„Jana Šrejma Kačírková hraje a zpívá Mimi s bezprostředností srdečností a s jistotou. Je to její premiéra v této úloze.“

„Svatopluk Sem je v titulní roli Oněgina pěvecky famózní.“

„Hrát před publikem je krásné – a na Smetanově Litomyšli, kam se jezdí i za atmosférou odlišnou od kamenných divadel, je obecenstvo vděčné.“

V sobotu a v neděli se po loňské pauze vrátila na festival Smetanova Litomyšl opera. Soubor Národního divadla Brno přivezl dvě čerstvé inscenace: Pucciniho Bohému a Čajkovského Evžena Oněgina. Obě bylo potřeba jevišti na zámeckém nádvoří samozřejmě trochu přizpůsobit, ale ani jedné to neublížilo. Divadelní působnost díky režii i díky pěvcům a hudebnímu nastudování zůstala silná a bezprostřední.

Pucciniho Bohému nastudovala se souborem Janáčkovy opery v Brně režisérka Magdalena Švecová jako realistický příběh, odehrávající se opravdu tam, ke má, totiž na Vánoce v Paříži, což dnes v hudebním divadle není zdaleka samozřejmostí. Do Litomyšle přijelo krásné obsazení v čele s Janou Šrejmou Kačírkovou v roli Mimi, s neméně skvělou mladou sopranistkou Doubravkou Součkovou jako Musettou a se čtveřicí bohémských kumpánů v podání Richarda Samka, Jiřího Brücklera, Jana Šťávy a Lukáše Bařáka.

Od prvního uvedení Pucciniho Bohémy uplynulo letos v únoru 125 let. Jde o dílo, které symbolizuje předzvěst moderní doby. Vypráví o přátelství a lásce, ale je také realistické a má smutný konec. Jde v námětu i v hudbě bez obalu na dřeň. Verismus, ne úplně srdceryvný, ale přesto mnohem víc než jen dojemný. V atmosféře litomyšlského večera, charakteristického propojením pocitu vzdušného „open air“ s iluzí opravdového divadla, to fungovalo beze zbytku.

Jana Šrejma Kačírková hraje a zpívá Mimi s bezprostředností srdečností a s jistotou. Je to její premiéra v této úloze. Umí najít interpretační polohu pro lyrický vstup, pro zoufalost i pro slabost. Tenoristé nemají snadné splnit všechno to, co se od nich čeká ve světle výkonů těch nejlepších z italsky a španělsky hovořící části světa. Ani Richard Samek v těch nejvypjatějších okamžicích svého partu neoslnil. Doubravka Součková ano, byla suverénní pěvecky i herecky.

Na jevišti, sice ne tak hlubokém jako v Brně, zato dostatečně širokém, se odehrává tragický melodramatický příběh Rudolfa a nemocné Mimi, souběžně s naznačeným vztahem Musetty a Marcella, a to na pozadí městských obrázků. Druhé dějství je mistrovsky rozehrané do barvité scény, ve které se prolíná mimo jiné rošáda s večeří na účet Musettina „šamstra“, výjev dětí soustředěných kolem hračkářství a hra kolemjdoucí vojenské kapely… Puccini to vše zařídil hudebně geniálně a dirigent Jakub Klecker bezpečně vygradoval. O nedávné brněnské premiéře jsme podrobněji psali v rubrice ReflexePlus ZDE. 

Ani druhý litomyšlský večer Janáčkovy opery z Brna neutrpěl přesazením z Janáčkova divadla na úplně jiné jeviště s minimálním technickým vybavením. Jak se ukázalo, scénografická kouzla, která v Brně dotvářejí inscenaci Evžena Oněgina, jsou skvělá a vůbec nic proti nim. Avšak i bez nich, v oproštěném základu, klasická hra, jak ji přehledně Martin Glaser režijně vede, naprosto a dostatečně funguje. Motivace, charaktery, emoce.. vše je vyhmátnuto jasně, chvílemi civilně a reálně, chvílemi v pozastavení a zdůrazněném nasvícení symbolicky a poeeticky, po celý večer v rovnováze obou poloh. Hry se zrcadly se na rozdíl od jiných nápadů inscenátoři zřeknout ani v podmínkách letního festivalu nemuseli. Je to prvek dynamický i symbolicky působivý.

Sopranistka Linda Ballová je přesvědčivě dívčí Taťána, v závěru opery rozhodná a zásadová vdaná žena, která nicméně prvnímu a zároveň poslednímu políbení s Oněginem neodolá. Barytonista Svatopluk Sem je v titulní roli pěvecky famózní, na začátku znuděný, odtažitý a rezervovaný, na konci zoufalý rozervanec zmítaný pozdním poznáním a marnou vášní. Tenorista Peter Berger se zhostil role nešťastníka Lenského zněle, v pěkných kantilénách, naprosto věrohodně; stejně jako Jiří Sulženko zazpíval a zahrál vyrovnaného, klidného Gremina, jehož oblíbená árie tak kontrastuje s emocemi, které na plese zmítají Oněginem… Figurku Triqueta, zpívajícího francouzsko-ruský kuplet, vyšperkoval Vít Nosek takovým způsobem, až rozesmál Taťánu, zdálo se, i trochu mimo plán…

Úspěch měli v Litomyšli těsně před půlnocí nejen pěvečtí interpreti, ale i nesmrtelná Čajkovského hudba, kterou Robert Kružík modeloval v odpovídajících, výrazně rozrůzněných tempech a v nepřeháněném romantickém výrazu k nádherně klasickému, příjemnému a uspokojivému průběhu, korunovanému strmě vygradovaným finále.

K inscenaci Evžena Oněgina jsme letos na jaře psali nejen ReflexiPlus, ale také dva rozhovory – s režisérem inscenace Martinem Glaserem a s představitelem titulní role Svatoplukem Semem. 

Brněnský soubor jel do Litomyšle s chutí. Hrát před publikem je krásné – a na Smetanově Litomyšli, kam se jezdí nejen za obvyklými hudebními a divadelními zážitky, ale také za atmosférou odlišnou od kamenných divadel, je obecenstvo vděčné. Hlad umělců po normální situaci, stejně velký jako hlad posluchačů a diváků po obvyklém rozměru života, vyjádřil před několika dny – se zkušeností z patnácti měsíců protipandemických omezení – ředitel brněnského Národního divadla Martin Glaser v rozhovoru, který jsme přinesli pod titulkem Hrát bez diváků je jako lízat zmrzlinu přes sklo. 

Před závěrem festivalu se na Smetanovu Litomyšl dostanou dvě další velké opery, a to z české klasiky. Národní divadlo moravskoslezské bude na zámeckém nádvoří hostovat ve čtvrtek a v pátek s Dvořákovou Rusalkou (o které jsme v roce 2019 psali ZDE a ZDE) a v sobotu s novou inscenací Smetanovy Hubičky, o jejíž červnové ostravské předpremiéře jsme psali ZDE.

——————-

Foto: Smetanova Litomyšl