„Mám za sebou několik úspěchů, ale často narážím i na neúspěchy, a necítím se tak vždy kompetentní stát na místě, kde právě stojím.“

„Další věc je ta, že při zkoušení, představení nebo koncertu vás vždy něco překvapí. Reakce musí být pružná a pohotová. Vím, že se v tomto směru musím ještě hodně učit.“

„Dirigent musí před ansámbl předstoupit s jasnou vizí. Stejně si ale musí nechat jakousi rezervu a být otevřený dalšímu vývoji interpretace.“

V následujícím akademickém roce nastoupí do čtvrtého ročníku na Hudební fakultě JAMU. Že by se mohl stát dirigentem, ho napadlo až jako studenta střední pedagogické školy, že se od příští sezony stane dirigentem Národního divadla Brno, ví už teď. O svých začátcích a zkušenostech, představách a vizích, nebo i o tom, co může jako mladý dirigent nabídnout renomovanému tělesu, se v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz rozpovídal teprve šestadvacetiletý Dominik Pernica. 

Co vás, Dominiku, vedlo po absolvovaní střední pedagogické školy ke studiu dirigovaní na konzervatoři?

To bylo tak. Na střední pedagogické škole jsem začal zpívat v pěveckém sboru a protože jsem ke zpěvu v té době neměl téměř žádný vztah a byl jsem přesvědčený o tom, že zpěv není v mém případě úplně dobrý nápad, museli mě do toho nutit. Nicméně mě k tomu přemluvili a zpívat jsem skutečně začal. Jak jinak než v hlasové skupině basu – tím, že se kluk dostane na střední pedagogickou školu, je automaticky determinován jeho hlasový obor, i když to tak fyziologicky vůbec být nemusí. V mém případě to naštěstí nebylo až tak vedle, jelikož jsem baryton. 

No a jak jsem tak měl možnost sledovat práci tamního sbormistra Tomáše Pléhy, naznal jsem, že dirigování by pro mě asi mohla být cesta. Líbila se mi na tom ta práce s lidmi a zároveň neustálá přítomnost hudby, která mě v té době začala čím dál tím více fascinovat. Ve svých sedmnácti letech jsem se začal učit hrát na klavír, za rok jsem se připravil na přijímačky na konzervatoř. Na přípravu jsem tehdy chodil ke Stanislavu Kummerovi, který se mnou rok pracoval a který mi položil základy dirigentské techniky. V první části hodiny jsme se věnovali hudební teorii, především intonaci a sluchové analýze. V části druhé jsme potom pracovali na samotném repertoáru hlavního oboru. Na konzervatoř mě vzali a já jsem tak začal studovat dirigování ve třídě Kamily Zenklové.

Pomyslel jste někdy na to, že byste se stal už ve třetím ročníku na akademii dirigentem v národním divadle? 

Stát se operním dirigentem byl můj velký sen. Že ale tato nabídka přijde na konci třetího ročníku na akademii, to by mě ani ve snu nenapadlo. Dostat se do angažmá Národního divadla v Brně a pracovat s tímto špičkovým souborem, k tomu se stát kolegou všech těch výborných dirigentů, to je pro mě veliká výzva a zároveň ohromná radost! Všichni dirigenti z Národního divadla Brno jsou mými pedagogy a já jsem rád, že od nich budu moct čerpat zkušenosti i během pracovního nasazení.

Kdy byste tedy takový úspěch očekával?

Vlastně nevím. Možná až člověk nabere větší zkušenosti s dirigováním opery nebo baletu? No, to se ovšem bez praxe dělá těžko… Nicméně u nás na JAMU v rámci Komorní opery má člověk skvělou možnost rozvíjet se v daném oboru už během studií. V tom je mimochodem Janáčkova akademie výborná pro studenta dirigování. Žádná vysoká hudební škola nemá k dispozici tak unikátní prostor, jako je naše Divadlo na Orlí. I tak je ale ta připravenost na vstup do tolik renomovaného souboru ošemetná. Těžko říct, kdy je člověk připraven, možná nikdy.

Zájem o operní dirigování u vás vždycky převažoval? 

