„Semperova opera je obrovský adrenalin, ale i úžasný pocit. Všichni tam fungují jako v dobře seřízeném stroji — přesně, rychle, s profesionalitou, která člověka strhne.“

„Písně jsou výborný trenažér na cokoliv, co v přijde v opeře.“

„Na hudebních školách se mentální příprava neřeší a myslím, že jsme v tomto ohledu trochu zaspali.“

Mezzosopranistka Dominika Škrabalová patří k nesporným talentům mladé české generace pěvců. Do konce minulé sezóny byla členkou Semperoper Junges Ensemble v Drážďanech, kde vystoupila v řadě představení, ale německé publikum ji rovněž mohlo vidět jako Lišáka v Janáčkových Příhodách lišky Bystroušky v Theater Magdeburg; ve stejné roli se profiluje i v Ostravě. Tam ji publikum může slyšet také jako Hátu a od února i jako Marii v Rossiniho opeře Mojžíš a faraon. Škrabalová je však také písňová interpretka a 6. prosince vystoupí na koncertu Po stopách červené sedmy pořádaném spolkem Lieder Society. 

Povězte nám na začátek něco o Semperoper Junges Ensemble. Jak náročné bylo se tam dostat?

Dozvěděla jsem se o konkurzu úplnou náhodou od kamarádky. Přihlášku jsem posílala doslova za pět minut dvanáct, ani jsem si tehdy nedělala velké naděje. A nakonec se to sešlo tak, že jsem během jednoho víkendu jela zároveň na soutěž do Švýcarska i na konkurz do Drážďan. 

V prvním kole jsem posílala video, načež několik z nás pozvali na předzpívání na jevišti. Několik mezzosopranistek si pozvali na tzv. Arbeitsprobe, tedy zkoušku práce. Tehdy jsem pochopila, že nejde jen o hlas, ale i o jevištní přítomnost a schopnost reagovat na jejich požadavky. Pracovali s námi dva korepetitoři a jeden dirigent – šlo o to, jak rychle člověk chápe, jak slyší, jak vnímá hudbu; zkrátka o hudební inteligenci. Z původních dvanácti set uchazečů nakonec vybrali šest, které přijali do souboru, přičemž jen já a jedna kolegyně z Mexika jsme v Německu neměli žádné zázemí ani sociální vazby. Staly se z nás takové dvě „outsiderky“ a celkem nás to sblížilo. 

Jaké to bylo naskočit do provozu tak velkého divadla a jak probíhala vaše výuka?

Výuka v pravém slova smyslu tam nebyla. Spíš nás rovnou hodili do provozu se slovy: „Ukaž, co umíš.“ Můj debut přišel záhy, zpívala jsem Druhou dámu v Kouzelně flétně. Dostala jsem jednu zkoušku na zkušebně s kolegy a dirigentem a druhý den se už šlo na jeviště. Na žádné seznámení se scénou nedošlo, osahala jsem si ji až naostro. Byl to obrovský adrenalin, ale i úžasný pocit. Všichni tam fungují jako v dobře seřízeném stroji — přesně, rychle, s profesionalitou, která člověka strhne. Nikdo se s námi moc nemazlil, ale byla to nesmírně cenná zkušenost.

Po dvou měsících přišel další „rychlošok“. Zjistili, že se učím rychle, a oznámili mi, že mám šest týdnů na to, abych se naučila hlavní roli paní Smithové v opeře Plešatá zpěvačka od Luciana Chailly. Mám ráda výzvy, tak jsem na to kývla. Během Vánoc jsem tuhle šíleně zábavnou, absurdní operu podle Ionescova dramatu doslova nasoukala do hlavy. Po svátcích následovaly tři týdny zkoušek, přičemž já zvládla jen čtyři dny, protože jsem onemocněla — a pak přišla obnovená premiéra. Mazec!

Sešla se tam fantastická parta herců a skvělých hudebníků v jednom. Ti mě podrželi a pomohli mi zvládnout všechno do konce. Dopadlo to dobře — a v téhle roli se do Drážďan budu vracet.

Takže klasická výuka vůbec neprobíhala?

Vlastně se vůbec nejedná o školu. Hlavní náplní je divadelní práce, teorii s námi nikdo moc neřeší. Život v Semperoper Junges Ensemble má vlastně tři vzdělávací složky: První je korepetice – pracovali s námi i na repertoáru, a dokonce i na tom, který nesouvisel se Semperoper, a já jsem se tam například naučila Lišáka, Rossinu nebo Carmen. Druhou složkou jsou aranžovací práce při inscenacích a třetí masterclassy. K těm však musí mladý zpěvák přistupovat obezřetně.

Můžete to trochu rozvinout?

