„Atalante Quartet je ověnčen řadou cen, tvoří ho absolventi Vídeňské univerzity a Mozartea v Salcburku, spolupracují s Vídeňskými symfoniky.“

„Jemnost dynamických odstínů s měkce plastickým zvukem a skvělá volba temp byla pro ansámbl charakteristická.“

„Ocenil jsem nápaditost ve volbě přídavku z díla Antonína Dvořáka, který jsem opravdu nečekal.“

Šestapadesátý ročník Hudebního festivalu Antonína Dvořáka v Příbrami pokračoval 6. května komorním koncertem rakouského smyčcového kvarteta zvaného Atalante Quartett. Soubor z Vídně vystoupil v kostele sv. Vojtěcha. V zajímavě koncipovaném programu z komorní tvorby především Josepha Haydna a Felixe Mendelssohna-Bartholdyho zazněla i skladba amerického neoromantického autora Samuela Barbera. Kvarteto bylo příjemným osvěžením, zpestřením bohaté dramaturgie festivalu. 

Atalante Quartett byl založen roku 2014, ale je ověnčený již řadou cen ze soutěží komorní hudby, tvoří ho mladí absolventi Vídeňské univerzity i Mozartea v Salcburku, spolupracují externě s Vídeňskými symfoniky. Již z prvních tónů jejich hry bylo zřejmé, že historicky poučená interpretace a maximální soustředění na stylovost je pro členy kvarteta základnou jejich technického a výrazového snažení. Kvartet vede primárius Julia Kürner, dále jsou členy houslistka Elisabeth Eber, violista Thomas Kostowsky a mladá, zřetelně pro hudbu sympaticky zanícená violoncellistka Lisa Kürner.

Dramaturgie naplňovala letošní ideu festivalu o Dvořákově rakouské a německé inspiraci, která je bohatá, vždyť Dvořák vyrůstal v časech Rakouska-Uherska, kdy Vídeň byla přirozeným hudebním srdcem Evropy, pro Čechy ve společné monarchii vysoce důležitá. Lidé jako Johannes Brahms a nakladatel Fritz Simrock měli pro vzestup kariéry mladého skladatele zásadní význam.

Atalante Quartett potěšil zajímavou dramaturgií z vrcholných děl významných autorů různých stylů rakouské a německé hudby (klasicismu a raného romantismu), mezi něž vložil coby formu určitého stylového intermezza skladbu amerického neoromantika Samuela Barbera. 

Večer zahájil kvartet Josepha Haydna zvaný Kaiserquartett C dur s variacemi Haydnova nápěvu císařské hymny v pomalé části (Poco adagio cantabile). V češtině a s opusovým upřesněním: Smyčcový kvartet č. 3, op. 76. Hned v první větě Allegro bylo zřejmé, že primárius kvarteta Julia Kürner nasadila skvěle uměřené tempo s příznačnou měkkostí tónu, lehkostí hry, zřetelným frázováním a patrnými dynamickými odstíny, které se takto výrazně často neslýchají v tomto vrcholném Haydnově kvartetu. Jemnost pianových odstínů s plastickým zvukem a výborná volba temp byla pro ansámbl charakteristická nejen zde, ale po celý koncertní večer. Zaujala mne osobitá, přesvědčivá koncepce druhé části Poco adagio cantabile – variace zmíněné císařské hymny byly zahrány s půvabnou graciézností, výrazně v melodice, aby pointa byla zřetelná. Gott erhalte Franz, den Kaiser… melodie hymny (od roku 1797) pochází právě z tohoto kvartetu, proto nese adjektivum „Císařský“. Rakouskou hymnu zkomponoval Joseph Haydn, její melodie pochází z volné věty právě tohoto smyčcového kvartetu. Třetí část Menuet zaujala hybností, ale v jemné tónové charakteristice s odstíněním dynamiky, což neslýchám, obvykle se zdůrazňuje často u Haydna robustnost v pojetí menuetu. Julia Kürner zde ukázala i krásu tónů svého nástroje v sólu nad přesným pizzicatem partnerských nástrojů. Finále završilo výbornou souhrou v hybném Prestu tuto kompozici, se zdůrazněním její melodické invence, vyznačující se až lidovou zpěvností, v obdivuhodné vyváženosti formy. Podtrhli stylovým přístupem právě to, co činí Rakušana Haydna prvním velkým představitelem hudebního klasicismu ve smyslu slohovém i historickém. Haydn je ostatně i „otcem“ žánru smyčcového kvartetu. Jeho vrcholný kvartet byl zahrán znamenitě ve svém kompaktním celku. 