V podstatě ano. Symfonický repertoár jsem nikdy neměl na prvním místě, byť mě vždy fascinoval. Tím, že jsem si na základní umělecké škole prošel i literárně-dramatickým oborem, mě to vždycky táhlo k divadlu. Mimo to mám rád programní hudbu. Když se k tomu přidá ještě vokální složka, která určuje psychologii a celkový směr hudebních myšlenek, je to právě to, co mě na dílech nejvíce fascinuje. Mám rád jeden z citátů Claudia Monteverdiho: „Řeč je paní, nikoliv služka hudby.“ On tím narážel spíše na souvislost textu a hudebního materiálu. Jinými slovy, hudba by měla být psána na text, a ne obráceně. Přítomnost textu a dramatické složky mě táhne jednoznačně operním směrem.

Váhal jste někdy nad tím, zda bylo správně stát se dirigentem? Měl jste nějaký záložní plán?

Často přemýšlím, jestli je to ta správná cesta a jestli jsem se rozhodl správně. Mám za sebou několik úspěchů, ale velmi často narážím i na neúspěchy, a necítím se tak vždy kompetentní stát na místě, kde právě stojím. Můj původní záměr, když jsem nastoupil na pedagogickou školu, byl úplně jiný. Chtěl jsem být učitelem dějepisu a zeměpisu.

Hudební výchovu jste vyučovat nechtěl?

Hudebku ne, protože si myslím, že vyučovat tento předmět na základní nebo střední škole je obrovská řehole. Vzbudit u studentů nadšení, neustále je motivovat, být kreativní a kombinovat různé aktivity tak, aby to žáky skutečně bavilo… no, chvíli bych to asi dělal rád, ale mám strach, že po nějaké době bych na to neměl sílu. Obdivuju všechny výborné učitele hudebky, kteří i po letech mají skvělé nápady a jsou inspirací pro své studenty! Nicméně když jsem studoval konzervatoř, měl jsem i takové myšlenky, že bych zakotvil na základní umělecké škole jako mí rodiče, kteří jsou zde letitými kantory. Potom ale začalo dirigentských nabídek přibývat, dostal jsem se na JAMU a uvědomil jsem si, že moje cesta, moje poslání je dirigování. 

A na základní umělecké škole jste – jako dítě učitelů hudby – žádný nástroj nestudoval?

Mezi muzikanty svého času koloval krásný vtip o bubeníkovi a ztracené paličce. Tím, že už měl bubeník paličku jenom jednu, nezbývalo mu nic jiného než se stát dirigentem. A tak nějak to bylo i v mém případě. Rodiče vždycky chtěli, abych hrál na nějaký hudební nástroj. Logicky, dítě muzikantů by mělo alespoň trochu na něco umět hrát. U nás doma často zněl zvuk akordeonu nebo kytary. Já jsem se chtěl odlišit, a tak jsem si vybral vskutku kontrastní nástroj k tomu všemu, co jsme měli doma, a to bicí soupravu.

Zmiňoval jste, že často narážíte na neúspěchy. Jaké máte na mysli?

S výsledky své práce jsem spokojen jen málokdy. Vždycky mám pocit, že jsem tu a tu věc mohl vyřešit jinak a lépe. Asi je to tak ale správně, protože kdyby byl člověk spokojen moc často, neposouval by se dál. Další věc je ta, že při zkoušení, představení nebo koncertu vás často něco překvapí. Reakce musí být pružná a pohotová. Vím, že se v tomto směru musím ještě hodně učit.

Nemyslíte si, že je brzy se uvázat ke kamennému divadlu? 

Myslím si, že pro mladého dirigenta je zkušenost v kamenném divadle to nejlepší. Člověk pracuje se stálým souborem, zvyká si na něj a má možnost načerpat potřebné zkušenosti. Na druhou stranu si uvědomuju, že zatím nemám ani dostudovanou JAMU, takže skloubit to se studiem bude jistě náročné, nicméně i přesto jsem velmi rád, že taková nabídka přišla právě teď. Bude to mít určitě svá pro i proti.

A k pedagogické činnosti se někdy plánujete vrátit? 

Já to moc neumím. Myslím si, že nemám ten potřebný tah na branku, a hlavně nejsem dostatečně systematický na to, abych byl pedagogem. Ale těžko říct. Třeba jednoho dne budu mít pocit, že mám co říct i jako pedagog dirigování. V současné době se ale rozhodně necítím být kompetentní k takovému úkolu.

Takže duší spíše umělec.

Vypadá to tak. 

Ponecháváte si i přes brzký nástup do angažmá své stávající aktivity? Myslím na dirigovaní Brněnského akademického sboru, skupiny First smile a orchestru v Boskovicích.