Často trvá roky, než si člověk vybuduje důvěru s kantorem, zpěv je přece jen intimní a individuální záležitost. My jsme měli jeden až dva masterclassy měsíčně, většinou s někým jiným. Fungovalo to trochu jako „speed dating“ zpěvu — a rozhodně není dobře, když do pěvecké techniky najednou mluví deset lidí. Člověk musí mít něco nazpíváno, aby dokázal všechny ty rady filtrovat.

Od kolegů ze Semperoper, kteří měli zkušenosti i z jiných divadel, jsem se dozvěděla, že v operních studiích často své frekventanty „uřvou“. To sice nebyl problém Semperoper, každopádně nepovažuju za šťastné, že každý měsíc mladému pěvci zasahuje do techniky a tvorby tónu někdo jiný — zpěvák musí být obezřetný, co si vzít, co vypustit, na co se zaměřit. Byly ale i masterclassy, ze kterých jsem odcházela jako politá živou vodou – například s barytonistou Martinem Kränzlem, tenoristou Edwardem Randallem či Johnem Fischerem z La Scaly a Metropolitní opery. Tyto lekce mi otevřely úplně nové obzory a dodaly nesmírnou inspiraci.

Co tedy bylo největší výzvou během programu?

Víte, člověk si na různé profesory i tempo zvykne — nic jiného mu ostatně ani nezbývá. Největší výzvou pro mě ale byla ta osobní rovina: doslova nezbláznit se. Byla jsem vytržená ze svého kontextu, od rodiny, od přátel, z prostředí i režimu, na který jsem byla zvyklá. Najednou bylo všechno jinak. Paradoxně jsem měla víc volného času než dřív — a nevěděla jsem, co s ním.

Uměleckých výzev bylo samozřejmě také dost. Tou největší byla již zmíněná Plešatá zpěvačka, kterou jsem zkoušela v šíleném tempu. Všechno v běhu, všechno naplno. Ale právě to mě naučilo pracovat s tlakem, důvěřovat si a dýchat v chaosu.

Jak to bylo s podporou? Měla jste stipendium?

Finančně to fungovalo jako měsíční plat – něco mezi stipendiem a zaměstnaneckou smlouvou. Byl to takový hybridní model: člověk má povinnosti jako zaměstnanec opery, ale ne všechny výhody. Měla jsem jistý příjem, sama jsem si zajistila ubytování a pak už tam člověk prostě funguje jako součást divadla. 

Idea operních studií zní krásně a opravdu je to záslužná věc. Ale zároveň tyto domy dobře vědí, proč to dělají, protože se jim to finančně vyplatí: mladí zpěváci neberou tolik jako stálí sólisté, a přitom mohou obsazovat menší či střední role. Je to výhodné pro obě strany. Pro mladého umělce je to skvělá příležitost, jak růst, učit se a otevírat si nové vyhlídky do budoucna. Když v něm divadlo uvidí potenciál, nabídne mu šanci. Důkazem toho je, že mě obsadili jako cover Varvary, Jeníčka či Stéphana v Romeovi a Julii a že moje spolupráce s tímto operním domem pokračuje i po ukončení programu. Jak jsem už zmínila, v této sezóně se vracím v Plešaté zpěvačce, ale také ztvárním trojroli v Ravelově opeře Dítě a kouzla a na konci sezóny budu účinkovat v premiéře komorní opery americké skladatelky Laury Kaminsky s názvem As One. 

Ztvárnila jste i dvojroli Služebné a Dětského hlasu ve Straussově Ženě bez stínu – překrásné opeře, která se u nás bohužel téměř neuvádí, a navíc pod taktovkou Christiana Thielemanna. Jaká byla tato zkušenost?

Operu jsem tehdy neznala, ale okamžitě jsem se do ní zamilovala. Roli Chůvy bych si jednou, třeba za dvacet let, moc ráda zazpívala. Při práci na Ženě bez stínu, a částečně vlastně už předtím v Korngoldově Mrtvém městě, mi došlo, že stojím na opravdu světové scéně. Všechno bylo velké a velkolepé – vizuálně, hudebně, lidsky. Ze zpěváků v hlavních rolích vyzařovalo charisma, obrovská pěvecká osobnost i nečekaná lidskost. Přirozeně z nich máte respekt.

Maestro Thielemann je známý tím, že kolem sebe má vždy mnoho korepetitorů, tehdy jich bylo pět nebo šest. S menšími rolemi sám nekomunikoval, posílal vzkazy výhradně přes ně a oni měli na starosti hudební přípravu. A nejlepší zpráva, kterou jste mohli dostat, byla žádná zpráva. (smích) Během generálkového týdne dokonce jednu kolegyni, která byla dlouholetou členkou domácího ansámblu, nahradil. Všichni jsme tak měli respekt a dělali všechno pro to, abychom se nedostali do jeho hledáčku. Budu se opakovat, ale bylo to velkolepé, jiné slovo mě pro ten zážitek opravdu nenapadá.

