„Orchestr Janáčkovy opery pod vedením svého nového šéfdirigenta Roberta Kružíka interpretaci věnoval maximální soustředění.“

„Sbormistr Pavel Koňárek si rozuměl s dirigentem – reakce sboru byly dokonale sladěné s orchestrem i s charakterem skladby.“

„Situaci zachránila litevská sopranistka Aistė Piliba.“

Podzimní koncerty souboru Janáčkovy opery se již staly tradicí. Tentokrát v Janáčkově divadle ve středu 12. listopadu k sychravému podzimu dobře ladilo Requiem, op. 89 Antonína Dvořáka, kdy spolu s orchestrem a sborem Janáčkovy opery vystoupili sólisté opery – Jana Hrochová, Peter Berger, Jan Šťáva a s nimi litevská sopranistka Aisté Piliba, která zastoupila nemocnou Pavlu Vykopalovou. Liturgický text nepotřeboval žádné další dokreslení, jeho provedení bylo šéfdirigentem Robertem Kružíkem dokonale propracované. Byl to večer neokázalý, přesto se silným a přesvědčivým poselstvím.

Realizace koncertů operním souborem je příležitostí, kdy se orchestr spolu se sborem dostávají na jeviště a do centra dění a připomínají se publiku jako umělecky silné a důležité složky opery. A je to taky příležitost interpretovat špičková vokálně-instrumentální díla bez okázalých a rušivých vizuálních vjemů, jen s akcentem na vybroušenou techniku a na hloubku emočního výrazu. A smuteční mše za zemřelé Requiem Antonína Dvořáka je titulem, který je nabitý duchovní hloubkou – ve spojení s nádhernou hudbou do pochmurné podzimní nálady ideálně zapadl.

Přestože jde o skladbu, kterou psal Dvořák na objednávku festivalu v Birminghamu, je to dílo, které zasahuje city posluchačů až na dno duše. A nejen posluchačů, ale především hudebníků, kteří duchovní poselství interpretují a zhmotňují a dále předávají. Orchestr Janáčkovy opery pod vedením svého nového šéfdirigenta Roberta Kružíka interpretaci věnoval maximální soustředění a pokoru, se kterou předával Dvořákovo sdělení hluboce a upřímně věřícího člověka; orchestr do věci šel s nasazením veškerého svého umění. Dirigent motivoval orchestr i sbor a oslovoval publikum především precizací dynamické souhry a postupnou gradací. Vznikala architektura zvukového chrámu, který hladil, zklidňoval i ohromoval současně. Již samotné zahájení skladby nadýchaným pianem houslí a violoncell avizovalo, že půjde o výjimečnou událost.

Sbor Janáčkovy opery si nese již několik desetiletí vynikající pověst, o to náročnější jistě bylo tuto pověst znovu stvrdit. Sbormistr Pavel Koňárek si plně rozuměl s dirigentem a reakce sboru byly dokonale sladěné s orchestrem i s charakterem skladby. Části zpívané a cappella odhalovaly kompaktnost a vyrovnanou spolupráci všech hlasových skupin a ústrojně se vzájemně pojily. Pokora v precizní interpretaci se nesla celým dílem v jednotném zvukovém celku. Nechyběly však ani pevné a ohromující části, ke kterým patřilo zejména Dies irae v plném zvuku celého sboru i orchestru, kde měly exponovanou úlohu zejména žestě, opakující ve variacích základní motiv smrti. Celé dílo je v podstatě skladbou pro sbor, třináct částí je sborových, jen jedna z nich vyčnívá, je jen pro sólové kvarteto (Recordare, Jesu pie).