Hodně jsem nad tím přemýšlel. Jsou to soubory, které mně přirostly k srdci. Skupinu First smile musím z časových důvodů nakonec opustit. Symfonický orchestr města Boskovice jsem předal svým spolužákům, kteří s ním moc hezky pracují. A co se týká akademického sboru, tak tam zůstávám na postu druhého sbormistra.

Které z vašich dosavadních projektů ve vás zanechaly nejhlubší stopu?

Jeden z nich byl, když jsem letos v únoru v rámci JAMU spolupracoval s Moravskou filharmonií. Pod vedením Roberta Kružíka, jehož poznámky během zkoušek i po koncertě byly velice podnětné, jsem dirigoval Dvořákovu Pátou symfonii. Druhým z nich byla asistence u České studentské filharmonie Petru Altrichterovi a Jakubu Hrůšovi při jejich projektech. Třetím pak bylo dirigování baletu Cyrano v brněnském Národním divadle v choreografii Jiřího Bubeníčka a v hudebním nastudování Jakuba Kleckera, který je rovněž mým výborným pedagogem. Tyto tři projekty mě posunuly zase o kus dál a budu na ně dlouho vzpomínat.

Které osobnosti vás na vaší cestě inspirují?

Musím jmenovat své pedagogy na JAMU v Brně, kteří mě inspirují ve své hudební praktičnosti a celkové erudici.  Jakub Klecker je úžasným operním dirigentem, který má zároveň dobrý vhled do pěvecké techniky. Dirigent Robert Kružík je zase perfektní na symfonický repertoár. Mimochodem si myslím, že když spolu tito dva pánové připravují operní inscenaci, je to velice dobrá dvojka. Každý z nich dílo dokáže obohatit svým vlastním způsobem. Jmenoval bych ještě Tomáše Krejčího, který je duší Komorní opery JAMU. Má výborné postřehy. Člověkem z nehudební sféry, který mě bude inspirovat nadosmrti, je můj dědeček. Jako dítě jsem s ním trávil většinu času. Byl to člověk přímý, vytrvalý a pracovitý.

Nakousl jste téma dirigentovy znalosti pěvecké techniky. Jak by měl podle vás operní dirigent porozumět pěvecké technice a pěvcům samotným?

Každý dirigent by si měl projít alespoň základy hlasové výchovy. Já jsem na konzervatoři chodil k paní profesorce Jarmile Janíčkové, která mi tehdy moc pomohla, protože když člověk amatérsky zpívá, vytvoří si snadno špatné návyky. Dirigent by měl ale zpěváky znát také z osobnostního hlediska. Měl by mít přehled o tom, s jakými všemi problémy se během produkce potýkají. My dirigenti musíme být pro zpěváky oporou. Na jevišti na ně čeká spousta nástrah, se kterými se musejí vyrovnat. Zpěváci od nás v prvé řadě potřebují dostávat nástupy. Důležité ale také je, abychom sledovali jejich linku, včetně frázování, výstavby fráze a dechu. Pokud zpěvák cítí, že jste tam pro něj a s ním a že ho zároveň dokážete doprovodit dle jeho představ, je to pro něho ta nejlepší opora.

Jak by měl dirigent pracovat z hlediska psychologie?

Během zkouškového procesu mohou vzniknout různé třecí plochy, rozdílné názory na interpretaci. Při těchto momentech je důležité citlivě přesvědčit hudebníky o svém názoru, ale zároveň vzít v potaz i jejich vlastní invenci. Dirigent musí před ansámbl předstoupit s jasnou vizí. Stejně si ale musí nechat jakousi rezervu a být otevřený dalšímu vývoji interpretace. A o tom to celé je. Vzájemná spolupráce je nesmírně důležitá. Dále také záleží na aktuálním psychickém rozpoložení dirigenta. To, jak předstupuje před soubor, jak se s kolegy přivítá. Kdyby si člověk nebyl sám sebou jistý, tak se to bude odrážet v celkovém výkonu tělesa. Člověk musí působit, že je v pohodě, musí vědět, co dělá, a být oporou ve chvílích, kdy je to potřeba. Jedině tehdy může vše fungovat dobře. Já osobně si myslím, že je důležité vychytat i ty momenty, kdy jako dirigent cítím, že vlastně vůbec nejsem potřeba. V takových chvílích si užívám ten pocit, kdy hudba plyne naprosto přirozeně, bez potřeby jakéhokoliv zásahu. 

Máte zásady, kterých se při výkonu své práce držíte? 

