„Nejosobnější byly cesty za Johannesem Brahmsem. Ve známém skladateli, o osm let starším, našel Dvořák nejen příznivce, ale také rádce, vzor a brzy i přítele.“

„Když byla ve Dvorní opeře roku 1885 uvedena jeho opera Šelma sedlák, doprovázely ji protičeské demonstrace.“

„Ve velkém sále Musikvereinu Dvořák nejenže několikrát sledoval provedení vlastních i cizích děl, ale v letech 1887 a 1896 tam nakonec svá díla – Houslový koncert a Svatební košile – osobně dirigoval.“

Dvojí putování přes oceán do Ameriky, devět cest do Anglie, zejména do Londýna, Leedsu, Birminghamu, Worcesteru a Cambridge, jízdy do Hamburku a Berlína, řada výjezdů do Drážďan, Lipska, Frankfurtu, Kolína nad Rýnem, Bruselu nebo Budapešti a umělecké turné do Moskvy a Petrohradu… Cest do ciziny bylo v životě Antonína Dvořáka docela dost. Ale nejčastějším cílem za hranicemi českých zemí byla pro něj Vídeň.

Od března 1875 do prosince 1901 směřoval Antonín Dvořák do Vídně bezmála třicetkrát. Kvůli stipendiím, za Brahmsem, do Dvorní opery, na koncerty jako posluchač i jako dirigent… na audienci za císařem… a nakonec jednou i do parlamentu, aby se účastnil zasedání Panské sněmovny. Nikdy nepobyl dlouho, maximálně pár dní, ve Vídni zřejmě ani nikdy nekomponoval. Nejosobnější byly cesty za Johannesem Brahmsem. Ale i každá další z návštěv metropole mocnářství měla svůj význam a důležitost.

Poprvé se Dvořák objevil ve Vídni na jaře roku 1875, před sto padesáti lety. Jel tam na krátkou studijní cestu poté, co na základě žádosti z léta předchozího roku získal státní stipendium pro umělce ve výši čtyř set zlatých. V přepočtu na dnešní peníze, který bere v úvahu tehdejší kupní sílu, mohlo jít o hodnotu odpovídající zhruba šedesáti tisícům korun. „Žadatel, který si dodnes nemohl opatřit ani vlastní klavír, si zaslouží, aby mu stipendiem bylo v jeho tíživé situaci ulehčeno a dostalo se mu povzbuzení k bezstarostnější tvorbě,“ stojí v posudku vídeňské komise, jejímž členem byl i univerzitní profesor v oboru dějin hudby a známý hudební kritik Eduard Hanslick, pražský rodák (od jehož narození se připomíná 11. září 2025 dvě stě let), v té době tedy na prahu padesátky. Za Hanslickem jezdil později Dvořák do Vídně také.  

O stipendium žádal pražský skladatel úspěšně i v letech 1875 a 1876, nejdříve dostal opět čtyři sta a o rok později dokonce pět set zlatých. Zásadní byla pak pro jeho další život žádost z roku 1877, ke které přiložil vedle Serenády E dur a Variací pro klavír také Moravské dvojzpěvy, vydané vlastním nákladem tiskem. Jejich prostá lidovost, rafinovaně ovšem prezentovaná, zaujala Johannesa Brahmse, který už byl v té době s Hanslickem v komisi. A tak na konci listopadu přišel do Prahy Hanslickův dopis, ve kterém Dvořákovi oznámil nejen to, že dostane šest set zlatých, ale že se navíc Brahms rozhodl doporučit jeho písně pro dva soprány a klavír svému nakladateli. Není divu, že v přeuctivém dopise, směřujícím do vídeňské Karlsgasse číslo 4 a končícím „Mám čest znamenati se Vašemu blahorodí v nejhlubší úctě oddaný Anton Dvořák“, pražský skladatel vyjadřuje naději, že ho opravdu Brahms uvede do hudebního světa… Stalo se. Brahms napsal Fritzi Simrockovi do Berlína, Simrock napsal do Prahy… Mährische Duette, op. 32 vyšly… a hudba Antonína Dvořáka začala pronikat do světa. Zatím s podmínkou exkluzivity, kterou si Simrock, z obchodního hlediska nesporně prozíravě, stanovil.

V Brahmsovi, o osm let starším známém skladateli, našel Dvořák nejen příznivce, ale také rádce („Píšete poněkud chvatně…“), vzor a brzy i přítele. A tak mu pro Slovanské tance inspirací mohly být Uherské tance, pro předehru Můj domov formálním vzorem Brahmsova Akademická předehra, pro Symfonii D dur mohla být podnětem Brahmsova Druhá ve stejné tónině… Podobně jako Brahms v případě jednoho Uherského tance, realizoval Dvořák transkripci pro housle a klavír druhého ze svých Slovanských; pod dojmem Variací na Haydnovo téma zkomponoval Symfonické variace op. 78, inspirací pro Houslovou sonátu mu byla sonáta Brahmsova… Vždy ale volil vlastní přístup a vlastní řešení. Rozhodně nenapodoboval. 

