„Do Konviktu chodil nejen na koncerty, ale také do hostince, který provozovali rodiče jeho přítele, skladatele Karla Bendla. Přivedl tam i Brahmse.“

„Místo violisty v divadelním orchestru opustil v roce 1871. Spoluúčinkoval tam mimo jiné při premiérách Smetanových oper Braniboři v Čechách, Prodaná nevěsta a Dalibor.“

„Byt v Žitné ulici si skladatel držel, i když byl v Americe.“

Antonín Dvořák se narodil a dětství trávil v Nelahozevsi u Vltavy. Nějakou dobu jako dospívající prožil ve Zlonicích, jeden školní rok v České Kamenici a mnohem později tři školní roky v Americe. Od roku 1877 pravidelně jezdil na Vysokou u Příbrami, od roku 1884 do vlastní vilky, kde každoročně trávil letní měsíce a měl tam druhý domov. Nejvíc je však přece jen spojen s hlavním městem. V Praze bydlel od šestnácti let a v Praze také 1. května 1904 v nedožitých třiašedesáti zemřel.

Johannes Brahms, který v počátcích pomohl evidentně talentovanému, ale zatím neznámému českému hudebníkovi, o pár let mladšímu, k získání mezinárodní pozornosti a nakonec se stal jeho přítelem, lákal a přemlouval Antonína Dvořáka, aby se s rodinou přestěhoval do Vídně. Bylo to po skladatelově návratu ze Spojených států. Nestalo se. Vlastenec a Pražan, tehdy už slavný Čech, zůstal věrný svému prostředí.  

Do Prahy přišel z venkova na podzim v roce 1857, aby studoval na Varhanické škole. Bydlel tehdy v Dominikánské ulici, dnešní Husově, v rodině sestřenice. Na škole, založené v roce 1830 Jednotou pro zvelebení kostelní hudby v Čechách jako Ústav ku vzdělání varhaníků a ředitelů kůrů, se studovalo dva roky a na rozdíl od konzervatoře, která už od roku 1811 připravovala hlavně orchestrální hudebníky, se na ní vyučovala hra na varhany, kompoziční předměty, dirigování a pedagogické obory. Byla první toho druhu v monarchii, měla vynikající pověst, působila na ní řada významných osobností a rozsahem vyučování převyšovala podobné školy v Německu. Než byla v roce 1890 Varhanická škola, Organistenschule, začleněna do konzervatoře, prošlo jí několik tisíc žáků. Sídlila na Starém Městě v průchodu mezi Konviktskou a Bartolomějskou ulicí a Dvořák později vzpomínal, že tam „…všechno páchlo plesnivinou. I varhany…“

Ve stejném areálu – v někdejším refektáři kdysi jezuitského objektu – byl v 19. století zřízen významný pražský koncertní sál, kam skladatel chodil na koncerty a kde mu také hráli jeho díla, včetně některých premiér. Do Konviktu mířil ovšem pravidelně také do hostince, který provozovali rodiče jeho přítele, skladatele Karla Bendla. Přivedl tam i Brahmse. A když na sklonku života začal Dvořák učit na konzervatoři, bylo to v sousedství. Sídlila tehdy v budově za přilehlým kostelem sv. Bartoloměje; dnes je tam ženský klášter.

Praha byla samozřejmě pro Dvořáka centrem do té doby pro něj nepředstavitelné bohatosti hudebního dění. Mohl navštěvovat koncerty konzervatoře, Jednoty hudebních umělců a Cecilské jednoty i vystoupení špičkových zahraničních hostů, jako byli Hans von Bülow, Clara Schumannová, Franz Liszt a mnozí další. Německá opera hrála ve Stavovském divadle a od roku 1859 se konala česká představení v Novoměstském divadle. A sám se začal brzy podílet na hudebním životě aktivně: jako hráč na violu se už na podzim prvního roku stal členem orchestru Cecilské jednoty a v osmnácti vstoupil do slavné Komzákovy kapely. 

