„V Bavorské státní opeře v Mnichově se Straussovu opernímu odkazu věnují pravidelně.“

„Claus Guth patří mezi režiséry, kteří dílo, jež inscenují, hluboce respektují.“

„Faurého opera Pénélope by se měla provozovat koncertně.“

Na Mnichovský festival jezdí operní nadšenci doslova z celého světa, protože jim nabízí, vedle známých oper ve špičkovém obsazení největších současných operních hvězd, i díla méně známá, zřídkakdy uváděná. Přinášíme reflexe na opery Láska Danaina Richarda Strausse z reprízy 22. července a Pénélope od Gabriela Faurého, které se hrála o den později. 

Operní literatura za více než čtyři sta let existence tohoto žánru je nesmírně bohatá. Vedle nesmrtelných evergreenů, které se pravidelně do repertoáru divadel vracejí, existují stovky oper, které odpočívají v prachu archivů a jen občas je někdo uvede na prkna, která znamenají svět. Podíváme-li se do minulosti, můžeme vystopovat v určitých etapách zájem o operní dílo Gaetana Donizettiho, Julese Masseneta nebo v posledních letech o barokní operu jako takovou. Běžný operní divák ovšem vyžaduje, aby to jeho divadlo hrálo Rigoletta, Traviatu, Bohému, Tosku nebo Carmen, přičemž záleží na prozíravosti vedení divadla, zda vytvoří vyvážený repertoár a vedle zaručeně úspěšných diváckých oper bude uvádět i díla méně známá. Osobně mám za to, že je to jejich povinnost. V opačném případě si pak divák zvykne jen na repertoárové opery a když se pak něco jiného uvede, takzvaně na to nikdo nechodí. S divákem se tedy musí umět pracovat, musí se vzdělávat (fundovaně napsané texty v programu, besedy s diváky), musí vědět, proč se ten který titul hraje, divadlo má povinnost vzbudit u diváka zájem, aby na takový titul přišel. Takto alespoň sestavují dramaturgii operní divadla na západ od našich hranic. Na obranu našich divadel je třeba říci, že méně známé tituly je snazší zařadit do repertoáru v situaci, kdy divadlo uvádí pět až sedm operních premiér ročně, než když má kapacitu pouze na čtyři (mezi nimiž jsou často i operety a muzikály). Ale někde je chyba a divadla samotná nejsou bez viny. Právě při menším počtu premiér divadla musí zvážit, kdy ten který titul bude mít derniéru, zda by se neměl jen odložit a později opět vrátit do repertoáru. Jako dobrý příklad nám poslouží uvádění Straussových oper v Národním divadle v Praze: Elektra z roku 1961 dosáhla 23 repríz, z roku 2016 pouhých 5, Růžový kavalír z roku 1964 se hrál 53x, z roku 1996 28x a poslední (celkem zdařilá inscenace) pouze 14x, Salome z roku 1966 se hrála 48x a z roku 2014 jen 11x.

Opery Richarda Strausse prošly všemi našimi scénami, kromě Opavy. Nejčastěji se hrál Růžový kavalír, kterého následovala Salome, dále Ariadna na Naxu, Elektra a Arabella, pražské Národní divadlo uvedlo i Ohně zmar (1912) a Mlčenlivou ženu (1987). Richard Strauss napsal ovšem celkem patnáct oper. Z nich tedy osm dosud u nás nikdy nezaznělo. Česká divadla opernímu skladateli Richardu Straussovi hodně dluží. Jeho opery jsou ovšem velice náročné na uvedení a hrát Egyptskou Helenu, Ženu bez stínu nebo Lásku Danainu si ovšem mohou dovolit jen ta největší divadla.