Ke staršímu kolegovi cítil Dvořák vděčnost a úctu. Ale z druhé strany nešlo o blahosklonnost – Brahms byl některými Dvořákovými skladbami, jejich invencí, svěžestí a zvukovou krásou, opravdu nadšen. Navíc se s Dvořákem i s jeho manželkou jako poměrně osamělý starý mládenec cítil osobně příjemně a dobře. Ale oba tvůrce spojovaly i shody v uměleckých názorech a v kompozičním myšlení.  

Je známo vyjádření Johannesa Brahmse, podle kterého má Dvořák v hlavě víc hudebních nápadů než všichni ostatní – prý by z toho, co vyhodí, každý jiný slepil hlavní téma… Skeptický byl Brahms k hodnotám Husitské a Svaté Ludmily, měl určité výhrady k Osmé symfonii, ale nemohl se naopak nabažit například Legend, Smyčcového sextetu nebo Serenády pro dechové nástroje. Obdivoval jako záviděníhodnou Dvořákovu svěží, veselou, bohatou a hojnou invenci. Možná, že se přes příbuznost obě osobnosti v něčem ale spíše jako odlišné také doplňovaly. Že oba nacházeli u toho druhého rysy, které jim samotným chyběly. Brahmse totiž charakterizoval Nietzsche nikoli prostřednictvím svěžesti, ale spíše melancholie a nenaplněné touhy: jako někoho, kdo hojnost naopak nemá – a prahne po ní. 

Osobně za Brahmsem cestoval Antonín Dvořák do Vídně poprvé v prosinci 1878. Hned v lednu potom Brahms opětoval návštěvu a setkal se s Dvořákovými v Praze, v Žitné ulici, kde už tehdy bydleli. O rok později se konal pražský koncert houslisty Josepha Joachima s Johannesem Brahmsem u klavíru. Dvořákovy tehdy u nich doma navštívili oba. Joachim Dvořákovu hudbu obdivoval, mimo jiné i díky tomu, že spolu se svým kvartetem a dalšími dvěma hráči uvedl světovou premiéru Dvořákova Smyčcového sextetu A dur. 

Z kontaktů s Joachimem vzešel Houslový koncert, k jehož napsání Simrock Dvořáka vyzval po úspěchu Slovanských tanců a Šesté symfonie. Skladba vznikala několik let, autor opakovaně čekal na Joachimovy odpovědi s připomínkami a na jeho reakce po přepracovávání. Dílo mu věnoval. Premiéry v Praze v roce 1883 a následně v Londýně a ve Vídni však nakonec hrál František Ondříček.   

Mezitím Dvořák slyšel poprvé ve Vídni svou hudbu. Ve Zlatém sále Musikvereinu, Hudebního spolku, v podání tamních filharmoniků a dirigenta Hanse Richtera, dalšího z těch, od kterých cítil podporu, zazněla v listopadu 1879 Slovanská rapsodie č. 3. Richter byl mimochodem prvním dirigentem kompletního uvedení Wagnerova Prstenu Nibelungova v Bayreuthu v roce 1876… A pražský skladatel s rostoucím evropským věhlasem získával ve Vídni postupně další kontakty. Jedním z nich byl tenorista Gustav Walter, který ho požádal o písňový cyklus – a tak vznikly dnes slavné Cigánské melodie. Měly tam pak premiéru v únoru 1881. V malé síni Musikvereinu, která nyní nese Brahmsovo jméno, ve stejném roce slyšel Dvořák svůj Smyčcový sextet. 

Na jedné straně panovaly sympatie, ale jako Čech musel čelit i vyhrocujícím se národnostním sporům. Právě kvůli nim některé jeho další skladby nebyly v metropoli monarchie provedeny. A když byla ve Dvorní opeře roku 1885 uvedena jeho opera Šelma sedlák, doprovázely ji protičeské demonstrace. Ostatně, zdrženlivější než jinde ve světě bylo ve Vídni také přijetí kantáty Stabat mater. S kantátou Svatební košile tam Dvořák naopak triumfoval, ohlas mělo oratorium Svatá Ludmila i Requiem, ale Rusalka ve Vídni neprorazila. 

Gustav Mahler, který byl v letech 1897 až 1907 hudebním ředitelem Dvorní opery, o ni projevil zájem, Dvořák mu přivezl partituru, ale nastudování naplánované na 1902, rok následující po pražské světové premiéře, bylo odloženo – a nakonec se ani později vůbec neuskutečnilo. Možná, že v tom hrálo roli uvedení baletu Pohádka o Honzovi od Oskara Nedbala, za které vídeňské listy v roce 1903 napadaly Mahlera: prý že protežuje českého skladatele… Mahler nicméně už v prosinci 1898 ve Vídni dirigoval premiéru Dvořákovy Písně bohatýrské.

