„Hluboce duchovní a nesmlouvavě vážné Cherubiniho Requiem stálo vůči Beethovenově Druhé symfonii v příznačném kontrastu.“

„Z orchestru se nesou odvážné zvuky tympánů a žesťů, sboristky a sboristé si sahají na svůj dynamický strop, s vervou se pokoušejí navodit v publiku představu apokalypsy.“

„Dle mého názoru vůbec nejkrásnější částí bylo předposlední Pie Jesu. Meditativní, intimní a s úctou provedené zanechává v člověku hluboký dojem.“

Předvečer velikonočního volna se v Moravské filharmonii Olomouc nesl ve znamení dvou stěžejních děl klasicistního repertoáru. Koncert dostal název Cherubiniho Requiem a vedle tohoto díla zazněla také druhá Beethovena symfonie v tónině D dur. Moravští filharmonikové, olomoucký Akademický sbor Žerotín a v neposlední řadě dirigent Peter Valentovič se postarali o skvělý hudební zážitek a předznamenali vyvrcholení Svatého týdne.

Chytře sestavený program velikonočně laděného koncertu nalákal do olomoucké Reduty zástupy příznivců klasické muziky. Beethovenova Druhá symfonie, jež se vyznačuje pro něj nepříliš typickou pozitivní náladou, byla ve své době velmi revoluční, přestože završuje teprve rané období autorovy tvorby. V celém díle se objevují hravé dynamické experimenty, harmonická překvapení i nemalé množství hudebních anekdot. Hluboce duchovní a nesmlouvavě vážné Cherubiniho Requiem proto stálo vůči Beethovenově Druhé symfonii v příznačném kontrastu.

První věta symfonie označovaná jako Adagio molto – Allegro con brio může zpočátku působit jako krystalicky čistý klasicismus, brzy se však vyjeví Beethovenova invenčnost při originální práci například s dynamikou či instrumentací. Bez mrknutí oka se zde proměňují nálady, tempa i modality, až oči i uši přecházejí. Představuje dokonalý úvod celé symfonie, jelikož na ploše zhruba dvanácti minut předvídá celý tonální plán díla. Moravské filharmonii se podařilo úvodní energickou větu provést s velkým nasazením, a to včetně výrazných akcentů nebo táhlých crescend linoucích se napříč jednotlivými sekcemi orchestru. Ve druhé větě se orchestr naopak podařilo nastolit jemnou atmosféru pomocí delikátního frázování. Larghettem se zejména ve smyčcích blýskaly překrásné melodické linky, které místy „ukradly“ i jiné sekce. Druhá věta v sobě snoubí niternou melodiku, vkusné, svěží ozdoby a elegantní beethovenovskou estetiku. Ve třetí větě se naplno projevuje Beethovenovo revoluční hudební myšlení, poprvé zde nahradil tradiční menuet hravým scherzem. Svým bryskním tempem, rozvernou náladou a četnými dynamickými změnami dává vzpomenout na první větu. Právě zde se vyskytují ony hudební hříčky, kdy jako by jednotlivé nástroje sváděly boj o tóninu. Moravští filharmonikové i jejich publikum se Beethovenovými žerty dobře bavili. Allegro molto, poslední věta symfonie, je fantastickým zakončením díla. Působí hravě ve své majestátnosti a místy je protkané až útočným akcentováním. Jedná se o tragikomický spor mezi nástroji, nutno zdůraznit, že nikoliv v hráčském slova smyslu. Nástrojové sekce se přou o své místo na slunci a tvoří žertovnou atmosféru až do triumfálního závěru. Moravské filharmonii Beethoven sluší a Peteru Valentovičovi se daří dostat z ní to nejlepší.

Hudební večer se přelil do své druhé půle a posluchači se dočkali v názvu inzerovaného Cherubiniho Requiem. Na pódium se muselo kromě orchestru naskládat všech zhruba čtyřicet hlav Akademického sboru Žerotín, který má tradici sahající až do roku 1880 a svým působením zásadně tvaroval olomouckou hudební kulturu a nadále ji tvaruje pod vedením Pavla Koňárka. Cherubiniho Requiem je pro sbor velmi náročnou skladbou, musí se totiž obejít bez sólistů, kteří obvykle v chrámových dílech tohoto typu figurují. Žerotínský sbor se však této výzvy nezalekl a s jednou z nejznámějších duchovních skladeb se s lehkostí popasoval.

Premiéra slavnostního a hluboce duchovního díla Luigiho Cherubiniho se konala na počest francouzského krále Ludvíka XVI. roku 1817, všeobjímající zbožná úcta, již do díla vložil, je však nadčasová. Podobně jako v případě Beethovena bývá i Cherubiniho tvorba považována za přemostění stylových období z klasicismu do romantismu. Již od prvních taktů se Redutou rozlévá zádumčivá pietní nálada, zpočátku umírněná dynamika sboru a přísná vertikální sazba dává tušit závažnost skladby. Cherubini se v úvodní části zcela vyhýbá smyčcům, efektně (i efektivně) pracuje s temnějšími orchestrálními odstíny. Kyrie Eleison skýtá již komplikovanější polyfonní strukturu navozující pocit hluboké duchovní naléhavosti. Sekvence Dies Irae bývá tradičně jednou z nejdramatičtějších částí, jelikož reflektuje liturgický text, na kterém staví. U Cherubiniho Requiem tomu není jinak. Již od prvních tónů je každému v sále jasné, že se jedná o Den hněvu. Z orchestru se nesou odvážné zvuky tympánů a žesťů, sboristky a sboristé si sahají na svůj dynamický strop, s vervou se pokoušejí navodit v publiku představu apokalypsy. V tak silné dynamice jsou však sykavky silnější než obvykle a zvuk se pak jimi stává poněkud přesycený, chcete-li „přesyčený“. Offertorium navozuje tajemný nadějeplný pocit. V některých místech nabízí velmi propracovaná fugata, kdy se hlasy s narůstající intenzitou imitují, připomínají společnou modlitbu. Sanctus funguje jako krátká, ale velmi působivá oslavná část, k níž Cherubini přistoupil s rozvážnou ušlechtilostí. Sboru se krásně daří zachytit tyto okamžiky hudebního duchovního rozjímání. Dle mého názoru vůbec nejkrásnější částí Cherubiniho Requiem, bylo předposlední Pie Jesu. Meditativní, intimní a s úctou provedené zanechává v člověku hluboký dojem. Jednoduchá struktura i harmonie zde funguje výtečně, Agnus Dei pak představuje emocionální i hudební vyvrcholení celého díla. Se slovy „Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi“ se příznačně v předvečer Velkého ptáku loučí Moravská filharmonie Olomouc, Akademický sbor Žerotín a dirigent Peter Valentovič.

Foto: Šimon Kadula / MFO