Určitě musím být připravený a nenechávat nic na poslední chvíli. Dále si myslím, že je důležitá normální komunikace a lidský přístup. Nejvíce mě inspirují ti dirigenti, kterým věřím, že to, co říkají, jde z jejich vnitřního přesvědčení – ti, kteří jsou autentičtí. Je důležité, abychom tam byli především kvůli hudbě, ne kvůli sobě. Hudebníci, zpěváci a dirigent musejí být ve vzájemné shodě. Všichni jsme kolegové a svou roli máme danou.

Na co se během příprav na zkoušky a představení soustředíte nejvíce?

Na samotnou partituru. Na to, abych našel místa, o kterých vím, že jsou pro mě nějakým způsobem problematická. Najít svůj klíč k řešení daného interpretačního problému. Variant většinou bývá několik. V případě opery nebo baletu se snažím získat pořizované nahrávky ze zkoušek nebo z představení, abych si lépe vybavil, co se na scéně děje, případně si některé nejasnosti připomněl. Píšu si přesná tempa, která si předem určím podle metronomu už během studia, a snažím se, než si stoupnu za pult, si ta tempa vybavit, případně si to v duchu zazpívat.

A po stránce výrazové? Inspirujete se nahrávkami?

V první fázi studia díla se snažím si dílo projít u klavíru, udělat si na to svůj vlastní názor, a potom si třeba poslechnu nahrávku renomovaného tělesa nebo dirigenta a následně to srovnám zase se svým názorem. Někdy se potkáme, někdy ne. Pokud se mi to líbí, tak se snažím tím inspirovat a přenést to do své představy, ale rozhodně nechci kopírovat interpretace ostatních. 

Proč si myslíte, že si vybrali právě vás?

Myslím si, že mám jednu fajn vlastnost, a sice že dokážu muzikanty nadchnout pro věc. Že i když člověk nemá sílu, aby svou energii (které je leckdy málo) ještě předával dál, tak ta muzika ho natolik inspiruje, že v sobě tu sílu vždycky nějak najde a předá hráčům a zpěvákům. Jestli něco, tak toto by mohla být moje devíza.

Čím můžete obohatit profesionální umělce na jevišti a v orchestřišti?

Jako já? Minimálně se pokusím, abych jim to co nejlépe ukázal, (smích) abych byl čitelný a byl tam pro ně a podpořil je v jejich výkonu. To je blbá odpověď, že? My jako dirigenti musíme pořád něčím inspirovat. Každý interpret má vypěstovaný svůj vlastní názor, ke kterému si na základě svých zkušeností došel. Já můžu inspirovat k propojení své vlastní představy s tou jejich a hledat kompromisy, případně je přesvědčit o hloubce, která v té partituře podle mě je, a pak najít společnou cestu, sjednotit se a jít jedním směrem. Takže inspirovat a nechat se inspirovat lidmi a jejich představou a najít společnou cestu interpretace… tedy vzájemná interakce; není to tak, že co řekne dirigent, to je svaté. 

Jste schopen odhadnout, jak bude probíhat spolupráce s vašimi pedagogy?

U většiny inscenací budu dělat druhého dirigenta. To je výhodná pozice, protože to nastavení učitel–student bude svým způsobem pokračovat. Tentokrát však už mimo akademickou půdu, ale ve skutečném divadelním provozu, což je pro mladého dirigenta výhodné – čerpat ze zkušeností a následovat nastudování svého pedagoga.

Připravujete se na nějakou soutěž, případně interpretační kurzy?

Nepřipravuju. Jediná soutěž, na které jsem kdy byl, byla Soutěžní přehlídka dirigentů v Karlových Varech, které jsem se zúčastnil v prvním ročníku na JAMU a kde jsem tehdy získal druhé místo. A to byl vlastně takový milník, díky kterému jsem se dostal k České studentské filharmonii a trošku se o mně česká hudební scéna dozvěděla. Jinak nejsem moc soutěživý typ. Interpretační kurzy máme na JAMU úžasné. Dokonce máme k dispozici i cvičný orchestr. Každý rok k nám přijíždí nějaký známý dirigent. Letos to byl Tomáš Hanus, minulý rok Tomáš Netopil. V rámci sbormistrovských kurzů přijela Andrea Brown z Velké Británie.

Jaké projekty mimo jiné v současnosti ještě připravujete? 