Sólové party byly obsazeny z místních zdrojů, kmenoví sólisté Janáčkovy opery nastoupili podle plánu s výjimkou původně ohlášené sopranistky Pavly Vykopalové. Podzimní počasí zamíchalo kartami a pořadatelům přineslo těžké chvíle. Situaci zachránila litevská sopranistka Aistė Piliba, pro niž to byla otázka odvahy. Part zvládla výborně, zpívala pevným a zářivým sopránem, ale bylo znát, že s ostatními hlasy sezpívaná není, a tak se poněkud lišila frázováním a chyběla jí vroucnost v hlase i v přednesu partu. Ale i tak zasloužila obdiv, s jakým nasazením se úkolu ujala, což dokázalo obecenstvo ocenit. Tenorista Peter Berger zahájil sólovým vstupem jako první, v části 1. Requiem aeternam dona eis, Domine, které ve sborovém podání měkce hladilo – na sbor navázalo tenorové sólo. Snad respekt před dílem samotným způsobil počáteční nejistotu, ale mírné tremolo v hlase (Te decet hymnus, Deus…) trvalo jen chvíli; pak už zpíval tenorista opět jistým a znělým hlasem, se sladkým témbrem a krásně – tak, jak ho z operních představení známe. Graduale, příležitost pro soprán (Requiem aeternam dona eis, Domine), vystřídalo mohutné Dies irae, ve kterém měl možnost mezzosoprán Jany Hrochové. Tuba mirum spargens sonum… hlas Jany Hrochové se postupně rozšiřoval a upevňoval a stal se postupně lídrem celého sólového kvartetu. Pěvkyně je v současné době na vrcholu hlasových sil a svůj nástroj ovládá se suverenitou, dokáže pracovat s jeho objemem a dává mu lesk a nosnost blyštivým témbrem. Mors stupebit, et natura, cum resurget creatura… následoval vstup basu, jehož partu se zhostil Jan Šťáva, jehož sonorní bas je vždy spolehlivým nástrojem. Kupodivu zde zahájil spíše v defenzivě a přestože se po několika tónech dostal do barvy, podání bylo i potom „bez šťávy“, což mohlo být způsobeno náhlou indispozicí, se kterou se v tom případě hlasově dobře vypořádal. Sborové Tuba mirum znělo efektně a kompaktně spolu s orchestrem a rozechvívalo nejen prostor, ale i srdce posluchačů. Kontrastní a sladké Quid sum miser pro sopránové sólo následoval tenorista a hudba směřovala k expresivnímu vyjádření, umocněnému polyfonním vstupem sboru. Sladkost dřev následovalo tenorové sólo, naplněné prožitkem, aby spolu s ostatními sólovými hlasy provedli vroucí kvartetní část. V Confutatis maledictis ukázal sbor nejen sílu, ale i schopnost něhy v pianu a provádění efektních dynamických vln, spějících společně s orchestrem do smířeného Amen.

Druhou část skladby zahájilo Offertorium projasněností dřevěných nástrojů, aby pokračovalo jasnou dvořákovskou melodií v sólech i sboru a vyvrcholilo efektním a jásavým polyfonním sborovým Quam olim Abrahae. Stejně tak jímavě pokračovaly i další části, prosebné Hostias, ukončené opět dychtivým a exaltovaným Quam olim Abrahae. Velebné Sanctus Dominus Deus Sabaoth potvrdilo pěvecké kvarteto, stejně jako hutný sbor a orchestr, s akcentovanými trombony, až do sladkého Benedictus, následovaného Hosanna in excelsis! a žesťovými fanfárami. Odevzdané a prosebné Pie Jesu dojímalo a závěrečné Agnus Dei postupně gradovalo v mohutném oblouku, který se vrátil do klidného, odevzdaného výrazu, kdy „(…) et lux perpetua luceat eis“ ukončilo opakujícím se motivem smrti celou skladbu. 

Obecenstvo propuklo v nadšení a ve stoje děkovalo za neobyčejný duchovní a umělecký zážitek. V plném sále bylo znát, že jde především o zkušené klasické publikum, v mnoha případech také o hudebníky a zpěváky, kteří tohle ikonické dílo Antonína Dvořáka detailně znají. A jejich nadšení patřilo jistě mistru Dvořákovi, v jehož odkazu se toto vrcholné dílo skví, stejně tak i dirigentu Robertu Kružíkovi, který mu dal dokonalou strukturu a výraz i uměleckou vyzrálost. Stejně tak patřilo děkování i členům orchestru a sboru, s jakým nasazením a profesionalitou dílo provedli a dokázali zprostředkovat neopakovatelné emoce, které z díla prýští. A jestli se objevily drobné nedostatky, tak ty k živému provedení díla vždy patří a jsou jeho okořeněním, neboť vnáší do provedení lidskost. A tu v době podzimní a předvánoční všichni velmi potřebujeme.

foto: Janáčkova opera (facebooková stránka)