„Prostředí celkově je příjemné a především je zde velmi dobrá akustika.“

„Concerto da Chiesa je skladbou brněnského skladatele Pavla Zemka Nováka a zaznělo zde ve světové premiéře.“

„Skladba Post scriptum byla inspirována nápisem na zdi varšavského ghetta.“

Opera Diversa je soubor profesionálních hudebníků, kteří realizují objevnou dramaturgii z děl současných skladatelů a přinášejí zajímavou a pečlivě odvedenou hudbu v pokorném a niterném provedení. Takový byl i večer v úterý 4. listopadu v kostele blahoslavené Marie Restituty v Brně–Lesné. Zazněla tam i světová premiéra brněnského skladatele Pavla Zemka Nováka vedle děl již nežijících skladatelů: Night Prayers Giji Kančeliho a Post scriptum Romana Bergera.

Římskokatolický kostel v brněnském sídlišti Lesná je Duchovním centrem P. Martina Středy a blahoslavené Marie Restituty; brněnský biskup Vojtěch Cikrle mu požehnal v roce 2004. Od té doby se prostor postupně otevírá i světské veřejnosti a čas od času se konají koncerty, které odpovídají jeho charakteru. Interiér je poněkud strohý, surový beton nepůsobí příliš duchovně, ale prostředí celkově je příjemné a především je zde velmi dobrá akustika, která přeje citlivě voleným hudebním akcím. K takovým patřil i večer soudobé duchovní hudby s názvem Noční modlitby. Členové orchestru Opera Diversa pod vedením dirigentky Gabriely Tardonové provedli skladby, které sem dobře zapadaly svým charakterem i vnitřním nábojem.

Concerto da Chiesa je skladbou brněnského skladatele Pavla Zemka Nováka a zaznělo zde ve světové premiéře. Podtitul zní Unisono s konsonantními intervaly pro harfu a komorní soubor. Protagonistou tedy byl sólový part harfy, kterého se ujala Dominika Kvardová a zhostila se ho se suverenitou a pevným a znělým tónem, který se prostorem dobře nesl. Ve třech větách skladby se promítaly nálady duchovního rozměru, 1. Unisono 1 (Studie č. 3), kdy si odpovídají vzájemně tři sólové nástroje, harfa, flétna a housle. Každý postupně přidával ke krátkému základnímu tématu nějaké pokračování, čímž se posouvala a narůstala naléhavost sdělení. Stále dominovala harfa, které odpovídala flétna Michala Vojáčka a housle Jana Bělohlávka,zatímco ostatní nástroje vytvářely hudební kolorit sólistickému dialogu. 2. Unisono 2 (Studie č.7) zahájily všechny nástroje do náhlého ztišení, které pokračovalo nesmělým pizzicatem. Flétna spolu s harfou šplhaly do výšek jako světelný paprsek, podkreslený hlubokými smyčcovými nástroji. Postupné crescendo narůstalo, aby náhle utichlo s přeznívajícím tónem trianglu. 3. Unisono 3 (Studie 3×3) zahájily housle, flétna a harfa. Nástroje se rozeběhly v radostném štěbetání do výšek, podpořily je perkuse s bubínkem a zvony s malými činely. Zvukomalebná část náhle skončila a perkuse rovněž. Skladba, jímavá a barevná, byla podána s duchovním rozměrem a niterným výrazem a publikum ji přijalo s vděčným potleskem. Autor byl přítomen a zdálo se, že i on byl s vyzněním skladby spokojen.

Následovala další premiérovaná skladba, tentokrát to byla česká premiéra skladby gruzínského autora Giji Kančeliho (1935–2019). Night Prayers patří k jeho sériovým modlitbám, je to silně meditativní dílo, původně pro smyčcové kvarteto, později doplněné o sopránový saxofon a smyčcový orchestr a zakončené zvukovou nahrávkou dětského hlasu. Zahájily hluboké basy z pianissima z nahrávky, spolu s jedním táhlým tónem, na který navázala nesmělá melodie saxofonu. Pomalá, měkká, nostalgická, spolu se smyčci poněkud zneklidňující. Tato komunikace saxofonu a smyčcového orchestru se postupně proměňovala, saxofon svojí melodií přinášel tichou výpověď, která se postupně s nárůstem dynamiky měnila v bolest. Následné odhodlání stoupalo do výšek, flažolety houslí postupně zklidnily výpověď a jakoby zdáli se ze zvukového záznamu ozval dětský zpěv, kterému saxofon potichu odpovídal, až do usnutí. Barevně zajímavá skladba s duchovním nábojem přinesla klid a smíření a byla vřele přijata. Saxofonista Jiří Mráz, člen orchestru Filharmonici města Prahy, se partu zhostil s emočním výrazem a poprávu byl odměněn dlouhým potleskem.

Na závěr zaznělo dílo slovenského skladatele Petera Bergera (1930–2020). „Hudbu chápal jako prostor, kde se setkává estetické s etickým (…) jde o odpovědi na otázky, co to znamená tvořit, co znamená nést svědectví a jak lze hudbou vyjádřit nevyslovitelné,” charakterizuje jeho přístup k tvorbě text v programu ke koncertu. Skladba Post scriptum, která na tomto koncertě zazněla, byla inspirovnána nápisem na zdi varšavského ghetta, vyjadřující víru a lásku k Bohu, později ale přerostla v triptych s univerzálním sdělením. 1. Post scriptum I (Recitativo. Toccata. Marcia funebre) zahajují první housle Jana Bělohlávka ve vysoké poloze bolestivým tématem, postupně spojují síly smyčcové nástroje. Hluboké smyčce žalují, ptají se proč a vyjadřují smutek. 2. Post scriptum II – Adagio… z hloubky v pianissimu se postupně probouzí první housle a lehká disonance přechází do melodického motivu. První housle svítí, violy připomínají neštěstí, ale housle utěšitelky vše zklidňují do pianissima. Post scriptum III zahajují violy spolu s prvními houslemi, napětí narůstá v dynamických vlnách v krátkých úsecích, sólo prvních houslí svítí v pianu a navazuje na ně violoncello stále se opakujícím motivem až do ztracena. Bolestné, ale nakonec smířlivé vyznání se mění v duchovní uvolnění a prozření.

Ensemble Opera Diversa díky přesnému a jasnému vedení dirigentky Gabriely Tardonové přednesl dílo slovenského autora s hlubokým poselstvím. Byl to večer, který uprostřed moderního sídliště rozsvítil pomyslnou svíci lidské sounáležitosti.

foto: Ensemble Opera Diversa