mluvené slovo, kdy jednotliví hráči souboru postupně vyznávali lásku v různých jazycích, načež celou skladbu uzavřel svým I love you sólista Pavel Zlámal. Publikum ve zcela zaplněné Alterně interprety i skladatele odměnilo srdečným potleskem, a podtrhlo tak pozitivní atmosféru, která premiéru nové verze Querelleho písní provázela. 

O Miloslavu Ištvanovi a jeho skladbách již bylo napsáno mnoho stran, pojďme si však stručně připomenout alespoň základní fakta. Narodil se roku 1928 v Olomouci. Skladbu studoval nejprve soukromě u Viléma Petrželky, Františka Maxiána a Františka Suchého, později absolvoval JAMU ve třídě Jaroslava Kvapila. Na této škole posléze pedagogicky působil až do roku 1990, kdy zemřel. Na konci padesátých let 20. století se Ištvan v tvorbě odklonil od folkloristického stylu a přiblížil se k východiskům západoevropské Nové hudby. Během 60. let následně vykrystalizoval jeho osobitý kompoziční styl, pro který čerpal zejména v tvorbě Antona Weberna a Bély Bartóka, nicméně inspirací mu byla celá řada dalších autorů a stylů, včetně staré hudby, big-beatu nebo africké a afroamerické hudby.

Právě kreativní práce s afroamerickými styly a rytmikou zasazenými do artificiální a nutno říct perfektní formy jsou hlavní devízy skladby Hard Blues pro pop-baryton, soprán, recitátora a komorní soubor. Ištvan tuto skladbu napsal roku 1980 za nejtužší normalizace a dovedu si velmi živě představit, jak těmito „zápaďáckými“ inspiracemi musel své bývalé soudruhy (Ištvan vystoupil z KSČ, respektive roztrhal stranickou knížku roku 1969) štvát… Na provedení v Alterně se pěveckých partů ujali Jana Vondrů a Aleš Janiga, recitoval Aaron Collier. Ačkoliv má skladba jedenáct částí, působí jako příjemně kompaktní celek. Musím napsat, že na mě Hard Blues mělo velmi silný, až vtahující účinek a nebyl jsem rozhodně sám, protože celá Alterna po závěrečných tónech bouřlivě aplaudovala celému souboru i sólistům.

Na odchodu jsem se ještě pozdravil s Radimem Bednaříkem a Lucií Lukášovou, přáteli z Konzervatoře Brno, prohodil pár slov s „diverzantkami“ Barbarou Tolarovou a Terezou Štanclovou, načež jsem se pustil volným krokem Kounicovou nazpět do centra.

Celý večer ve mně velmi pozitivně a dlouho rezonoval jak netypickou klubovou atmosférou, dobrými výkony, tak skvělou dramaturgií. Jen jsem si pak později večer v duchu pohrával s myšlenkami na to, jak by Dlaskově Querellemu slušel koncertní sál s přirozeným hallem a jak „hard“ by Ištvanovo Blues bylo, kdyby jej zpívali černošští zpěváci…

Foto : Ensemble Opera Diversa / Marek Olbrzymek