„V duchu textu sympaticky lidová, ale pocitově ve vyhroceně svižných tempech ke škodě věci málo pastorální.“

„Takto bravurně by ji ovšem v Rožmitále pod Třemšínem na konci osmnáctého století nikdo nezahrál a nezazpíval.“

„Byla to Rybovka opravdu jiná. V chrámové akustice by neobstála.“

Českou filharmonii dirigoval v úterý v pražském Rudolfinu Václav Luks. Spoluúčinkoval jeho komorní sbor Collegium Vocale 1704 a čtveřice sólistů. Dvě mše vytvořily z programu monotematický koncert. Obě zazněly v rychlých tempech. Každá byla však jiná. Rybova Česká mše vánoční muzikálně hravá a Mozartova Korunovační mše C dur až dramaticky závažná.

Běžné provedení „Rybovky“, České mše vánoční kantora Jakuba Jana Ryby, trvá kolem čtyřiceti až pětačtyřiceti minut. Svižná nahrávka Roberta Huga s dobovými nástroji a v komorním obsazení má stopáž kolem devětatřiceti minut. Václav Luks, vůdčí tuzemská osobnost historicky poučené interpretace, byl po skončení první poloviny koncertu ještě o několik minut pod tímto časovým rozměrem. Rychlejší tempa k autentické interpretaci starší hudby patří neoddělitelně a většinou jsou opravdu ku prospěchu věci, stejně jako řada dalších charakteristických znaků tohoto interpretačního přístupu. Barokní hudba v těchto případech najednou opravdu tančí a dýchá.

Oblíbená skladba „Hej, mistře“ se v tuzemsku hraje a zpívá často a na mnoha a mnoha různých místech, s nejrůznějšími úrovněmi zúčastněných hudebníků, takže by se zdálo, že ani nemůže mít svůj vlastní interpretační kánon. Opak je pravdou. Skladba, vlastně idylická jesličková hra, už zlidověla a je symbolem českých Vánoc, důvěrně známým a v obecné shodě také tímto směrem vykládaným. V tomto případě se ale stala něčím úplně jiným – dokonale virtuózní hudební kompozicí, soupeřící o místo ve světovém repertoáru. Takto bravurně by ji ovšem ve venkovském kostele v Rožmitále pod Třemšínem na konci osmnáctého století ani náhodou nikdo nezahrál a nezazpíval. Filharmonici a sbor i Pablo Kornfeld u varhanního pozitivu se s nasazeným tempem vypořádali dobře, sboristům nicméně nebylo přece jen ideálně rozumět a sólisté občas neměli dostatečný časový prostor potřebný k pěknému vyzpívání kantilén a k pohodovému vyřčení všech slov…

Byla to Rybovka opravdu jiná. V chrámové akustice by neobstála. Byla ryze koncertní. Ano – mimořádně poutavě muzikální, hravá, odlehčená, s mnoha kouzelně vymazlenými detaily, jak je u Václava Lukse zvykem… V duchu českého neliturgického textu vlastně sympaticky lidová a skoro světská… Ale pocitově přece jen ve vyhroceně svižných tempech ke škodě věci málo pastorální, zbytečně kvapná.

Zmíněnými sólisty byli příjemně sladěné Slávka Zámečníková a Václava Krejčí Housková, dobře s hereckými náznaky deklamující, ale s vynuceným tempem textu občas nesrozuměný tenorista Jaroslav Březina a překvapivě trochu upozaděný Roman Hoza. V Mozartově Mši C dur, zvané až po jeho smrti Korunovační, měli už standardnější úkol a spolu se sborem a orchestrem dali dohromady skvěle vyprecizované provedení. Také bylo svižné, skladba je navíc poměrně stručná, ani ne půlhodinová. O to víc paradoxně vynikal kontrast jakoby až oratorního, monumentalizujícího, závažně traktovaného slavnostního výrazu, poukazující spíše k nějaké rozměrnější Misse solemnis.

*******

Foto: Fb České filharmonie