V roce 1860 se Dvořák přestěhoval na Karlovo náměstí 558 k tetě a strýci Josefě a Václavu Duškovým. O dva roky později začal působit jako violista v Prozatímním divadle, po léta tam hrál pod taktovkou Bedřicha Smetany. V roce 1864 se přestěhoval do podnájmu na Senovážné náměstí 1375 a ve stejném roce začal paralelně působit jako učitel klavíru v rodině Čermákových. Místo v divadelním orchestru opustil v roce 1871. Za uplynulé desetiletí spoluúčinkoval mimo jiné i při premiérách Smetanových oper Braniboři v Čechách, Prodaná nevěsta a při slavnosti položení základního kamene Národního divadla i v premiérovém představení opery Dalibor. 

Pod Smetanovou taktovkou naopak zazněla v roce 1874 premiéra Dvořákovy Třetí symfonie. To už její autor působil jako varhaník v kostele sv. Vojtěcha nedaleko Prozatímního divadla a byl rok ženatý s Annou Čermákovou. V kostele pracoval na kůru po tři roky. Regenschorim v těch letech byl Josef Förster ml., otec skladatele Josefa Bohuslava Foerstera… Varhany jsou tam dnes už jiné, ostatně Dvořák byl členem komise, která nový nástroj vybírala. Instalovány byly brzy poté, co z místa varhaníka odešel. Nástroj, na který Dvořák hrával, barokní, s omezeným rozsahem, se však dochoval – byl jen přenesen do kostela svatého Haštala na Starém Městě.

Pro začínajícího skladatele se významným okamžikem stala premiéra kantáty Hymnus Dědicové Bílé hory. Vlastenecké dílo zaznělo poprvé 9. března 1873 v podání pražského pěveckého spolku Hlahol za řízení Karla Bendla na Žofíně, tamtéž, kde se pak konalo v listopadu 1882 první souborné provedení cyklu symfonických básní Má vlast. Mimochodem, i Bedřich Smetana původně v souvislosti s Mou vlastí uvažoval nejen o Řípu a Lipanech, ale i o Bílé hoře… Provedení Dvořákova díla bylo dobovým triumfem. Nedlouhá skladba pro sbor a orchestr – zhudebňující hymnus z epické básně Vítězslava Hálka, který zachycuje smutný osud zklamaného národa i jeho nadějný výhled do budoucna s vizí osvobození Vlasti – stojí na počátku vnímání violisty a varhaníka coby autora.

Kostel svatého Štěpána je v ulicích Nového Města, nedaleko od Karlova náměstí, stranou hlavního turistického ruchu a dnes vlastně docela zapomenut. Kousek odtamtud je románská rotunda, pozůstatek dávné osady zvané Rybníček. Antonín Dvořák v mládí nějakou dobu bydlel právě zde, v ulici Na Rybníčku. U sv. Štěpána měli v roce 1849 svatbu Bedřich Smetana a Kateřina Kolářová, v roce 1856 se tam ženil otec skladatele Josefa Suka, také Josef, od devatenácti let učitelský pomocník a pak učitel a regenschori v Křečovicích u Sedlčan. V roce 1873 měli u sv. Štěpána svatbu údajně Antonín Dvořák a Anna Čermáková a v roce 1898 Josef Suk a Otilie Dvořáková – ti 17. listopadu, přesně v den pětadvacátého výročí sňatku manželů Dvořákových. Ostatně, bylo to jen za rohem z Žitné, kde Otilka s rodiči bydlela. A u její babičky Čermákové ve stejném domě tehdy bydlel i Suk, Dvořákův žák… Ani skladatel Dvořák si Annu, sestru své první lásky Josefiny, nebral mimochodem 17. listopadu náhodně. V roce 1840 měli totiž ve stejný den svatbu jeho otec a matka, František Dvořák a Anna Zdeňková. Nicméně svatební obřad z roku 1873 pamětní deska umísťuje od roku 2016 jednoznačně jinam, a to do kostela svatého Petra na Poříčí. To byla farnost, kam tehdy patřili Čermákovi, bydlící v ulici Na Florenci. 

