„Martinů v dílech otiskl svou niternou lásku k rodnému kraji, jeho lidovým tradicím a zvykům v tom nejčistším tvaru dokonale souznícím s Burešovou literární předlohou.“

„Sázka na svěží pohled zprostředkovaný zúžením smíšeného sboru na osm hlasů interpretům jednoznačně vyšla.“

„Kvalitně řemeslně odvedená a zdařile vypointovaná interpretace odrážející s citem nejjemnější nuance díla byla bez rozdílu společným dílem obou zapojených souborů.“

Na svátek svatého Václava se v kostele zasvěceném tomuto českému patronovi ve středočeské Sýčině uskutečnila repríza zahajovacího koncertu festivalu Hlasy tří světů. Nedělní večer v režii dvou relativně mladých souborů Victoria Ensemble a NeoKlasik orchestru nabídl výjimečnou dramaturgii, poctivou interpretaci, a hlavně duchovní hloubku příhodnou pro sváteční čas. Titulem Mariánské legendy Bohuslava Martinů opatřený program zaujal vynalézavostí i prostou čistotou sdělení v intimně střiženém kabátku.

Tvorba Bohuslava Martinů, minimálně jisté její oblasti, stále jako by stály ve stínu zájmu většinového publika, interpretů i pořadatelů. Něco málo v tomto ohledu napravil Rok české hudby, soustavně a náruživě se péči o Martinů věnuje Institut, Nadace a Dny Bohuslava Martinů či poličské Centrum Bohuslava Martinů. Přesto však najdeme v jeho odkazu díla, která se překvapivě valné hojnosti uvádění netěší. Bezpochyby jde (i) o díla vokální. Pomineme-li několik málo operních titulů či ‚stránkové‘ písňové cykly, jeho další písně, zejména ty duchovně laděné, a zvláště sborové kantáty znějí z českých pódií spíše výjimečně. O to větším svátkem je, pokud tato díla zazní v semknutém monotematickém výběru, který v Den české státnosti, v neděli 28. září, nabídly Victoria Ensemble a NeoKlasik orchestr v prostorách vesnického kostelíku sv. Václava v obci Sýčina, nacházející se mezi Mladou Boleslaví a Dobrovicí. Večer prosycený dýmem bramborové nati byl reprízou úvodního koncertu festivalu Hlasy tří světů, za nímž organizačně stojí Victoria Ensemble a který se 27. září uskutečnil v evangelickém kostele v Soběhrdech. 

Na vršku nad obcí posazený gotický svatostánek obklopený upraveným hřbitovem, který v Sýčině shlíží do širé polabské nížiny, se stal takřka dokonalou kulisou vokálního programu, v němž se snoubila lidovost s posvátností. V intimním prostoru zazněl výběr z převážně mariánských písní Bohuslava Martinů a jedna z jeho čtyř sborových kantát na text poličského rodáka Miloslava Bureše, taktéž s mariánskou tematikou. Pomyslný rámec svátečnímu večeru dal symbolicky Svatý Václav. V úvodu v podobě písně Září z cyklu Měsíce, kterou Martinů zkomponoval v roce 1922 na básnický text Karla Tomana, a v závěru pak společným zpěvem Svatováclavského chorálu s doprovodem chrámových varhan. Ostatně už s ním v písní Září pracoval i Martinů. O interpretaci první písňové položky se postaral člen Victoria Ensemble, tenorista Ondřej Benek za doprovodu klavíristy Filipa Šťovíčka z NeoKlasik orchestru, který se sám profiluje i pěvecky. Pomineme-li snad až příliš výrazný zvuk elektrických kláves, které logicky suplovaly v kostele nepřítomný klavír, výkon mladého tenoristy oplývající líbeznou kantilénou dal tušit počínající vokálně lahodný večer. 

