„Krásná Romance z Klavírního koncertu a moll Clary Schumann se v rukou Onutė Gražinytė doslova vznášela.“

„Steven Isserlis svůj nástroj Stradivari rozezněl precizně v duchu posledního tvůrčího vrcholu Roberta Schumanna.“

„Lucy Crowe pojala svou roli jako andělský hlas a skutečně zněla jako hlas z nebes.“

Dvořákova Praha zaujala v letošním 18. ročníku ambiciózními koncerty se širokým repertoárem a četnými umělci nejvyšší úrovně. Sobotní večer 20. září v Rudolfinu se stal přímo jedním z pilířů letošního festivalu a Dvořákova síň zaplněná hojně také posluchači ze zahraničí očekávala koncert, na který se nezapomíná. Zněla díla manželů Schumannových a po přestávce také Martinů. Sólisty doprovázel orchestr Prague Philharmonia, zpíval i Pražský filharmonický sbor a celé provedení řídil Robert Kružík.

Již sám název Pocta Schumannovým a Epos o Gilgamešovi byl příslibem a jména účinkujících očekávání násobila. Prague Philharmonia s dirigentem Robertem Kružíkem zaštiťovali vysokou uměleckou úroveň koncertu, v poctě Schumannovým nejprve s mladou litevskou klavíristku Onutė Gražinytė a poté s proslulým britským violoncellistou Stevenem Isserlisem ještě v první části večera. Po přestávce následovalo rozsáhlé oratorium Bohuslava Martinů Epos o Gilgamešovi, jež vygradovalo večer monumentalitou a úžasným uchopením díla renomovanými zahraničními sólisty a výborným českým basistou Janem Martiníkem, precizním výkonem Pražského filharmonického sboru, připraveného sbormistrem Lukášem Vasilkem. Spolu stvořili nádherný program hudby i slova s nadčasovým poselstvím z počátků lidské civilizace. Poslech Eposu a mimořádná interpretace všech účinkujících vyvolávala úžas až mrazení.

Manželský pár Clary a Roberta Schumannových byl v 19. století výjimečnou dvojicí, obdivovanou celou hudební Evropou. Clara byla nejen výtečnou klavíristkou, jejíž koncerty v evropských centrech vzbuzovaly nadšení, ale od dětství se zajímala také o kompozici a drobné skladby uváděla na svých recitálech. Ve třinácti začala s prací na rozsáhlejší skladbě a Robert, téměř o deset let starší, se jí snažil s prací pomáhat. Clara dokončila práci po svém a premiérovala ji na podzim 1835 v Lipsku pod taktovkou Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, rodinného přítele. 

Provedení Klavírního koncertu a moll, op. 7 Clary Schumann se ujala litevská rodačka Onutė Gražinytė, která studovala ve Vilniusu, v Hannoveru a Berlíně a patří k mladým úspěšným pianistům, často zvaným ke spolupráci s významnými orchestry i oceňovaným hudebními kritikami. Její ztvárnění koncertu mladičké Clary působilo až neskutečně autenticky: jemná drobná bytost se svěží jistotou, podpořená znalým orchestrem, který se sólistkou doslova dýchal… Krásná Romance s prolínáním klavírní a violoncellové melodie plná něhy se doslova vznášela. Energie a jemnost provázely úhozy Gražinytė až k závěrečné větě s melodickými trylky a běhy s naprostou oddaností a přirozenou virtuozitou – není divu, že publikum si vyžádalo přídavek sólistky, zvolený, jak jinak, z díla Roberta Schumanna.

Steven Isserlis je dnes skutečným bardem violoncellové hry a jeho renesanční osobnost obohacuje pedagogická činnost současně s odbornými literárními počiny, některými určenými dětem. Britský umělec se židovskými kořeny, jehož dědeček vycestoval z Ruska v roce 1922, je uznávaným umělcem i teoretikem především Bachových Suit pro sólové violoncello, ale repertoár zaměřuje daleko šířeji až k hudbě současné, často jím i premiérované. Prahu navštívil vícekrát a vždy vyslovoval svůj vřelý vztah a obdiv k naší krásné metropoli. Cit a niternost, jimiž je obdařen, promítá do svého pojetí každé skladby; Schumannův Violoncellový koncert a moll, op. 129 považuje za jedinečné dílo skladatele, který nedlouho po dokončení koncertu upadl do vážných psychických stavů, z nichž se již nevymanil. Steven Isserlis svůj nástroj Stradivari Marquis de Corberon 1726 rozezněl precizně v duchu posledního tvůrčího vrcholu skladatele. Vnitřní krása podávaná s jemností a zpěvností byla detailně rozeznatelná i v působivých pianissimech. Smyčec se sotva dotýkal strun, ale žádnému jednotlivému tónu nechyběla oddanost a stylová dokonalost. Prague Philharmonia s Robertem Kružíkem provázeli sólistu s pestrou melodickou strukturou suverénně i v živějším tempu stejně emočně propojeni. Kadenci vykreslil Isserlis od temnějších tónů k svítivému jasu a souhra s prvním violoncellistou byla vskutku ozdobou. Třetí věta ve svěžím veselejším tempu byla pravým klenotem, jež mistry, jako je Steven Isserlis, oslovuje. Něžný přídavek byl pověstnou třešničkou na dortu a vyvolal velké ovace.