Veřejnosti neznámým místem, kam Antonín Dvořák chodíval, je byt Josefa a Zdeňky Hlávkových nedaleko Václavského náměstí. Stavitel Hlávka byl mecenášem umění. Pořádal s manželkou páteční večery, kam zvali umělce, politiky a další osobnosti. Chodil tam i Dvořák s manželkou, chodili tam například členové Českého kvarteta, objevoval se tam Vítězslav Novák… Zněla hudba a Dvořák hrával na klavír, často na čtyři ruce se Zdeňkou Hlávkovou. Právě tam například patrně zazněla v takové úpravě poprvé v Praze symfonická báseň Holoubek. A nebo Píseň bohatýrská.

Když se vrátil na prázdniny roku 1894 z New Yorku do Čech, stihl před druhou cestou do Ameriky mnoho, včetně oddirigování pražské premiéry Novosvětské symfonie v říjnu v Národním divadle, otevřeném roku 1883. A spojen je pochopitelně i s Rudolfinem, kde začal provoz roku 1885. Konaly se tam premiéry jeho skladeb, učil tam na mistrovské škole konzervatoře a v Rudolfinu řídil v lednu 1896 první koncert České filharmonie.

Většina adres, na kterých se za svého života Antonín Dvořák vyskytoval v Praze, není daleko od sebe. Nedlouho bydlel u příbuzných na dnešním Karlově náměstí, první vlastní byt obýval po svatbě v ulici Na Rybníčku pár minut chůze nad náměstím. Stěhovali se sem s manželkou měsíc poté, co se stal varhaníkem u svatého Vojtěcha. O tři roky později se Dvořákovi odstěhovali za roh do Žitné ulice. Postupně tam bydleli nejméně ve čtyřech různých bytech: nejprve v místnostech v pasáži do druhého dvora, potom blíže u prvního dvora. V areálu bydlelo víc jeho příbuzných – teta s dcerou a také jeho tchyně. Nakonec se Dvořákovi přestěhovali do většího bytu, ve druhém patře, s okny do Žitné ulice. A v tomto posledním bytě zůstali až do jeho smrti. Bydleli tam dvacet let, od roku 1884. Byt si mimochodem skladatel držel, i když byl v Americe.

Dnes tak trochu tajemný činžovní dům u Karlova náměstí, odkud chodil denně na mši do kostela sv. Ignáce a kde mezi hosty Dvořákovy rodiny byl mimo jiné i Johannes Brahms a Petr Iljič Čajkovskij, koupil po roce 1990 jakýsi italský podnikatel, který prezentoval záměr zrekonstruovat ho na hotel a zachovat jednu místnost jako repliku Dvořákovy tamní pracovny. Majetkové vztahy se však postupně nějak zamotaly, přišly soudy… Dnes, v roce 2025, je objekt konečně alespoň po rekonstrukci. 

Antonín Dvořák zemřel první květnový den roku 1904. Doma, tam, kde s rodinou bydlel od roku 1877. „To se mi nějak točí hlava, půjdu si lehnout,“ zněla prý jeho poslední slova, když se mu udělalo při nedělním obědě nevolno…

V roce 1991 bylo v rodné Nelahozevsi postavení pomníku skladateli, ideově do té doby nespravedlivě upozaďovanému oproti „pokrokovému“ Smetanovi, signálem o návratu žádoucí pravdy a plurality do našeho myšlení. Stejně jako v závěru Pražského jara v roce 2000 konečně i při realizaci umělcovy sochy před Rudolfinem. Spolek pro postavení pomníku Antonína Dvořáka, mezi jehož zakládajícími členy byli převážně skladatelé a jeho žáci, byl přitom ustanoven už roku 1931…

Lepší situace byla s Muzeem Antonína Dvořáka. Existuje v Praze už od roku 1932. Sídlí v barokním Michnově letohrádku nad Karlovým náměstím, známým jako Vila Amerika. Skladatel k objektu sice neměl žádný vztah, ale expozice je tak situována do blízkosti míst, kde se většinou v Praze pohyboval, nepříliš daleko od Žitné ulice. Dnes je toto pracoviště se svými sbírkami monograficky orientovaným oddělením Českého muzea hudby v rámci Národního muzea.

Foto/zdroj: Petr Veber, archiv KlasikyPlus.cz, Aukro