V Bavorské státní opeře v Mnichově se ovšem Straussovu opernímu odkazu pravidelně věnují. Vždyť v tomto městě se skladatel v roce 1864 narodil a jako malý chlapec sedával se svým otcem, sólo hornistou mnichovské opery, v orchestřišti. Z jeho operního odkazu zde naposledy nastudovali skladatelovu předposlední operu Die Liebe der Danae (Láska Danaina), která měla premiéru 7. února 2025. Dvakrát zazněla i na letošním Mnichovském operním festivalu, recenzované představení bylo 22. července 2025. Přestože se Straussovy opery na světových operních jevištích hrají daleko více než u nás, Láska Danaina patří k těm méně uváděným, což lze připisovat její velké interpretační náročnosti. Strauss ji vytvořil na libreto Josepha Gregora, který se měl stát po smrti Hugo von Hofmannsthala jeho stálým spolupracovníkem. Opera měla být poprvé uvedena v roce 1944 na Salcburském festivalu, ovšem z důvodu vyhlášení „totální války“ byla všechna divadla zavřena a k premiéře mohlo dojít až v roce 1952, kdy byl skladatel už mrtvý. Ten mohl své dílo slyšet pouze při generální zkoušce 16. srpna 1944, která se konala pouze pro pozvané hosty. Poslední mnichovskou inscenaci vytvořil dirigent Sebastian Weigle, který pro tento repertoár má velké porozumění, a režisér Claus Guth se scénografem Michaelem Levinem a výtvarnicí kostýmů Ursulou Kudrnou.

Claus Guth patří mezi režiséry, kteří dílo, jež inscenují, hluboce respektují. Jeho režie, přestože je přenesená do dnešní doby (to už je skoro normální všude), vždy vychází z hudby, zachovává vztahy mezi jednotlivými postavami, které přímo vzorově režijně vede. Opera je vždy v Guthově režii především divadlo (mělo by to snad být samozřejmé!). Na jevišti se pořád něco děje, nic ovšem není samoúčelné. Vedle „štronza“ se Guth nebojí použít ani určité stylizace, např. v příchodu čtyř královen, které jsou až choreograficky vedené (ne vždy jsou úplně stejně: nejsou to baletky, ale operní pěvkyně), často režíruje i v několika plánech (např. při scéně Danae s Jupiterem/Midasem ve 3. dějství). Guth také výtečně pracuje se sborem, což se projevilo především ve finální scéně prvního dějství. Strauss s libretistou Gregorem dali opeře podtitul „veselá mytologie“ a tak některé scény jsou režisérem vedeny s komickou nadsázkou, např. vstup královen. Celý antický příběh místo v honosném sídle krále Polluxe se odehrává v moderním proskleném mrakodrapu. Kostýmy všech účinkujících jsou zcela současné, král Pollux je dokonce stylizován do podoby současného amerického prezidenta Donalda Trumpa. Po krásné Danae zatouží Bůh Jupiter, který ji ovšem vnímá jen jako své další milostné dobrodružství (čtyři královny by o tom mohly vyprávět). Domluví se s chudým oslařem Midasem, aby vzal na sebe jeho podobu. Midas se zjevuje Danae ve zlatě a zlatem ji také může zasypat. Nakonec Danae pochopí záměnu obou mužů a rozhodne se pro Midase. První i druhé dějství výtvarně vykazuje bohatství a tolik vytoužené zlato (zlaté kostýmy, zlaté lůžko, zlatý kufr) a ostře pak kontrastuje s třetím dějstvím, které je plné chudoby. Okázalá sláva je pryč.

V závěru opery se jako memento promítá válečně zničený Mnichov spolu se samotným Richardem Strausssem, který klidně kráčí parkem. Připomíná tak, že materiální bohatství není tím nejcennějším, co na světě máme.

Obdivuhodné je hudební nastudování Sebastiana Weigla, který operu dokonale zná a výborně ji nastudoval se všemi zúčastněnými, tedy nejen se sólisty, ale i s výborně zpívajícím sborem (sbormistr Christoph Heil) a orchestrem. Sólisty Richard Strauss nijak nešetřil, party v této opeře jsou nesmírně náročné a zazpívá je jen málokdo. V Mnichově tři hlavní role obsadili skvělými pěvci, z nichž těžko lze někoho upřednostnit před ostatními. Vynikající byla Malin Byström v přetěžkém partu titulní role s vynikajícími výškami, hlasem naprosto vyrovnaným a v neposlední řadě i promyšleným hereckým projevem. Andreas Schager v roli Midase dokázal, že patří k těm několika nejlepším tenoristům na světě, který zvládne role v operách Richarda Wagnera, Richarda Strausse i v románském repertoáru. Má výborně posazený hlas, pevné výšky, které se nikterak nezužují a znějí plně. Christopher Maltman zpíval Jupitera plným a znělým barytonem, který doslova zářil ve vysoké poloze (Sebastian Weigle v rozhovoru v programu hovoří o tom, že se tato partie většinou transponovala – už od premiéry, kdy ji ovšem zpíval basbarytonista Hans Hotter). Věřím, že i jiní barytonisté rádi transpozici přijali. Ve zcela vyrovnaném obsazení byl vynikající i král Pollux Vincenta Wolfsteinera, Merkur Ya-Chung Huanga a čtyři královny Sarah Dufresne, Evgeniya Sotnikova, Emily Sierra a Avery Amereau. Není divu, že obecenstvo na konci odměnilo všechny účinkující dlouhotrvajícím potleskem.