Druhá část koncertu byla věnována velkolepému oratoriu Bohuslava Martinů, které skladatel dlouho zvažoval a Epos o Gilgamešovi jej oslovil koncem 40. let po návratu do Evropy. Inciátorkou byla Maja Sacher, manželka Paula Sachera, dirigenta a blízkého přítele, který byl pro Martinů pevným a opravdovým zázemím, vždyť u Sacherových trávil poslední měsíce svého života a splnili mu rovněž poslední přání dočasného uložení do hrobu na svém pozemku. Až dvacet let po smrti se konečně dostalo Martinů uložení v rodné Poličce, které skladateli slíbila a přes mnohá náročná jednání také uskutečnila jeho manželka Charlotte, která nakonec spočinula v připraveném hrobě rok před milovaným chotěm.

Martinů pečlivě studoval jednu z nejstarších dochovaných písemných památek vůbec, ale zcela první nejstarší ucelené dílo. Epos o Gilgamešovi, skutečném vládci Sumerské říše kolem roku 2600 let př. K., byl nalézán postupně od poloviny 19. století v knihovně dávného asyrského města Ninive, další části přibývaly až do počátků století a Maja Sacher nabídla příteli katalog Britského muzea, kde byly nejstarší tabulky s klínovým písmem především ukládány. Martinů zaujatý nejstarším příběhem lidstva, který přes čtyři tisíce let vývoje naší civilizace přináší stále otázky přátelství, lásky a smrti, na něž odpověď hledáme dodnes, konečně našel téma, o němž léta uvažoval. Akkadský jazyk starodávné Mezopotámie, jímž jsou tabulky psány, bylo třeba přeložit – dnes je přeložen do mnoha jazyků včetně češtiny – a Martinů velmi rád použil anglický překlad proslulého archeologa znalého starověkých jazyků a klínového písma Reginalda Thompsona. Příprava trvala ještě delší čas, ale v r. 1954 začal komponovat vybrané části Eposu, premiéra se konala v lednu 1958 s velkým úspěchem v Basileji pod vedením Paula Sachera.

K provedení oratoria doplnili pódium Dvořákovy síně s orchestrem Prague Philharmonia také vynikající sólisté a varhanní empora patřila celému Pražskému filharmonickému sboru. Účinkovali i sólisté v čele s basbarytonistou australského původu Derekem Weltonem, který proslul zejména v barokním repertoáru a Wagnerových operních rolích a je uznáván pro svůj sytý a výrazově bohatý hlas, pro který je vyhledávaným pěvcem oratorních i operních sólových partů. Tentokrát uchvátil hrdinským pojetím Gilgameše, vládce moudrého i krutého s božskými vlastnostmi. Do děje vstupoval výtečně připravený sbor i další sólisté, včetně vypravěče, ztvárněného anglickým báječným hercem Simonem Callowem (mimo jiné známým z Formanova Amadea). Výtečná anglická sopranistka Lucy Crowe pojala svou roli jako andělský hlas a s nádhernou barvou jejího sopránu zněla sóla v něze i naléhání jako hlas z nebes. Americký tenorista Kyle van Schoonhoven zvítězil ve Velkém finále Metropolitní opery a je dnes označován jako vycházející wagnerovská hvězda. Vysoká postava a silný, lesklý tenor má jedinečné uplatnění v postavách výrazných operních hrdinů s pohyblivým vyrovnaným tónem svého hlasu. V části Smrt Enkiduova zněla jeho sóla Enkidua, který se postupně stává přítelem Gilgameše, ale smrti se neubrání, s oddaným výrazem a vnitřním naplněním. Český basista Jan Martiník začínal na českých scénách, dnes především Národního divadla v Praze, ale jeho hlavní scénou je již téměř deset let berlínská Státní opera Pod lipami. Rozsah operních rolí je obdivuhodný, od Janáčka a Pucciniho až k Mozartovi, často uvádí písňové cykly a jeho renomé stále stoupá. Krásný, tvárný bas Jana Martiníka je vždy naplněn emocemi a širokým rejstříkem výrazových poloh, s nimiž precizně ztvárňuje operní role i sólové party oratorií i písní. Všestrannost je pro tohoto pěvce charakteristická a naplňoval své sólové vstupy vřelostí a hlubokým uchopením zpívaného textu. 

Souzvuk sólistů a hlas vypravěče provázené skvěle interpretovanými sborovými party a orchestrálním doprovodem s jednotlivými vstupy nástrojů mistrovsky řídil mladý dirigent Robert Kružík. Velký aparát si podmanil doslova kouzelně a vzájemné nadšení a porozumění působivému Eposu o Gilgamešovi učinilo ze sobotního koncertu výjimečný zážitek, násobený závěrečným déletrvajícím tichem po posledním tónu. Lucy Crowe se vyjádřila, že oratorium jí připomíná bohoslužbu – tento pocit se do Dvořákovy síně skutečně dostavil.

Foto/zdroj: Dvořákova Praha