Vaší parádní rolí se pomalu stává Lišák v Lišce Bystroušce, kterého jste ztvárnila v Ostravě i v Magdeburku a za pár dní vás čeká v Mohuči. Čím vás tato postava přitahuje a jakou řečí k vám promlouvá hudba Leoše Janáčka?

Mezi zpěvačkami, zejména v Německu, se mimořádné oblibě těší Dvořák a jeho Rusalka. Z rozhovorů s režiséry a scénografy jsem ale pochopila, že je mnohem víc přitahují Janáček a Martinů. Já osobně na Janáčkovi – a konkrétně na Lišce Bystroušce – miluju poezii, s jakou tuto operu autor napsal. Byla jsem nedávno na dovolené a nějaký čas jsem strávila v Hukvaldech a právě tam člověk pochopí, jak moc je do té hudby vložená krása tamních lesů – ta zvláštní kombinace melancholie, tesklivé krásy a chuti k životu. A tu musí mít člověk, už jen proto, aby zdolal ty kopce. (smích) Janáček je bez patosu, je v něm opravdovost, kterou znám z tohoto kraje.

Kam nyní spěje váš hlas? Jaké role byste si ráda zazpívala v blízké budoucnosti?

Všechno mám trochu posunuté, protože jsem se ke zpěvu dostala poněkud později. Vystudovala jsem mezinárodní vztahy a žurnalistiku a až ve dvaadvaceti jsem si řekla, že chci studovat zpěv, přičemž mou ambicí bylo stát se sbormistryní v Permoníku, odkud jsem umělecky vzešla. Během bakalářského studia mi ale došlo, že mě to táhne na jeviště.

Momentálně jsem lyrická koloraturní mezzosopranistka, která pomalu směřuje k dramatičtějšímu oboru – a je to slyšet a zároveň mě tam táhne i srdce. Za deset, patnáct let bych se ráda dostala k Santuzze nebo Eboli a k padesátinám bych si chtěla nadělit Kostelničku a zmiňovanou Chůvu v Ženě bez stínu.

Teď mám čerstvě za sebou Carmen v Opavě a cítím, že po takové roli potřebuju něco lehčího. Před rokem jsem dělala Rosinu a těším se, že mě čeká písňový koncert a Mojžíš a Faraon v Ostravě, což by mohlo být ono kýžené odlehčení. V blízké době bych se ráda potkala s Humperdinckovým Jeníčkem, s Charlotte ve Wertherovi nebo s Nicklausem z Hoffmanových povídek. A kdyby se k tomu přidalo ještě trochu belcanta, byla bych šťastná.

Kterou ze současných mezzosopranistek považujete za svůj vzor?

Dlouhodobě obdivuju Elīnu Garanču – nejen pro její hlas a výraz, ale i pro to, jak dokázala s obrovskou rozvahou řídit svůj hlasový vývoj. V operním provozu na to nebývají ideální podmínky, a právě proto si jejího přístupu nesmírně vážím. Přeju si, aby ke mně byl osud stejně milosrdný a abych mohla svůj hlas rozvíjet pozvolna, s pokorou a bez spěchu.

Jste ráda, že jste mezzosopranistka? A láká vás někdy jiný obor?

Jsem ráda. Opravdu! Na mezzosopránu mě baví jeho komplexnost, jistá tajemnost, kterou v sobě tento obor nese. I postavy jsou jiné – často silné, vrstevnaté, ne ty věčně umírající a trpící hrdinky. To mi vyhovuje. Samozřejmě existují i sopránové role, kvůli nimž bych si občas přála být sopránem – třeba Káťa Kabanová, Bystrouška nebo Marie z Mrtvého města. Ale celkově jsem spokojená tam, kde jsem.

Věnujete se také písňové interpretaci. Co je pro vás na koncertním pódiu jiné než v opeře?

Za každou nabídku interpretovat písně jsem velmi vděčná, protože poslední dva roky jsem písním nemohla věnovat tolik prostoru, kolik bych chtěla. Před Drážďany jsem často spolupracovala s klavíristou Lukášem Michlem, dělali jsme společné písňové koncerty v Karviné, vystupovali jsme spolu i na mahlerovském festivalu Hudba tisíců či Svatováclavském festivalu. S Karlovarskými symfoniky jsem zpívala Biblické písně a znovu si uvědomila, jak hluboký vztah k písni mám, jak mi chybí a jak obohacují operní projev. 

