„Nahrávka je svou bezprecedentní interpretační kvalitou jedním z dramaturgicky nejzásadnějších nahrávacích počinů loňského roku.“

„Porozumění Jägerové tomu, o čem zpívá a jak to chce sdělit, je vskutku znamenité. Její hlas má dramatickou hloubku.“

„Roman Hoza se tohoto nadmíru vtipného díla nemohl zhostit lépe.”

Dvojalbum s písněmi Slávy Vorlové přináší reprezentativní výběr tvorby české skladatelky. Nad jejím dílem se sešli přední mladí interpreti Tamara Morozová, Monika Jägerová, Daniel Matoušek, Roman Hoza, Vojtěch Červenka a Katelyn Bouska. Nahrávka je významným příspěvkem k objevování české hudby minulého století. Je také důkazem, že současní umělci k minulosti nejsou lhostejní, když dotvářejí povědomí o roli žen ve světě hudebních skladatelů.

Životní příběh Slávy Vorlové se odehrál jako strhující drama na pozadí rozbouřeného 20. století. Narodila se v roce 1894 čtyři roky po Bohuslavu Martinů, ve stejném roce jako Vorlová se narodil i další signifikantní český skladatel Pavel Bořkovec. 

Vorlová zažila pád rakousko-uherské monarchie, dvě šílené destruktivní války a komunistickou totalitu. Její oči musely spatřit popravu manžela příslušníky jednotek SS a na sklonku života i pozvolný pád jejího díla do propasti normalizační lhostejnosti a opomíjení. Úsvit lepších zítřků odkazu Slávy Vorlové, která odešla na věčnost v roce 1973, nenastal ani po zhroucení komunistického režimu. Její skladby se objevovaly na veřejnosti pouze sporadicky, zejména zásluhou několika málo osvícených interpretů, jako je violistka Kristina Fialová. Teprve v loňském roce se objevil významný umělecký počin v podobě dvojalba s vybranými písněmi a klavírními skladbami Vorlové.

Počin vyšel díky iniciativě spolku Lieder Society, který sdružuje interprety převážně mladších generací. Sopranistka Tamara Morozová a altistka Monika Jägerová se vedle operní a historické praxe kontinuálně věnují písňové tvorbě, mají tudíž patřičné kompetence pro citlivý a vnímavý přednes. Dalšími aktéry nahrávky jsou tenorista Daniel Matoušek a barytonista Roman Hoza, o klavírní složku se postarali Vojtěch Červenka a Katelyn Bouska. 

Nahrávka vtáhne do svého uhrančivého prostoru hned úvodní skladbou Síla světla. Hraje jí klavíristka Katelyn Bouska s intuitivní barevností a vláčnou volností pohybu a tempa. Vorlová tuto kompozici napsala pro tanečnici Jitku Dvořáčkovou, která pro svoji taneční kreaci využila efektu kuželu světla. Klíčovým dílem prvního CD je písňový cyklus Stesk pro alt a klavír na verše básnířky Olgy Scheinpflugové ze stejnojmenné sbírky. Manželka Karla Čapka v ní zachytila smutek, prázdnotu a skličující emoce po ztrátě nejbližšího člověka. V podání Moniky Jägerové a Vojtěcha Červenky slyšíme porozumění a soucit, ale i odhodlání a dramatický tah, který básním Scheinpflugové dodala účastná hudba Vorlové. Umělci interpretují společně a umí si navzájem naslouchat, díky tomu je jejich ztvárnění zřetelné i v nejsubtilnější dynamice. Porozumění Jägerové tomu, o čem zpívá a jak to chce sdělit, je vskutku znamenité. Její hlas má dramatickou hloubku, nechybí jí inteligence k vyjádření široké škály skličujících témat. 

Laskavým citem oplývá písňový cyklus O lásce pro střední hlas a klavír, který vznikl v době nového milostného vzplanutí skladatelky po tragické smrti manžela. Zpívá jej sopranistka Tamara Morozová s velkou pozorností k povaze intimního sdělení. Uvědomuje si, že Vorlová ve svých vlastních básních mnoho riskuje a mnoho dává. Morozové hlas zde má noblesní patinu a citovou vroucnost. Zpívá vytříbeně, jen občas se projeví její ostré sykavky.

První album uzavírá klavírní Parafráze husitských zpěvů, jež Vorlová vytvořila za účelem hudebního doprovodu k přednáškovému pásmu spisovatele Miloše V. Kratochvíla. Z avizovaného pásma nakonec sešlo, přežila však pozoruhodná hudba inspirovaná husitskou melodikou. Vorlová v tomto svém díle našla perfektní rovnováhu mezi svou invencí a aluzemi nápěvů nejčastěji vypůjčených z Jistebnického kancionálu. V podání klavíristky Katelyn Bousky jednovětá skladba dýchá klidem, meditací a soustředěním. Nové melodické pasáže se vynořují z ticha a do ticha zase mizí. Je to smířlivá kontemplace, která místo fanatického náboženského zanícení přichází s mírumilovnou osobní reflexí. 

