„Součet obou programů byl sofistikovaně prorostlý a vedle repertoáru, který na světě nemůže umět nikdo lépe než Česká filharmonie, umožnil navíc představit dva světoznámé sólisty.“

„Projev Alisy Weilerstein je vždy výrazně emotivní. Pianista Pierre-Laurent Aimaard působil vedle samozřejmé zralé virtuozity spíše i trochu poťouchle.“

„Filharmonici se spontánním, ale i zkušeným a vědoucím Tomášem Netopilem však naštěstí právě tuto stránku Slovanských tanců nezdůrazňovali.“

Slovanské tance ve Smetanově rodišti? Filharmonici jinde než v Rudolfinu? Ani jedno v minulosti nebývalo samozřejmostí. Ale teď už je pro Českou filharmonii definitivně pravidelnou letní štací Litomyšl a naopak pro Litomyšl je potěšením hudba Antonína Dvořáka. Dvojí festivalové vystoupení pod taktovkou Tomáše Netopila v prvních dvou červencových dnech, letos ve dnech s teploměrem nad třicítkou zatím těch nejteplejších, bylo pro publikum i přes to horko z obou důvodů radostí.

Antonín Dvořák 2. července v sousedství se Smetanou a Ravelem a 1. července s Camillem Saint-Saënsem a rovněž s Ravelem, to byla pro koncerty České filharmonie na Smetanově Litomyšli logická volba. Ravelovo letošní kulaté výročí je jistě dobrým důvodem hrát jeho díla ještě víc než jindy. Tím spíše roztančený La Valse, když se také hrají Slovanské tance. A přidat k Ravelovi dalšího Francouze a z české hudby tu nejfrancouzštější operu, totiž konverzační Dvě vdovy, to dává také logiku. Součet obou programů byl sofistikovaně prorostlý a vedle toho nejčeštějšího repertoáru, který na světě nemůže umět nikdo lépe než filharmonici, umožnil navíc představit dva světoznámé sólisty. Že se stejným programem odjel potom orchestr s Tomášem Netopilem i s těmi dvěma skvělými zahraničními muzikanty na dva koncerty do Bad Kissingen, proslulého letního hudebního centra, dává logiku rovněž.

La Valse Maurice Ravela, první z děl, která Česká filharmonie na Smetanově Litomyšli pod taktovkou Tomáše Netopila skvěle zahrála, je čímsi mezi symfonickou básní, fantazií, choreografickým výjevem a poctou. Oslavuje valčík jako formu, typ a fenomén. Užívá úryvky a útržky, kaleidoskopicky vrší celek, který přes všechna uhnutí a zvraty dává smysl – jako moderní ohlas na něco z minulosti, jako trochu uctivá a trochu neuctivá, ale ne parodující charakteristika kulturního pojmu, jako oslava pohybu. Ravelova hudba je současně impresivní i expresivní, laškovná i docela brutální, připomíná výraznou moderní malbu. Měla od dirigenta i hráčů vše, co bylo potřeba. Vyzněla se svými glissandy, instrumentačními finesami a proměnami a nárazy jako strhující mistrovská kompozice. Což skutečně je.  

Saint-Saënsův Violoncellový koncert zahrála americká cellistka Alisa Weilerstein, která nebyla hostem České filharmonie zdaleka poprvé, nejen virtuózně, ale také mimořádně muzikálně. Melodie zdobené ornamenty, hravost, zřetelně rozlišovaná hlavní a vedlejší témata… a hlavně na mnoha místech kouzelně vlasová dynamika… To vše pomohlo zpřítomnit nikterak progresivní, ale přesto alespoň v některých místech charakteristickou a zapamatovatelnou, příjemně plynoucí hudbu francouzského klasika způsobem, který nebyl ani trochu všední.

Projev Alisy Weilerstein je vždy výrazně emotivní. Pianista Pierre-Laurent Aimard, který s filharmonií hrál na Smetanově Litomyšli o den později, působil vedle samozřejmé zralé virtuozity spíše i trochu poťouchle. Ravelův meziválečný Klavírní koncert G dur ostatně nějaký takový přístup potřebuje. Ozývá se v něm a střídá mnoho z toho, co patřilo v té době do běžného hudebního života: trocha imprese, trocha neoklasicismu, něco z Rachmaninova a něco ze Stravinského, k tomu náznak blues… Mozaika střípků se udržela moc pěkně pohromadě, vše se ozvalo, každá věta byla jiná a celek měl přitom jeden styl – ravelovský. Nezříkající se ani francouzského, ani baskického kulturního zázemí. Malinko provokativní, ale mnohem víc normotvorný, podmanivý ve výrazu a také samozřejmě mistrovský v instrumentaci. 

