„Z výčtu pěvcových počinů před pražským koncertem 16. října je třeba vyzdvihnout událost, která Domingovi otevírá nové obzory.“

„Múzickému mnichovi Shi Wulemu bylo skoro šedesát, když v klášteře na čínské hoře Tiantai založil orchestr.“

„Dramaturgii Domingova koncertu s Wule Symphony Orchestra tvořila pestrá směs hudebních ukázek; na dirigentském stupínku se střídal se svým čínským kolegou.“

Ani ve čtyřiaosmdesáti nepřestává být legendární Plácido Domingo věrný svému celoživotnímu heslu, které se navíc v angličtině vyjímá aliteračně, což bývávalo na roveň verši: „If I Rest, I Rust“. Neboli „Když odpočívám, rezavím“. A tak před svým pražským koncertem, který ho zavede poprvé do Dvořákovy síně Rudolfina, stihl kromě jiného i zcela neobvyklé vystoupení, v němž spojil svůj um s orchestrem buddhistických mnichů.

Když 12. října vstoupil na Milánské konzervatoři do Verdiho sálu pro 1 400 diváků, měl za sebou svůj první recitál v Thajsku, kde mu v srpnu tleskal i tamní král s chotí. Anebo účast na zářijové Poctě Pavarottimu k jeho nedožitým devadesátinám, která se odehrála pod širým nebem ve veronské Aréně. Před sebou vystoupení v Praze a poté přesun do Sofie, jež bude koncem října svědkem dalšího ročníku globální pěvecké soutěže Operalia, kterou pěvec založil. V hlavním městě Bulharska spojí s místní operní divou Sonyou Yonchevou, jež mu pomáhá objemné soutěžní klání organizovat a dodává mu další lesk. Z výčtu pěvcových počinů před pražským koncertem 16. října je ovšem třeba vyzdvihnout událost, která otevírá nové obzory jak  Domingovi samotnému tak těm, kteří jeho takřka sedmdesátiletou kariéru sledují.

Od chvíle, kdy jako šestnáctiletý poprvé vystoupil veřejně, aby hrou na klavír doprovodil svou matku, renomovanou pěvkyni, prošel snad vším, co bylo v naší době možné prožít profesně i lidsky. Většinou v dobrém, výjimečně ve zlém. A kdo ví, možná že právě pestrá směs ryze osobních prožitků, která jeho cestu operními domy a veřejným prostorem provázela, teď přiměla Plácida Dominga k souhlasu s večerem, jaký se odehrál minulou neděli v Miláně. S koncertem, který měl vnést, a snad i vnesl, do světa klasické hudby duchovní rozměr. Nabídku k ponoru do meditací a sebereflexe.

Pro pěvce šlo o emoční výzvu, takže pocítil potřebu se před ní odreagovat. Proto Domingo navštívil 10. října místní Scalu, kde dříve sám mnohokrát exceloval, aby nyní jako srdečně vítaný divák podpořil svého mladšího kolegu, mexicko-amerického tenoristu Galeana Salase. Ztvárňujícího při druhé premiéře Rigoletta roli vévody z Mantovy. Poté už se Plácido vydal na vystoupení, při kterém dirigoval symfonické těleso, jaké nemá ve světě obdoby.

Má-li být dostatečně vystižena jeho výjimečnost, je třeba se zabývat nejen jeho vznikem, vývojem a hlavním protagonistou, ale také aspoň letmo vztahem zen buddhismu a čínské vládnoucí moci. Jedná se totiž o symfonický orchestr z této lidnaté země, kde zdejší podobu zen buddhismu, prý poměrné blízkou japonské či korejské, vyznávají podle nedávných průzkumů 4% obyvatelstva. Což se sice nezdá mnoho, ale v čínských poměrech to představuje šestapadesát milionů duší. Jejich víra prošla během posledních desítek let zásadními zkouškami. Napřed ji v letech 1966 až 1976 brutální „strýček Mao“ potlačil jako „opium lidstva“, jež bylo s jeho Kulturní revolucí v nesmiřitelném protikladu. Ozbrojená pěst poblázněných studentů, ničících fanaticky vše tradiční, dopadla také na klášter Chongquing, ležící na nevysoké hoře Tiantai ve vnitrozemí mezi Šanghají a Hongkongem. Leccos ze šesti set klášterních cel a čtrnácti společných modliteben bylo poničeno, mniši rozehnáni do všech světových stran.