V dalším čísle se interpreti v odkazu Martinů posunuli o rovné tři dekády do roku 1952, kdy skladatel v New Yorku stvořil Tři písně posvátné (Tři legendy) na lidové texty. Victoria Ensemble sáhl ke třetí z nich, písni Cesta k ráji, původně určené pro sbor s nástrojovým doprovodem. Nabídl však intimnější podobu v podání třech ženských hlasů s doprovodem houslí a flétny. Vokálního partu se ujala sopranistka Viktorie Kaplanová, umělecká vedoucí Victoria Ensemble, spolu se dvěma členkami: sopranistkou Klárou Muknšnáblovou a mezzosopranistkou Michaelou Královou. Instrumentální linku zajistil umělecký vedoucí NeoKlasik orchestru Václav Dlask s flétnistkou Markétou Cabajovou. Soubory tak ve svém prvním hudebním dialogu ilustrovaly svoji snahu nabídnout nový pohled na klasická díla reprezentovaný zvolenou komornější podobou, která podle nich Martinů více sluší a posluchači dává lepší možnost porozumět zpívanému textu. Tento předpoklad se v průběhu večera jednoznačně potvrdil a napomohla tomu i přívětivá akustika prostoru, která zpěv nedeformovala obligátním kostelním dozvukem. Už v Cestě k ráji se přes sotva znatelnou úvodní nejistotu Victoria Ensemble začal obnažovat coby vokální těleso založené na čistých, rovných hlasech, které spolu velmi dobře souzní. 

Intimitu komorního projevu Victoria Ensemble nabídl také v kompletním provedení Čtyř písní o Marii, které představil v plném obsazení smíšeného okteta. Čtyřvětý cyklus, zahrnující písně Zvěstování, Sen, Snídání Panny Marie a Obraz Panny Marie, Martinů koncipoval pro smíšený sbor a cappella a opřel jej o lidové texty, které ve svých sbírkách zakonzervoval František Sušil. Cyklus, který Martinů složil ve francouzském exilu a který dedikoval zpěváckému spolku Hlahol, Victoria Ensemble představil ve střídmém pojetí čtyř ženských a čtyř mužských hlasů vedených sbormistrovským gestem zpívající Kaplanové. K ní se vedle již známých pěvkyň Muknšnáblové a Králové připojila altistka Zuzana Nyklová, tenoristé Ondřej Benek a Tomáš Kočan a barytonisté Jan Kukal a Radek Martinec. Čtyři mariánské písňové miniatury mladí pěvci přednesli s intonační jistotou, náležitě odstíněnou dynamikou a patřičnou dávkou posvátného i lidově rázovitého výrazu. 

K sólovým písním se program stočil zařazením sotva minutu a půl trvající písně Vím hájíček, kterou Martinů složil v roce 1939 jako dárek k narozeninám matky své studentky a přítelkyně Vítězslavy Kaprálové. Mariánskou tematikou znovu prodchnutá miniatura zazněla nikoli v klasickém doprovodu s klavírem, ale za zvuku akordeonu v podání Martina Šulce. K jeho užití soubor sáhl ve snaze evokovat zvukově doprovod harmonia příhodnější pro sakrální prostor, což se barevně jistě zdařilo, jistý dynamický překryv nástroje nad sopránovou linkou však byl zejména v úvodu zřetelný. Interpretace se ujala Klára Muknšnáblová vybavená jasným, zářivým sopránem potěšitelně nezatěžkaným žádným vibratem či jinou operní manýrou. Podobné kvality prokázala v následujícím čísle i altistka Michaela Králová, která se s již ‚zpacifikovaným‘ akordeonem pustila do Písně nábožné z cyklu Čtyř písní na texty české lidové poezie, který Martinů dokončil v roce 1940 v Aix-en-Provence. Není bez zajímavosti, že tento cyklus svoji premiéru zažil až v roce 1997 v interpretaci Magdaleny Kožené s pianistou Karlem Košárkem, jelikož k jeho objevení došlo jen o rok dříve v jižní Francii díky malířovi Rudolfu Kunderovi, skladatelovu dlouholetému příteli. Religiózní píseň postavená na jednoduché sylabické faktuře zazněla v Sýčině s kovovým leskem a oduševnělou hloubkou.

