„Strauss ve své Burlesce klavíristům dopřál, aby předvedli své umění v plné parádě.“

„Vrcholem technické ekvilibristiky Maa Fujity se stala démonická kadence.“

„Šostakovičova ‚Osmá‘ v sobě nese nespočet významů, jež je nesnadné dešifrovat.“

Pro svůj zahajovací koncert abonentní řady A ve středu 1. října si Česká filharmonie se svým šéfdirigentem Semjonem Byčkovem připravila dvě dokonale kontrastní skladby: efektní, posluchačsky vděčnou Burlesku pro klavír a orchestr d moll Richarda Strausse a závažnou Symfonii č. 8 c moll, op. 65 Dmitrije Šostakoviče. Pro Straussovu Burlesku se pořadatelům podařilo angažovat šestadvacetiletého japonského klavíristu Maa Fujitu, jednoho z nejvýraznějších představitelů mladé pianistické generace. Program i sólista přilákali do Rudolfina hojně posluchačů, Dvořákova síň byla zaplněná doslova do posledního místa.

Richard Strauss byl ke klavíru dost skoupý, napsal pro něj pouhé tři skladby. Burleska je z nich nejstarší, autorovi bylo v roce 1885, kdy ji vytvořil, pouhých jednadvacet let. Věnoval ji svému mentorovi, proslulému skladateli, dirigentu a pianistovi Hansi von Bülowovi. Ten ji ovšem považoval za nehratelnou a odmítl ji nastudovat. Nakonec se jí ujal významný německý skladatel a klavírista Eugene dʼAlbert. 

Přestože Straussova Burleska není kompozice nijak zvlášť hlubokomyslná, těší se u klavíristů poměrně velké oblibě. Autor jim tu opravdu dopřál, aby předvedli své umění v plné parádě. Množství oktáv v pravé ruce (často ještě navíc vyplněných vnitřními hlasy) je v tomto díle enormní, a rychlých běhů, rozložených akordů a dalších oblíbených pianistických efektů si tu jak sólista, tak posluchači užijí do sytosti.

Maa Fujitu jsme měli možnost v Praze poprvé slyšet vloni v září na festivalu Dvořákova Praha. Posluchače tehdy nadchl a okouzlil svou úžasnou technikou, jedinečným muzikálním cítěním, obdivuhodnou hudební fantazií, jemně nuancovaným úhozem i sympaticky skromným vystupováním. (Reflexe ZDE.) Nemenší nadšení vyvolal Fujita svým podáním Straussovy Burlesky. Jeho technika je skutečně závratná, mnohokrát jsem měl pocit sopečných erupcí. Přesto má pianista i v těch nenáročnějších pasážích naprosto uvolněné a vláčné ruce – od ramene až po konečky prstů. Bylo požitkem se na něho dívat: v těch nejrychlejších partiích působil totiž často dojmem, že se jeho prsty vůbec nedotýkají kláves. Fujitův tón byl i v nejzvučnějším forte měkký a poddajný, v tichých poetických částech mu klavír nádherně „zpíval“. Pozoruhodná byla jeho práce s časem – jen málokterý klavírista si při hraní s orchestrem dovolí tak velkorysá rubata. V mnoha místech jsem také ocenil Fujitův smysl pro humor. Vrcholem pianistovy technické ekvilibristiky se stala démonická kadence, která přešla v neméně démonickou codu. Elektrizující provedení Burlesky vyvolalo bouřlivý potlesk diváků. A Mao Fujita přidal ještě kouzelné, něžně probarvené Skrjabinovo Preludium č. 21 z opusu 11.

Filharmonie byla klavíristovi skvělým a empatickým partnerem. Semjon Byčkov i orchestrální hráči si byli zjevně vědomi, že spoluúčinkují s pianistou nejvyšších kvalit, a vypracovali orchestrální složku Burlesky velmi pečlivě. Mimořádnou roli mají v tomto díle tympány. Burleska totiž nejenže začíná tympánovým sólem a končí úderem sólového tympánu, ale v průběhu skladby vstupuje tympán nesčetněkrát výrazně do proudu hudby, nezřídka téměř jako sólový nástroj (kupř. velice působivý dialog klavíru a tympánů těsně před závěrem). Nebylo divu, že dirigent vyvolal při děkovačce tympanistu jako prvního.

Druhou polovinu večera vyplnila monumentální, více než hodinová Šostakovičova Osmá symfonie. Myšlenkově, interpretačně i posluchačsky náročná kompozice vznikla ve válečném roce 1943. Nese v sobě nespočet významů, jež je nesnadné dešifrovat. Sám skladatel považoval toto hluboce introspektivní dílo za reflexi lidského utrpení. 

Rozsáhlá první věta začíná výrazným „osudovým“ motivem a plyne zcela bezútěšně. Hlavní roli v ní hrají smyčce, které Byčkov propracoval s obdivuhodnou plasticitou. V dramatických pasážích pak nechal dirigent rozeznět celý orchestr v plné síle a naléhavosti. Neobyčejně krásné bylo sólo anglického rohu s tichým doprovodem smyčců krátce před závěrem věty. Druhá věta má lehce rustikální charakter, místy je groteskní, místy sarkastická, s překvapivými humornými momenty. Skladatel tu přisoudil významnou roli dechům a Byčkov dokázal jejich barvy skvěle prosadit a rozzářit (báječné pikolové sólo). Ve třetí větě dirigent bezpečně udržel strojový ostinátní rytmus, který byl zpočátku „jen“ zlověstný, ale s plynutím času se stával až děsivý. V průběhu attacca přechodu do následující věty dosáhl orchestr zvuku téměř apokalyptického. Pomalou čtvrtou větu pojal Šostakovič jako passacaglii. Její basové téma vychází z „osudového“ motivu první věty a evokuje pustou krajinu. Nad ní se ve variacích vznášela sóla dechových nástrojů, z nichž se zvlášť výrazně postupně uplatnily horna, pikola, flétna a klarinet. Finální věta, napojená na předchozí větu opět attacca, se v úvodu měkce rozjasnila tichým čistým durovým akordem, do něhož zakrátko vstoupil s nádherným rozsáhlým sólem fagot. Půvabná pastorální melodie, kterou hrál, byla slyšitelně inspirovaná lidovou hudbou, a v potemnělé symfonii působila, jako by se zjevila z jiného světa. Celá tato věta je po motivické stránce ze všech pěti vět nejpestřejší a pod Byčkovovýma rukama připomínala pestrobarevnou mozaiku. I tato věta ovšem dospěla postupem času k apokalyptickému vrcholu, efektně podbarvenému infernálním virblem bicích. K nejpůsobivějším momentům celé symfonie patřilo pak dlouhé diminuendo v závěru věty, do něhož se tiše – a snad i smířlivě – ozýval v pizzicatech sekundový motiv, který byl od začátku základním „stavebním kamenem“ celé skladby. Po doznění posledních pianissimových tónů bylo dlouho ticho a dirigent, koncentrovaný a zjevně vyčerpaný, zůstal ještě drahný čas otočený k publiku zády. Byla to Osmá, na kterou hned tak nezapomeneme.

Foto: Petr Chodura / Česká filharmonie