„Nejprve – oproti programu – zaznělo Requiem d moll, op. 48 pro soprán, baryton, smíšený sbor, orchestr a varhany.“

„Jde o velmi neobvyklou skladbu, sestávající ze tří žalmů, které na sebe ústrojně navazují tak, že celek působí jednotně, jako skutečná symfonie.“

„Sbor zněl úderně a v pianových plochách něžně a zranitelně.“

Podzimní festival duchovní hudby má v Olomouci ideální podmínky. Zejména dóm sv. Václava je pro takovéto akce přímo stvořený. V neděli 5. října se zde konal koncert, který především podtrhl duchovní poslání akce. Requiem d moll, op. 48 pro soprán, baryton a smíšený sbor Gabriela Faurého je skladbou méně hranou a objevná byla také Žalmová symfonie Igora Stravinského. Vše v podání Moravské filharmonie Olomouc, řízené Mariánem Lejavou, za spolupráce Karla Martínka na varhany a Českého filharmonického sboru Brno se sbormistrem Petrem Fialou. Sólové vstupy zpívali slovenští umělci, sopranistka Vanesa Čierna a barytonového sóla se zhostil Boris Prýgl. 

Dramaturgie večera byla zajímavá a přitažlivá a obrovská prostora chrámu byla zcela vyprodaná. I proto se zde zvuk nesl přirozeně. Soprán Vanesy Čierné měl kulatost i jas, baryton Borise Prýgla zněl plně a barevně, takže se oba hlasy pěkně doplňovaly. Nejprve – oproti programu – zaznělo Requiem d moll, op. 48 pro soprán, baryton, smíšený sbor, orchestr a varhany, což bylo v úvodu ohlášeno. Autor skladby Gabriel Fauré žil a tvořil na přelomu 19. a 20. století a jako jeden z mála francouzských skladatelů nepodlehl vábení tehdy moderního impresionismu. Jeho styl vyrostl na hudbě Bachově a jeho učitelem byl mimo jiné César Franck. Faurého hudba je měkká a barevně proměnlivá, má francouzskou eleganci a lyričnost. Jeho Requiem není dramatická skladba, ale spíš klade důraz na „víru, naději a lásku“. V tento večer zazněl opus v autorově druhá instrumentaci z roku 1900.

To se projevilo hned v první části 1. Introitus a Kyrie, kdy sbor zahájil v pianissimu, i nástup mužského sboru byl konejšivý a hladivý. Crescendo dalo prostor orchestru, kdy plné žestě zdůraznily fortissimo, přesto daly prostor světlým sopránům. 2. Offertorium pokračovalo ženskými hlasy a tenoři odpovídaly a vše se prolínalo v následné zbožné části a cappella. Vše pečlivě narůstalo do harmonicky barevného celku s dynamickými vlnami. Barytonové sólo znělo pevně a důstojně, sborové polyfonní části se prolínaly, až utichly do piana, které doznělo podpořené varhanami. 3. Sanctus zahájily lehké soprány, následované mužským sborem ve stále stejně běžícím tempu. Soprány působily při krásném legatu klidně, tenoristé je podporovaly pokojně a dirigent vedl orchestr v citlivém doprovodu. 4. Pie Jesu zahájily varhany a pak už zářilo sopránové sólo s lehounkým procítěným vibratem při otevřených vokálech. V 5. Agnus Dei orchestr přinesl sladkou melodii ve smyčcích a varhany přednesly velebné sólo. Mužská část sboru zaburácela se smyčci a poté se z piana odvíjela plocha sopránů, v pomalém růstu dynamiky. 6. Libera me, to byla příležitost pro barytonové sólo, klidné a pevné, s vroucí, naléhavou prosbou. Něžné soprány postupovaly v pomalém tahu, který podpořily žestě nenápadnými synkopami, aby se postupně dostal sbor do forte. Náhlé kontrasty v dynamice tvořily zajímavé efekty. 7. In Paradisum vykreslil orchestr lehký opar a z pianissima stoupaly něžné soprány s měkkým doprovodem orchestru. K dalším dynamickým vlnám se přidaly alty a mužský sbor, a vše postupně v dlouhém decrescendu dodýchalo. Pro publikum to byla hudba jako zjevení, barevná a vroucí, přitom pečlivě provedená s obdivuhodnou profesionalitou.

V druhé části koncertu zazněla Žalmová symfonie Igora Stravinského, kterou napsal pro Bostonský symfonický orchestr v roce 1930 k padesátému výročí trvání orchestru. Jde o velmi neobvyklou skladbu, sestávající ze tří žalmů, které na sebe ústrojně navazují tak, že celek působí jednotně, jako skutečná symfonie. Instrumentace je zmenšena, ve skupině smyčců jsou jen hluboké nástroje a zcela chybí klarinety, přesto je zvuk barvitý a umně útočí na smysly posluchačů. Sbor, až obnažený, zněl silově, což ve spojení s chromatickými a disonantními postupy působilo úderně; v pianových plochách se sbor prezentoval něžně a zranitelně. 

Skladba sestává ze tří žalmů, 1. Žalm 38, Verše 13–14 Exadi orationem meam Domine (Hospodine vyslyš mou modlitbu) působil jako chorál, nářek s gradací, podporovanou hlubokými smyčci. Solo hoboje a flétny, poté nárůst napětí a sbor zpívající a cappella vrcholí do Alleluja a s orchestrem spěje do širokého závěru. 2. Žalm 39, verše 2–4 Expectan sexpectavi Dominum (Všechnu naději jsem vložil v Hospodina) je vedena dvojitou fugou, uvedenou lesním rohem, a postupující v rychlém běžícím tempu. Sbor s orchestrem se slévá v mohutný rytmizovaný proud, podpořený žesti a jásavou flétnou. 3. Žalm 150 Alleluja laudate Dominum (Chvalte Boha v jeho svatyni) postupovala po krátkém odsazení v pianissimu, hlasy se střídaly a proplétaly, až dospěly do závažného, funerálního projevu s postupným diminuendem, až do klidného závěru.

Skladba způsobila nadšené ovace. Byl to výjimečný zážitek a publikum si toho bylo zjevně vědomo. Děkování umělcům v dómu sv. Václava nebralo konce.

Foto: Tereza Hrubá / Podzimní festival duchovní hudby