„I přes některá velmi rychlá tempa, která zvolil, byla hudební struktura vždy zřetelná, jeho hře bylo perfektně rozumět.“

„Podařilo se mu udržet hudbu živou od prvního do posledního momentu, zdálo se, že koncentrace je pro něj něčím naprosto přirozeným.“

„Vystoupení ve mně vyvolávalo mnoho otázek a provokovalo k hlubšímu prozkoumání tohoto obrovského díla.“

Skutečně mimořádný koncert měli možnost slyšet návštěvníci programu 131. sezóny Českého spolku pro komorní hudbu. V podání světově uznávaného cembalisty Mahana Esfahaniho, kurátora letošních spolkových řad, zazněl 29. října v Dvořákově síni pražského Rudolfina kompletní první díl Bachova Dobře temperovaného klavíru. Tento základní kámen klasické hudby ve své době reflektoval posun ve vývoji ladění a následně byl vzorem a inspirací mnoha dalším skladatelům. Pro Mahana Esfahaniho to byl první koncert této sezóny spolku a přestože byl plný kontrastů a nevšedního interpretačního přístupu, rozhodně nešlo o snadný poslech.

Program podobného formátu klade obrovské nároky na interpreta i na posluchače. Dobře temperovaný klavír je neuvěřitelně komplexní kompozice a jak Mahan Esfahani řekl sám, takové dílo člověka ovlivní až do konce života. Struktura Dobře temperovaného klavíru je neobyčejně logická, jako by vzešla nikoli z jedné mysli, ale hned z několika. S barokem je navíc spjatá bohatá symbolika a každý hudebník by nejspíš potřeboval mnoho životů, aby byl schopen plně objevit inspiraci, kterou toto dílo skrývá, nehledě na technickou stránku interpretace.

Mahan Esfahani na takové cestě ušel obrovský kus. Cembalo je nástrojem, kterým se podle jeho vlastních slov dokáže umělecky nejlépe vyjádřit, Bach je autorem, jehož hudba ho uhranula už v dětství. Mahan Esfahani k hudbě přistupuje autenticky, nekompromisně, s originalitou a odvahou jemu vlastní. Tradiční a „konzervativní“ cyklus preludií a fug v rukou takového hudebníka může dostat nový rozměr.

K tomu je třeba přičíst i Esfahaniho nástrojové mistrovství. Studoval na Stanfordu muzikologii a historii, což mu mohlo rozšířit hudební povědomí, následně cembalo u Elainea Thornburgha a Petera Watchorna. Nakonec v tomto nástroji pokračoval u Zuzany Růžičkové v Praze. Jeho mistrovství mimo jiné dokládá prestižní ocenění Wigmore Medal, jehož se stal v roce 2022 nejmladším držitelem. V této londýnské koncertní síni vystoupil už více než čtyřicetkrát.

Jeho podání preludií a fug z prvního dílu Bachova Dobře temperovaného klavíru bylo poutavé, poučené, promyšlené, technicky perfektně zvládnuté. Jeho přístup k interpretaci byl vysoce profesionální. Agogikou a změnami cembalových rejstříků pracoval s výrazem, v některých momentech hrál na oba manuály současně, když chtěl použít pro každou ruku jiný rejstřík. Změny ale byly velmi subtilní, nebylo to nic násilného nebo něco, co by jakýmkoli způsobem narušovalo celek. I přes některá velmi rychlá tempa, která interpret zvolil, byla hudební struktura vždy zřetelná, jeho hře bylo perfektně rozumět. Nebyla jsem si jistá, jestli samotné cembalo bude pro velkou Dvořákovu síň nástrojem dostatečně výrazným. Zvuk ale celý prostor naplnil s intenzitou zcela srovnatelnou, jakou jsem zvyklá slýchat.

Mahan Esfahani občas pracoval s časem při návratech témat ve fugách a tím umožnil hudební struktuře „dýchat“. Naopak některé fugy interpretoval ve stabilním tempu bez výrazné agogiky. Dařilo se mu specifickým způsobem vystihnout výraz každé jednotlivé tóniny. Z jeho interpretace sálala snaha dovést jeho představu o Bachových preludiích a fugách a pocitu tóniny až k posluchačům, a to beze zbytku. Podařilo se mu udržet hudbu živou od prvního do posledního momentu, zdálo se, že koncentrace je pro něj něčím naprosto přirozeným. To je obdivuhodné, zvláště u tak strukturálně spletitého díla, jako je Bachův temperovaný klavír.

A teď trochu konkrétněji: zajímavý moment přišel ve Fuze D dur, kdy v důsledku „přetečkovávání“ not a občasných rubat v rámci psané pevné struktury rytmus působil velmi živě a přirozeně. Preludium c moll v Esfahaniho podání bylo spíše v mírnějším tempu, zato Fuga d moll byla rychlejší, než běžně slýcháváme. V Preludiu Es dur bylo příznačně slyšet práci s rejstříkováním. Preludium E dur mělo v Esfahaniho podání spíše vyprávěcí charakter, následováno energickou, optimistickou fugou ve svižném tempu. Oproti tomu Preludium e moll působilo spíše improvizačně s charakterem sostenuto. Závěrečné Presto cembalista začal v pomalejším tempu a postupně se dostal do tempa, které bylo srovnatelné s jeho provedením závěru Preludia c moll. Velmi svižného tempa jsme se dočkali v Preludiu F dur, G dur a B dur. Fuga Fis dur měla velmi příjemný a hravý charakter, Fuga fis moll zahloubaný a meditativní. Preludium As dur mě svým výrazem v myšlenkách přivedlo k představě plesu v barokním paláci, následováno fugou, ze které sršela elegance. Tón oddělený pomlkami na začátku tématu u Fugy A dur cembalista interpretoval s rošťácky hravým výrazem. Rozvážně a jako z jiného světa působila Fuga b moll a svým výrazem napovídala, že se pozvolna blíží konec prvního dílu cyklu. Esfahaniho interpretace preludií a fug dávaly každému kousku specifičnost, která mu náležela, mnohé z nich vynesla na světlo a představila mi je jinak, než jak jsem je doposud znala. Dostala jsem chuť zahrát si některé z těch, které jsem vnímala jako nevýrazné a v cyklu zapadlé. Promyšlené volby tempa pomáhaly udržet soudržnost cyklu a pozornost publika.

Koncert byl rozdělen na dvě poloviny s přestávkou po Preludiu a fuze f moll, přičemž na přání interpreta se netleskalo ani před přestávkou, ani po přestávce, nýbrž až po skončení celého prvního dílu Dobře temperovaného klavíru. Mahan Esfahani své vystoupení završil znovuuvedením Preludia C dur (kterým začal), a tím celý první díl Dobře temperovaného klavíru vyzněl uceleně a více optimisticky.

Vystoupení ve mně vyvolávalo mnoho otázek a provokovalo k hlubšímu prozkoumání tohoto stěžejního díla klasické hudební literatury. A bude k tomu ještě příležitost – Mahan Esfahani provede v této sezóně také druhý díl Dobře temperovaného klavíru. Stane se tak 6. dubna příštího roku.

Foto: Petr Chodura