Písňovým průřezem s mariánským akcentem dospěl večer ke svému kantátovému vrcholu v podobě uvedení Legendy z dýmu bramborové nati. Ta je součástí tetralogie vokálních děl, které Martinů napsal v posledních letech svého života trávených v exilu na texty svého poličského soukmenovce Miloslava Bureše. První pražské souborné uvedení, které se uskutečnilo v roce 1960, přiřklo souboru po právu označení Zde je můj domov, neboť jeho esencí je vroucí a hluboce prožitý pozdrav skladatele domovu. Martinů v dílech otiskl svou niternou lásku k rodnému kraji, jeho lidovým tradicím a zvykům v tom nejčistším a krystalicky průzračném tvaru dokonale souznícím s líbeznou Burešovou literární předlohou. Úvodní Otevírání studánek, které se těší největší oblibě z celého cyklu, předznamenalo charakter celé tetralogie. Stanovilo výrazové prostředky, formu i kompoziční techniku. Prostá nápěvná linie, jednoduchost harmonického vybavení zúženého mnohdy na jeden dva akordy a jasné tonální ukotvení každé skladby jsou zřetelné prvky umocňující hluboké a přímé poselství díla v prosté čistotě bez jakéhokoli balastu. Všem čtyřem kantátám je společná i tektonika a motivické jádro probleskující v místech nejniternějšího skladatelova vyznání rozpoznatelných martinůovským typickým obkružováním třetího stupně durového tónorodu v synkopovaných sextetových paralelách, jak pořadatelé připomněli v tištěném průvodním slovu.

Legenda z dýmu bramborové nati vznikla v roce 1956 v Římě. Uvádí se, že Martinů touto kantátou protestoval proti potlačení Maďarské revoluce sovětskou armádou na podzim téhož roku, a tak ji neposlal na chystanou premiéru do Prahy, čímž vyjádřil svůj nesouhlas s postojem Československa. Dobový kontext nabývající nových rozměrů v kontextu dnešních dní zůstal publiku svátečního sýčinského večera v programu zamlčen, avšak otištěné libreto (na rozdíl od chybějících textů písní uvedených v první polovině večera) podpořilo vnímavé publikum v zamyšlení nad přesahem a symboly lidového příběhu o sestoupení Panny Marie mezi prostý venkovský lid. Té se dle Burešových veršů v kamenném vězení a v chladu kostelních zdí zasteskne po přírodě, lidech, všedních starostech i lásce, a tak se jako „dobrá panímáma“ vydá v květovaném šátku do polí, aby se potěšila květy slunečnic, dotkla se bosou nohou petrklíče, zakusila levné pivo v džbánku i chutné podmáslí a hlavně srdcem našla svého Krista v mladých venkovských chlapcích a navěky se jak plamen čistá vrátila ve stín dřeva a kamene se srdcem člověka. 

Nekomplikovaná zpěvní linie a zvuková úspornost doprovodu dala v dokonalém průsečíku pěveckého okteta Victoria Ensemble a instrumentálního kvinteta NeoKlasik orchestru (v obsazení: Markéta Cabajová – flétna, Jan Juráň – klarinet, Radek Vavřín – lesní roh, Filip Šťovíček – klávesy a Martin Šulc – akordeon) za citlivého a přesného řízení Václava Dlaska plně vyniknout neokázalé a jímavé kráse kantáty. Sázka na svěží pohled zprostředkovaný zúžením smíšeného sboru na osm hlasů interpretům jednoznačně vyšla. Umocnění výrazové působivosti a bezprostřední citovosti opusu při zřetelné srozumitelnosti vykouzlilo hmatatelný křehký půvab volající po pověstném návratu z ‚labyrintu světa‘ do ‚ráje srdce‘ a vybízející k cestě sebepoznání, hledání lásky k bližnímu i k víře v duchu Burešova verše: ‚Láska kéž by lidi vykoupila…‘

Pěvecky v Legendě z dýmu bramborové nati dominovali Viktorie Kaplanová v poctivě odvedených partiích Panny Marie a žák Ivana Kusnjera z pražské HAMU, barytonistka Jan Kukal. Mladý pěvec pocházející z hudební rodiny skladatele Ondřeje Kukala vynikl zejména v pasáži Ježíše Krista, které vtiskl svým znělým hlasem s jasnou dikcí dojemné kouzlo. Kvalitně řemeslně odvedená a zdařile vypointovaná interpretace odrážející s citem nejjemnější nuance díla byla bez rozdílu společným dílem obou zapojených souborů. Jejich invenčnost, vynalézavost a umělecká pokora jsou vítaným zjevem na tuzemské scéně a nezbývá než se s důvěrou těšit na jejich další společné projekty.

……………

Publicistický příspěvek o Miloslavu Burešovi čtěte ZDE.
Rozhovor s uměleckou vedoucí Victoria Ensemble Viktorií Kaplanovou ZDE.

Foto/zdroj: Victoria ensemble, Youtube