Druhou dominující skladbou večera se stal Smyčcový kvartet č. 6 f moll, op. 80 Felixe Mendelssohna Bartholdyho. Rovněž, obdobně jako u Haydna, padla volba na vrcholné kvartetní dílo zakladatelské osobnosti německého romantismu, vycházející z Beethovena i Cherubiniho. Jde vlastně o poslední skladatelovo větší dílo, mistrovské svou koncepcí a instrumentací, provedené roku 1847 členy kvarteta slavného lipského Gewandhausu, kde byl Mendelssohn od roku 1835 hlavním kapelníkem! Neodpustím si malou připomínku, že u tohoto věhlasného tělesa působil jako šéfdirigent náš Václav Neumann v letech 1962 až 1969. 

Atalante Quartett dokázal zřetelně stylově odlišit Haydnův styl klasicismu od Mendelssohnova stylu raného romantismu v jeho vrcholné kompozici, šestém a posledním smyčcovém kvartetu. Hned plně soustředěný vstup do velmi bryskního, technicky obtížného Allegro vivace assai přesvědčoval technicky i výrazově, nepostrádal dramatickou notu ve výrazu, ale obdivuhodně stylově uměřenou, aby neopustila styl. Obě vstupní rychlé věty nepostrádaly nutnou technickou virtuozitu a perfekci v souhře nástrojů. Kvarteto si zjevně vychutnalo pomalou třetí větu Adagio v tvarování hudebních frází, sametovým zvukem a především obdivuhodnou tektonikou nesnadné nejdelší věty této kompozice. 

Ponechal jsem až na třetím místě skladbu, která zazněla mezi oběma vrcholnými kvartety dvou stylových epoch, tvořila jakési pomyslné intermezzo, kontrast mezi dvěma kvartetními díly. Dramaturgicky vhodná volba padla na amerického skladatele Samuela Osborna Barbera (1910–1981), v našich luzích a hájích nepříliš známého. V předválečném roce 1938 napsal Smyčcový kvartet h moll, jehož druhá, pomalá věta Adagio začala být samostatně hranou skladbou, ba dokonce vznikla její vokální verze Agnus Dei. Skladbu se hrává i v provedení smyčcových orchestrů. Americký autor používá tradiční harmonii, potrpí si na melodickou invenci, takže je řazen do slohu pozdního hudebního neoromantismu, kam bych zařadil nejspíše předvedené Adagio. Obdivoval jsem interpretačně smysl pro tektoniku, s imponující plynulostí frází a vyrovnaností souzvuku. Smysl ansámblu pro dynamické nuance se projevil i zde, v závěru zjemnělým decrescendem do něžného, skutečného pianissima.

Publikum odměnilo sympatické mladé rakouské umělce vřelým potleskem, proto jsem očekával přídavek. Jen jsem neodhadl nápaditost v dramaturgii přídavku, čekal jsem trochu obligátně některou větu ze slavných kvartetů Antonína Dvořáka. Nestalo se tak. Nápaditým přídavkem byl sice Dvořák, ale jeho kvartetní úprava části z prvního autorova písňového cyklu Cypřiše. Ta se nezdála v roce 1887 přesvědčivá ani jeho věrnému nakladateli Fritzi Simrockovi, a tak dílo odmítl vydat… Až později byla tato verze písňového cyklu pro smyčcové kvarteto vydána, po úpravách Josefa Suka v roce 1921, tedy dlouho po Dvořákově smrti. Musím uznat, že atmosféru večera vybraná píseň z cyklu báječně dokreslila. Právě svými jemnými dynamickými odstíny, charakteristickými pro sympatický a stylově přesvědčivý rakouský ansámbl. Ende gut, alles gut, praví přísloví našich sousedů. Byl to vskutku překvapivě dobře zvolený přídavek, představoval půvabnou, poetickou tečku za krásným komorním koncertem festivalu. V akusticky příznivém prostředí kostelu sv. Vojtěcha, velmi pěkně navštíveném pozorným, vnímavým obecenstvem.

Foto/zdroj: Hudební festival Antonína Dvořáka Příbram