Ve velkém sále Musikvereinu Dvořák nejenže několikrát sledoval provedení vlastních i cizích děl, ale v letech 1887 a 1896 tam nakonec svá díla – Houslový koncert a Svatební košile – osobně dirigoval. A v únoru 1896 se vypravil do Vídně, aby ve stejném sále vyslechl při koncertě filharmoniků první tamější provedení své Novosvětské symfonie.

Když byl ve Vídni, bydlel Dvořák například v hotelu Goldenes Lamm na Wiedner Hauptstrasse, třídě vedoucí z centra jižním směrem. Ve stejné ulici měl byt Eduard Hanslick. Dirigent Hans Richter bydlel na Sternwartestrasse, mecenáš a stavitel Josef Hlávka na Löwengasse, poblíž Votivního chrámu měli byt Dvořákovi příbuzní Václav a Josefína Kounicovi a František Ladislav Rieger… Jednou, v roce 1896, Dvořák společně s Českým kvartetem také navštívil Antona Brucknera, který žil v areálu paláce Belveder. 

Nejčastěji asi býval hostem v Karlsgasse 4, u Brahmse. Dům už nestojí, ale na stejné adrese je umístěna pamětní deska. A místnost věnovaná Brahmsovi, i s jeho někdejším nábytkem a s vyobrazením bytu v té podobě, jakou znal Dvořák, je k vidění v muzeu Josepha Haydna v Haydngasse. S Brahmsem, již umírajícím, se Dvořák naposledy viděl v březnu 1897. Do Vídně pak jel na jeho pohřeb 6. dubna, tři dny poté, co zemřel. 

V roce 1895 byl Dvořák jmenován čestným členem Společnosti přátel hudby ve Vídni. K Vídni patří i audience u císaře Františka Josefa v Hofburgu v roce 1889 a 1901. Souvisela s poděkováním za udělená vyznamenání – Řád železné koruny, čestný odznak pro vědy a umění Litteris et artibus a jmenování doživotním členem říšské Panské sněmovny. Účast na jejím zasedání 14. května 1901 byla nicméně Dvořákovou první a zároveň poslední. Ve stejném roce v září byla pak vůbec poslední návštěvou Vídně cesta za Gustavem Mahlerem kvůli Rusalce.

…………….

Věděli jste, že…

…Brahms vyzval Dvořáka po jeho návratu z USA, aby se natrvalo usadil ve Vídni, a nabídl mu k tomu hmotnou podporu?

…v roce 1874, kdy se čerstvě ženatý Dvořák stal varhaníkem v Praze u sv. Vojtěcha a ve Vídni poprvé požádal o státní stipendium pro umělce, se narodili Josef Suk, Oskar Nedbal a Arnold Schönberg, že Smetana dirigoval premiéru Dvořákovy Třetí symfonie a v Prozatímním divadle měla premiéru druhá verze jeho opery Král a uhlíř, že dvacetiletý Leoš Janáček začal právě studovat na pražské Varhanické škole… a že ten rok v Německu začaly vycházet dobrodružné romány Karla Maye?

…že v roce 1875, kdy Dvořák žádal podruhé o stipendium, mimo jiné zkomponoval Moravské dvojzpěvy, Smyčcovou serenádu, Pátou symfonii a operu Vanda, že zazněly v Praze poprvé Smetanovy symfonické básně Vyšehrad a Vltava a že zemřel George Bizet, jehož Carmen tentýž rok zazněla poprvé nejen v Paříži, ale už i ve Vídni? 

…v roce 1876, kdy ve Vídni žádal Dvořák potřetí o stipendium a ještě stále byl varhaníkem v Praze u svatého Vojtěcha, měla v Karlsruhe premiéru Brahmsova První symfonie, že se v Bayreuthu poprvé hrála celá Wagnerova operní tetralogie Prsten Nibelungův a že v Deutzu u Kolína nad Rýnem postavil Nikolaus August Otto první čtyřdobý motor?

…Dvořák byl po Brahmsově smrti jmenován na jeho místo v porotě pro udělování státních stipendií?

…Dvořákova Rusalka byla ve Vídni poprvé nastudována až ve Volksoper v roce 1935 a že Vídeňská státní opera, kdysi Dvorní opera, ji poprvé nasadila do repertoáru teprve v roce 1987, kdy ji hudebně nastudoval Václav Neumann a kdy Rusalku zpívala Gabriela Beňačková, dvojroli Cizí kněžny a Ježibaby Eva Randová a Prince Peter Dvorský?

Foto/zdroj: archiv KlasikyPlus.cz, Wikipedia / a.n. / volné dílo, archiv WASO, Wikipedia / Josef Székely / volné dílo, Wikipedia / Vinzenz Katzler / volné dílo, Dvořákova Praha - Petra Hajská, Wikipedia / August Stauda / volné dílo