Pokud se týká Smetanovy opery Dvě vdovy, která zazněla v úvodu druhého z koncertů formou předehry, jde v tuzemských poměrech sedmdesátých let devatenáctého století o poměrně nekonvenční tvůrčí čin. Tak je také třeba hudbu Bedřicha Smetany vnímat. A že zazněla právě tato předehra, je dobře, protože jde o koncertní číslo ne tolik frekventované jako předehry k Prodané nevěstě a k Hubičce, ale o číslo neméně svěží a vděčné. 

Dvořákovy Slovanské tance jsou ve dvou řadách uznávaným celkem, i když prvních osm vzniklo roku 1878 a druhých osm až v roce 1886. Míra taneční konkrétnosti je v druhé řadě menší než v první, s mírou stylizovanosti a fantazijní uvolněnosti je to přesně opačně. V obou případech jde však o mimořádně vydařenou a mimořádně vděčnou hudbu. 

Tomáš Netopil po oba večery dirigoval se sobě vlastním entusiasmem a pozitivně vyzařovanou energií. Slovanské tance, jako seriál uvedené na pokračování, v obou případech završily naplno zahraný program ještě něčím navíc: důvěrně známou hudbou, ve které nebyla stopa rutiny, hudbou zahranou s radostí a zaujetím, se sebevědomím, jaké si může dovolit málokdo, s výsledkem, který je těžké napodobit. V první i druhé řadě je spousta míst poetických i neméně virtuózních. A že dirigent zejména v hraničních rychlých tempech filharmoniky ani trochu nešetřil… Vzhledem k akustickým danostem pódia, kde se vzájemně slyší hůře než v kamenném sále, se vcelku pochopitelně dostali – ale opravdu jen výjimečně – i do situací, kdy se koordinace skupin dařila na méně než sto procent přesnosti. Jinak ale bylo provedení co do stylovosti a hudební logičnosti, zažitosti a uvolněnosti i co do sdělné přesvědčivosti naprosto vzorové.

Byl to gejzír potěšení a bravurnosti, v každém tanci zvlášť i v celkovém rozložení z nadhledu střídaný kouzelnými epizodami, byl to katalog nepřeberných detailů a point v tempech i ve zvýraznění úloh nástrojů a skupin, katalog proměn a drobných nuancí i mnoha odstínů velkorysosti. Některý tanec vypráví, jiný neakademicky graduje, příští je rustikální a další zní splývavě, jeden je rozverný a druhý je apoteózou. Druhá řada je rozvážnější, expresivnější a pocitově symfoničtější, ale i ona by mohla, jako suita sestavená z populárních kousků, fungovat na promenádním či lázeňském koncertě. Filharmonici se spontánním, ale i zkušeným a vědoucím dirigentem však naštěstí právě tuto stránku Slovanských tanců nezdůrazňovali. V jejich podání jde a šlo o vysoké umění, nejen skladatelské a interpretační, ale i co do společenského fungování, tedy příležitosti a uplatnění.  

SmetaNOVÝ sál, jak pořadatelé nazývají nově koncipovanou letní vestavbu jeviště a hlediště do nádvoří, je a bude zcela jistě zase o něco regulérnějším, výhodnějším a důstojnějším prostředím, do kterého se tedy Česká filharmonie bude moci vracet bez pochybností o uměleckém smyslu svého hostování. Je rezidenčním tělesem festivalu, dodává mu nejvyšší možnou společenskou úroveň a nastavuje mu ideální interpretační laťku, naplňuje dalším možným způsobem své poslání, oslavuje letní podobu provozování a vnímání hudby a hraje publiku, které by se na ni do pražského Rudolfina třeba ani nevypravilo.     

Smetana toho nenapsal zdaleka tolik co Dvořák, a tak bude pro smetanovský festival v jeho rodišti dramaturgická vynalézavost vždy těžším úkolem. Naštěstí už v Litomyšli, poznamenané v minulosti neblahou ideologickou vyhraněností místního rodáka Zdeňka Nejedlého, Dvořák dávno není tabu. Ostatně, s narůstajícím historickým odstupem – a u Slovanských tanců obzvláště – posluchač čím dál víc zjišťuje, jak hodně jsou si oba klasici v ukotvení své invence v domácím hudebním osvětí vlastně blízcí.

Foto/zdroj: Smetanova Litomyšl - František Renza, Ivan Krejza