Zcela výjimečně je hraná také opera Gabriela Faurého Pénélope a pokud se nemýlím, stejně jako Láska Danaina, u nás nikdy nezazněla. Fauré ji jako svou první a jedinou operu napsal ve svých 68 letech. Popud k jejímu napsání dala tehdy známá sopranistka Lucienne Bréval. Libreto podle antického námětu v Homérově Odysseu napsal René Fauchois. Vychází ze starořecké báje o Pénélope, Odysseově choti, která na manžela čekala dvacet let a odolávala po tu dobu všem nápadníkům. V Mnichově měla tato opera svou festivalovou premiéru v Divadle prince regenta 18. července 2025 (jednalo se o první mnichovské uvedení vůbec), recenzované představení je z 23. července. Hudebně operu nastudovala finská dirigentka Susanna Mälkki a o jejím nastudování lze hovořit pouze v superlativech. Orchestr zněl báječně, měl i onu francouzskou vůni a barvu, což se ne každému podaří dokázat. Nicméně Bavorský státní orchestr je zvyklý hrát hudbu všech stylových období a vše hraje výborně. Navíc akustika Divadla prince regenta je nesmírně příznivá zejména pro tuto francouzskou hudbu (nedávno se zde hrál i Debussyho Pelléas a Mélisanda). Jestliže o některé opeře můžeme poznamenat, že je málo dramatická, pak Faurého Pénélope je nedramatická absolutně. Po celou dobu jejího trvání (necelé tři hodiny) se v opeře prakticky nic neděje. Nezáviděníhodný úkol režírovat tuto operu připadl v Mnichově debutující renomované režisérce Andree Breth, která celý děj přesunula do jakéhosi antického muzea a všechny postavy v duchu Faurého hudby nechala po jevišti se pohybovat velice pomalým krokem. Scénu jí vytvořil Raimund Orfeo Voigt a kostýmy Ursula Renzembrink. Na jeviště z pravé strany se posouvala dekorace zobrazující několik místností, v nichž se paralelně odehrával „děj“ opery.

Odysseus se v opeře s Pénélope setkává zhruba po dvaceti minutách od začátku, ona ho poznává až na konci opery. Režisérka se soustředila na psychologické vedení postav a také se snažila děj zdivadelnit tím, že postavy Odyssea a Pénélopy zdvojila činoherci. Často se tedy stalo, že jeden zpíval, druhý hrál. Dramatické napětí opery oslabovalo i to, že postavy zpívající na scéně vedly dialogy, aniž by mezi sebou vůbec navazovaly kontakt. Přestože se, dle mého názoru, jednalo skoro o tři hodiny ušlechtilé nudy, sečtělé publikum na konci vřele aplaudovalo. Pěvecké výkony byly velice dobré, především Pénélopa Victorie Karkachevy, Odysseus Brandona Jovanoviche (jeho výšky ovšem byly vylhané a patrně v jiném typu opery by takový výkon neobstál), chůva Euryclée Rinat Shahamové, Eumée Thomase Mole a všichni další, včetně mužů, kteří se o Pénélope ucházejí. Za zmínku ještě stojí výkon Henrika Brandstettera, sólisty Tölzerova chlapeckého sboru, v roli Pastýře, který zpíval krásným čistým nezkaženým hlasem.

Určitě bylo dobře, že tato opera byla uvedena, Faurého hudba je krásná, provedení výborné, ale dramatické slabiny díla byly nepřekonatelné. Tato opera patří k těm, které by se měly provozovat koncertně.

Foto/zdroj: Bavorská stání opera / Monika Rittershaus a Bernd Uhlig