„Právě díky Klavírnímu kvartetu, který se stal jeho opusem jedna, se Suk definitivně rozhodl pro skladatelskou dráhu.“

„Bylo to hluboce pravdivé vyjádření citu bez nádechu sentimentality.“

„Třetí věta mě v podání Dvořákova klavírního kvarteta vždycky zaujme vyrovnanou elegancí klavírního partu.“

Dvořákovo klavírní kvarteto vystoupilo ve Smetanově muzeu. V neděli 2. června v podvečer se na Novotného lávce konal koncert, který pořádá nenápadný, ale sympatický a záslužný festival Dvořák mladým. Zazněl první opus Josefa Suka a vrcholný druhý klavírní kvartet Antonína Dvořáka. Atmosféra byla komorní a při zapadajícím slunci nad Vltavou nádherně a plně ponořená do hudby.

Existují koncerty, které se nevnucují, a přesto mají šanci se člověku natrvalo zapsat do paměti. Kdo šel v předposlední den Pražského jara na koncert do Smetanova muzea, musel alespoň tušit, s jakým souborem se setká. Dvořákovo klavírní kvarteto už má za sebou dvě mimořádně vydařené desky, jednu s Dvořákovými kvartety, druhou se Schumannovými. Jeho duší jsou klavíristka Slávka Vernerová a její manžel, violista Petr Verner. Violoncellový part hraje Jan Žďánský a nově do souboru přišla houslistka Marie Hasoňová. A pokud si o souboru přečtete v programu, že „ctí nejlepší české interpretační tradice“ komorní hudby, záhy zjistíte, že je to pravda. Největší pamětník Petr Verner se ještě mohl učit od Josefa Vlacha, Slávka Vernerová je výraznou žákyní Ivana Moravce a oba ještě mladší členové mají mnohé zkušenosti z komorních souborů a jasný interpretační názor.

„Když odpoledne zahřmělo, říkal jsem si, jestli jsme přece jen neměli hrát spíš Smetanu,“ vtipně poznamenal muzikolog Jan Kachlík v úvodním slovu jménem pořádající Společnosti Antonína Dvořáka. Ovšem ukázalo se, že Smetana naopak vlídně vzal pod svá křídla oba své velké pokračovatele, Antonína Dvořáka a Josefa Suka. Sukem se začínalo a Petr Verner skladbu uvedl málo známým příběhem ze Sukova mládí z Dvořákovy kompoziční třídy. Právě díky Klavírnímu kvartetu, který se stal jeho opusem jedna, se Suk definitivně rozhodl pro skladatelskou dráhu. Když poprvé ve třídě přehrával pomalou větu, všichni žáci zaměstnaní jinou prací spontánně ztichli a mistr Dvořák pak mladého Suka láskyplně objal. V jaké skladatelské škole tohle dnes zažijete, že? A jak se posléze ukázalo, druhá věta je opravdu emocionálním vrcholem kompozice.

Skladba sedmnáctiletého Suka z roku 1891 začíná nezvykle vášnivou větou Allegro apassionato, ve které se potkává mužná mladistvá lyrika a drama. A provedení bylo neseno nádherně znělou melodickou linkou klavíru a tři smyčcové hlasy si vzájemně předávaly energii, jako bychom místy slyšeli budoucího autora velkých symfonických ploch. Zcela mimořádný melodický půvab a výrazovou intenzitu ovšem měla druhá věta, ve které se zajímavě setkává bolest a naděje. Bylo to hluboce pravdivé vyjádření citu bez nádechu sentimentality – a posluchač si zpětně uvědomí, že vyjádřit v umění „pravdivý cit“ a neupadnout do okázalosti, je vlastně jedna z nejvzácnějších věcí. Závěrečné ztišení bylo magické. Třetí věta už byla i lehce taneční a opět mistrovsky komponovaná pro všechny čtyři hlasy, které tvořily přirozený a živý organismus. Dodejme, že skladba přinesla Sukovi štěstí, byla hned další rok vydána tiskem, často uváděna a dvakrát ji přiložil k žádosti o tvůrčí stipendium, jež pak dostal.

Také druhou skladbu večera Petr Verner neformálně uvedl, tentokrát jde o mistrovské dílo Antonína Dvořáka na vrcholu kompoziční zralosti, kterého nakladatel Simrock přemlouval, aby mu napsal klavírní kvartet. Právě tato díla komorní hudby se v druhé polovině 19. století nejlépe prodávala, takže významný nakladatel i slavný autor dobře věděli, čeho si žádat. První věta překvapila odhodlanou mužností a kontrasty mezi hlavními tématy, Marie Hasoňová hraje jemným a přitom nosným znělým tónem každé drobné sólo. Druhá věta přinesla charakteristicky zadumané violoncellové sólo a křehké vlnky klavíru. Třetí věta mě v podání Dvořákova klavírního kvarteta vždycky zaujme vyrovnanou elegancí klavírního partu, který dovede být taneční, lehce virtuózní a ve všech proměnách zpěvného tématu pořád přirozeně muzikální. A finálová věta byla živě strhující a přitom nikde uspěchaná.

Zajímavou vlastností hlavního sálu Muzea Bedřicha Smetany je, že publikum komorního koncertu má neobyčejně bezprostřední kontakt s hudbou. Publikum může sedět jen ve dvou až třech řadách v polokruhu a máte dojem domácího prostředí nějaké mecenášské vily 19. století. Že je v tomto případě mecenášem přímo Bedřich Smetana, který by za svého života sám podporovatele dosti potřeboval, je hezky symbolické. Koncert se uzavřel oblíbeným přídavkem, Humoreskou v úpravě Martina Hyblera, vytvořenou kdysi přímo na objednávku souboru. Málokdy se podaří zažít tři hudební klasiky a současné živé umění v tak pěkné harmonii, není to samozřejmost.

Foto: Jindřich Bálek