Naštěstí přišla s dalšími vládci Číny obleva, jakkoli úměrná tamním poměrům. Na zen buddhismus je pohlíženo zároveň vlídně i rafinovaně, víc jako na folklór než náboženství. A provoz klášterů je pod kontrolou prostřednictvím buddhistické asociace, která do nich dosazuje představené teprve se souhlasem Komunistické strany. Kádrovacím očistcem si tak svého času musel projít i asketicky vyhlížející muž v čele komunity mnichů na vrcholku hory Tiantai. Narozen roku 1948, probojoval se Shi Wule jako syn někdejšího rudého generála k zen buddhismu nesnadno: klikatou cestou přes hudbu. Vystudoval obor hry na housle na konzervatoři ve Wu Chanu, kde se také nejspíš seznámil se stoletým příběhem mnichů, hledajících jednu z cest k očistě ducha v hudbě. Jejich tehdejší protagonista, mnich Li Shutong, definoval tři směry, blahodárně působící na vnitřní vývoj věřícího: zenovou hudbu, zenový obřad čaje a zenový pobyt v lesích.

Shi Wulemu trvalo přes čtyřicet let, než si směl jako klášterní novic oholit hlavu, aby se pak na prahu padesátky stal konečně plnohodnotným mnichem. Bylo mu skoro šedesát, když svůj dávný sen proměnil ve skutečnost tím, že na Tiantai založil orchestr. Čítající sice zprvu jen pár desítek hudebníků a potýkající se s nedostatkem nástrojů, ale zvolna i úspěšně se rozvíjející. S podporou čínské věrchušky se dokonce stal vývozním artiklem, který od roku 2015 cestuje po světě a propaguje hudbu jako jednu z cest k mírovému soužití. Což nám, z minulé doby k podobným heslům ostražitým, nezní libě, ale zároveň nutno uznat, že členům Wule Symphony Orchestra to na jejich autentické oddanosti hudbě nic neubírá.

Od chvíle, kdy se vstupem do kláštera navždy odkládají mobil a peníze, tráví kromě modliteb veškerý čas se svými hudebními nástroji. Neudiví proto, že je ovládají víc než obstojně. A jak šel čas, kromě čínské hudby se zaměřili i na západní klasiku v široké škále od oper po symfonie. Což se plně projevilo též v dramaturgii jejich společného koncertu s Placidem Domingem. Tvořila ho pestrá směs ukázek, obsahující předehry k tak odlišným operám jako Rossiniho Lazebník sevillský či dílo nám zcela neznámého čínského skladatele jménem Yan Jinxuan, zkomponované roku 1945 a nazvané Bělovlasá dívka. Jako přitakání místu, kde se koncert konal, zaznělo Italské capriccio Petra Iljiče Čajkovského, vzniklé roku 1880 pod dojmem skladatelovy cesty do Říma. Domingův vklad se projevil provedením vášnivého pasodoble Espaňa Caňi. Na dirigentském stupínku se Plácido střídal se svým čínským kolegou Shi Wulem v uctivé symbióze, která duchovně koncipovanému večeru slušela. Za tichého obdivu muzicírujících mnichů se sice Plácido Domingo jevil od první chvíle jako protagonista celého projektu, ale ke svému kolegovi s taktovkou v ruce i k celému Wule Symphony Orchestra se choval s úctou a pokorou, která působila nepředstíraně.

Verdiho sál z roku 1908, vybudovaný v rámci oslav prvního století existence Milánské konzervatoře, tak prožil jeden z večerů, které obohatí jeho historii. Už tak naplněnou jmény, které v tomto areálu, původně církevním, studovaly. Jejich výčet je výletem do dějin italské klasiky, dávných i nedávných: vzdělávali se tu skladatelé Giacomo Puccini i Pietro Mascagni, Amilcare Ponchielli i Arrigo Boito; také však jejich pozdější kolega Gian Carlo Menotti anebo mistři kláves Arturo Benedetti Michelangeli či Maurizio Pollini, ovládající rovněž taktovku.  Milánskou konzervatoří prošel i hvězdný Claudio Abbado. Jen Verdiho tu kdysi odmítli… Alespoň po něm později pojmenovali hlavní sál, který prý vyniká výtečnou akustikou. Stejně jako sousední, nazvaný pro změnu po Puccinim a zvoucí do svého komorního prostředí čtyři stovky diváků. Oba klenuté prostory, původně využívané jako klášterní ambity, prošly opakovaně úpravami, ale na svých zvukových kvalitách netratily.

Plácido Domingo už přirozeně nekoncertuje tak často jako kdysi.  Častěji, zdá se, pozdvihá taktovku, než dává rozeznít svým hlasivkám, na jejichž hygienu prý velmi dbá. Například před pražským koncertem, kde se za doprovodu Symfonického orchestru Českého rozhlasu objeví po jeho boku pěvkyně Ester Pavlů a Adriana Kučerová, si podle informací pořádající agentury ArtMuse dopřeje důsledný hlasový klid. A možná mu přitom v mysli ještě dozní dojmy ze společného vystoupení s buddhisty z Wule Symphony Orchestra, kteří se podobně jako on upsali hudbě.

Foto/zdroj: ilustrační - archiv orchestru, archiv KlasikyPlus.cz, Facebook - Carmine Pacente / Konzervatoř v Miláně, Facebook - Casa Verdi