Druhé album nahrávky předkládá nejprve Prsten Třeboňské madoně pro tenor a klavír na verše Jaroslava Seiferta. Básníkovo písemné svolení – „Dělejte si s mými verši, co je Vám libo” – výmluvně dokládá, jakou důvěru Vorlová ze strany geniálního básníka měla. Její písňový cyklus vyniká napjatým a těsným vztahem hudby a slova. Delikátní tenor Daniela Matouška je podmanivý, kreativní a strhující. Dokáže písně Vorlové nejen brilantně vyzpívat, ale slovo od slova poutavě a neotřele vyprávět. Matouškova dynamická škála a výrazové schopnosti jsou ohromující. Hudba Vorlové jde v tomto díle až na dřeň poetického sdělení.

Vzácnou ilustrací hudebního humoru Vorlové může být Stručná úvaha pro soprán, alt a klavír, v níž se sešly Monika Jägerová, Tamara Morozová a Vojtěch Červenka. Tři úvahy o plotu, o potopě a o smíchu na slova Miroslava Holuba dokládají Vorlové jedinečný smysl pro humor. Skladatelka ve své koncepci naplno zužitkovala dramatický potenciál literární předlohy. Jednotlivé hlasy spolu komunikují na způsob dialogu. Vedou pomyslný rozhovor, v němž si odpovídají, argumentují a občas se spojí v jeden celek. Po hudební stránce se jedná o konceptuální přístup, který graduje v závěrečné úvaze plné překvapivě progresivních harmonických souzvuků a ironického poselství: „A tak se vlastně smějeme furt, už proto, aby nebylo slyšet, jak se pořád někdo směje nám.“ Vorlová má neobyčejný cit pro napětí každého významového sdělení a ideální rytmizaci zpěvního textu, který splňuje ty nejpřísnější ortoepické požadavky. 

Poslední skladbou druhého alba jsou Neučesané myšlenky pro baryton a klavír na aforismy polského spisovatele Stanisława Jerzyho Lece. Pěveckého partu se ujal Roman Hoza a není nadsázkou, že se tohoto nadmíru vtipného díla nemohl nikdo zhostit lépe. Hoza je přirozeně komický typ. Každou nuancí svého hlasu jde přesně po stopách satirických myšlenek. Bezpečně ovládá karikaturu, hyperbolu a ironii, zatímco technicky skvělými dispozicemi svého medového barytonu znamenitě zdolává veškerá interpretační úskalí nelehkého partu. Konkrétní kompozice Vorlové je rozvržena do dvou samostatných vět s podrobnou a přiléhavou hudební charakteristikou každého aforismu, které patří k tomu nejlepšímu v daném literárním žánru. „Musí být lidé z oceli? Někdy si myslím, že by měli být z masa a krve,” zpívá zadumaně Hoza, v jehož excelentním projevu můžeme slyšet vedle humoru také skepsi a chmury, pramenící z citlivého vnímání kontextu díla a doby. 

Dvojalbum s písněmi a klavírními skladbami Slávy Vorlové je u konce a člověk si neodpustí otázku, jak je možné, že byla pozoruhodná, vitální, přístupná a hodnotná tvorba této autorky tak dlouho opomíjena? Možná chyběla předešlým generacím vůle vypořádat se s resty, které vznikly neférovými praktikami komunistického režimu. Doba po sametové revoluci přála novým vizím a na starší generace jakoby nezbyl čas. Možná se trochu zapomnělo, že nové automaticky není totéž co lepší, modernější a aktuálnější. Dvojalbum Vorlové je obrovská radost, protože přináší jasné svědectví o mimořádně kreativní osobnosti, která jako žena neměla ve svém oboru rozhodně na růžích ustláno. Její hudba je však i s odstupem mnoha desetiletí stejně úchvatná a elektrizující. 

Nahrávka je svou bezprecedentní interpretační kvalitou jednoznačně jedním z dramaturgicky nejzásadnějších a nejdůležitějších nahrávacích počinů loňského roku, ne-li přímo stěžejním. V její prospěch svědčí nejen výtečná umělecká úroveň, ale i laskavá pozornost a kultivovaná péče nádherných hlasů o myšlenkově hluboká poselství. A co víc, vnitřní kompas pozorného posluchače vycítí, že se zde nic neděje jen tak povrchně, do počtu, případně s primárním finančním aspektem. Tento počin pramení z úžasu a ohromné radosti nad lidskou kreativitou a úsilím; z lásky a laskavé pozornosti člověka k člověku.

Nikoli v posledním ohledu je dvojalbum Vorlové krásné už jen na pohled. Skladatelka na fotografii obálky vyzařuje tajemné charisma a půvab. Brilantní grafická výprava, absence praskajících plastů a erudované průvodní slovo Barbory Vackové Gillies a Anny Šerých včetně všech písňových textů jsou jen třešničkami na dortu této báječné nahrávky, která se zařadila mezi mé nejoblíbenější. 

Foto: archiv KlasikyPlus.cz, Facebook spolku Lieder Society