Naskytla se mi skvělá příležitost nastudování rodinné opery Lukáše Sommera Ezopotámie pro Hudební festival Znojmo. V současné době za sebou máme čtyři předpremiéry, které jsme hráli pro školy, a mohli jsme si tak otestovat, jak na novou operu bude reagovat dětské publikum. Z výsledku máme velikou radost. Všechna představení, která jsme zatím odehráli, měla ohromný úspěch. Premiéra v rámci festivalu proběhne 20. července v Městském divadle Znojmo a já na ni co nejsrdečněji zvu.

Jaké hudební prostředky vás v soudobé opeře Ezopotámie zaujaly? 

Je to takové balancování mezi klasikou a muzikálovým žánrem. Hudba je velmi přístupná. Zajímavá je přítomnost klasicistních recitativů, které jsou mimořádně vtipně řešeny. Mé nejoblíbenější místo je Koštovací recitativ, který využívá folklórních motivů. Já v něm vidím úsměvné propojení cimbálové muziky a dechovky, takové, jaké je možné snad pouze v opeře. Orchestr je kromě klasického nástrojového obsazení doplněn akordeonem, který kompozici dodává specifickou barvu a leckdy groteskní charakter.

Čím může podle vás opera zaujmout jak malé, tak i velké posluchače? 

Autor (rozhovor s ním čtěte ZDE) si sám napsal libreto, které je pro dětského diváka jasně uchopitelné. Zároveň se v něm vyskytuje spousta paralel, které si zase vyvodí rodič. Takže jak mladí, tak starší se mohou společně zasmát stejné věci, a přitom si o tom myslet svoje. Vtipná je už jen anotace, kde autor uvádí, že „opera je určena pro děti od sedmi do patnácti let a přerostlé děti od pětatřiceti let výše.“

Jak vás bavila spolupráce s režisérem Jonášem Bendou a studenty JAMU?

Jonáš má výborné nápady! Na zkoušky přicházel s jasnou představou, kterou ale v rámci tvůrčího procesu doplňoval o další možnosti. Naše spolupráce na aranžovacích zkouškách rozhodně neprobíhala tak, že by dirigent s korepetitorem dělali pouze jukebox režisérovi. Jonáš totiž neustále hledá souvislosti mezi hudební a textovou složkou. To je mi velmi sympatické.

Co se týká našeho pěveckého obsazení, dostali jsme k dispozici čtyři výborné sólisty, se kterými byla mimořádná radost pracovat. Jsou to Nela Drozdová, Kateřina Burešová, Marie Bednářová a Andrej Prachár. Už od prvních ansámblových zkoušek jsem cítil, že nás čeká úspěšný projekt. Nebáli se zkoušet různé možnosti a varianty interpretace, a hlavně mi vyhověli v mých nekompromisních požadavcích na srozumitelnost textu. (smích)

Jak by podle vás měla vypadat ideální spolupráce s režisérem, i v souvislosti s vaším blížícím se angažmá?

Určitě by se měla uskutečnit schůzka ještě před tím, než samotné nastudování začne. Režisér s dirigentem by měli společně jít po věcech, které se vyskytují mezi textem a hudbou, aby vše v inscenaci dávalo smysl a neobjevovaly se v ní protichůdné myšlenky. Zároveň by měl brát režisér v potaz také dirigentské hudební připomínky. Nemůže například naaranžovat scénu nějakého hudebně náročného ansámblu tak, aby spolu zpěváci neměli kontakt. Musí se tedy zamýšlet i nad akustickými otázkami. Je to o vedení dialogu a výsledné jednotné představě.

Jaká představení vás v nové divadelní sezoně čekají?

Budu dělat druhého dirigenta nastudování Aidy Giuseppe Verdiho, pokračuju v dirigování baletu Cyrano, poté bych měl dělat v období Vánoc nějaké Louskáčky a na jaře mě bude čekat nastudování baletu Giselle. Zároveň pokračuju v Městském divadle Brno v dirigování muzikálové pohádky Zdeňka Merty a Stanislava Moši Pohádka o živé vodě. 

A jaké tituly jsou vaše vysněné?

Nejvíce mě lákají Janáčkovy opery. Ale uvědomuju si, že jsou to jedny z nejtěžších dirigentských úkolů. Kdybych se mohl někdy dostat k Jenůfě nebo k pozdním dílům, jako je Liška Bystrouška nebo Věc Makropulos, byl by to splněný sen. K tomu musím ale ještě dozrát.

……………

Dominik Pernica bude mimo jiné v srpnu k vidění v Karlových Varech při dirigování letních kolonádních koncertů Karlovarského symfonického orchestru.