Po stránce přípravy se vlastně tolik neliší – vždycky začínáte u techniky, která je nástrojem vyjádření toho, co cítíte. Emoce v hudbě nemohu vyjádřit, pokud nemám zvládnutou techniku. Na začátku stojí ponoření se do obsahu, jak v opeře, tak v písni. Ve chvíli, kdy poprvé otevřu ústa, začínám řešit techniku. A až pak se skrz technickou kapacitu snažím hudebně vyjádřit emoci, kterou cítím, načež si u písně mohu pohrát s myšlenkou a barvami hlasu, což u opery nejde. Často to ona emoce potáhne dopředu i technicky, ale nejsem takový „intuitivec“, abych od emoce začínala. To se u každého zpěváka samozřejmě liší.

Dokázala byste popsat, v čem interpretace písní překonává operní tvorbu?

Každá píseň je mikrosvět, na malém prostoru obsáhnete to, na co opera potřebuje celé dějství, a zatímco v opeře jste součástí většího celku, v písni stojíte na jevišti úplně odhaleni. Jdete s kůží na trh – ale právě v té zranitelnosti je obrovská síla. Ten okamžik, kdy vidíte v tvářích posluchačů, že se jich něco dotklo, se ničemu nevyrovná. Píseň je pro mě dialog se sebou i s publikem, které je tu mnohem přítomnější než v opeře. Písně jsou výborný trenažér na cokoliv, co v přijde v opeře. A zároveň je to lakmusový papírek: pokud umělec nechce sklouznout do patosu tvoření velkého uměni, právě v písních si může ověřit, zda to, co dělá, má smysl a něco to lidem přináší, anebo zda je jeho umění jen emoční nános.

Můžete nám přiblížit koncert Po stopách červené sedmy? Co přesně budete zpívat?

Na koncertu, kde vystoupím se sopranistkou Magdalenou Hébousse, určitě zazní Kabaretní písně od Benjamina Brittena. Na tento cyklus jsem narazila před pěti lety, dokonce jsem o něm psala diplomovou práci, a fascinuje mě dodnes. Jsem ráda, že se k němu vracím po několika letech; jsem zvědavá, jak bude tentokrát fungovat a působit, protože od doby, kdy jsem ho naposledy zpívala, se můj hlas přece jen změnil. Na koncertu zazní také tři písně Kurta Weilla, jedna v němčině, další ve francouzštině a třetí v angličtině – každá z perspektivy úplně jiné ženy. Dále dvě Negerské písně Bohuslava Martinů, které jsou zajímavým svědectvím doby, kdy vznikly. Blok písní Jaroslava Ježka zatím dolaďujeme a zazní i písně Jiřího Červeného, což podtrhuje název koncertu.

Jak si udržujete mentální rovnováhu? Co vás vrací z operních sfér zpět na zem?

Teprve v Drážďanech jsem si uvědomila, že je třeba řešit vlastní mentální balanc. Do té doby na to nebyl čas, měla jsem spousty práce v divadle, do toho studium, sbormistrování, koncerty, všechno se mlelo v jednom kole. Za covidu jsem byla čerstvě zamilovaná, takže starosti byly jiné. Teprve v Drážďanech, kde jsem zpomalila, jsem si musela poradit sama se sebou, a to je největší výzva.

Právě tam jsem začala chodit na terapii – a bylo to velmi přínosné. Mám za to, že je škoda, že něco podobného není mezi umělci běžné. Vrcholoví sportovci mají často síť psychoterapeutů, kteří jim pomáhají zvládat stres, napětí a jejich „performace“ před tisíci diváků. U zpěváků to chybí, přitom naše práce je jako vrcholový sport. Mám za to, že pro každého, kdo jde vystoupit před lidi s odhodláním plně se rozdat, je mentální příprava klíčová.

Na hudebních školách se mentální příprava neřeší a myslím, že jsme v tomto ohledu trochu zaspali a nechali si ujet vlak. Správná psychická podpora by pomohla mnoha kolegům nejen být lepšími umělci, ale i šťastnějšími lidmi. A šťastný člověk je ve své profesi lepší, silnější. To je jeden z restů, který má naše profese vůči sobě samé.

Kdybyste mohla pozvat jakoukoliv postavu z operní literatury na sklenku vína, kdo by to byl a o čem byste se pobavili?

Asi bych pozvala Revírníka z Lišky Bystroušky. U piva bych se ho zeptala, co si myslel, když si malou Bystroušku bral domů, jak přišel na to, že má právo si ji odnést, zda si připadal, že jako člověk stojí nad přírodou, a jak to vnímá s odstupem času. Ale kdybych se chtěla skutečně pobavit, vzala bych do baru rovnou celou hereckou partu z Mrtvého města. To by byla jízda!

Foto: archiv Dominiky Škrabalové, archiv KlasikaPlus.cz, Martin Popelář, Ivan Korc, Jana Ciosková,