Rodný dům Antonína Dvořáka v Nelahozevsi se v nové podobě s interaktivní expozicí a edukačními možnostmi stává moderním kulturním centrem. Oficiální otevření se po zkušebním provozu uskutečnilo 8. září v den skladatelových narozenin. Stalo se tak po téměř deseti letech plánování a kurátorských a renovačních prací. Za projektem vyčísleným 150 miliony korun stojí House of Lobkowicz, rodina spojená se zámkem a obcí čtyři století. Objekt získala zpět v restituci v roce 1993 a řadu let ho pak pronajímala Národnímu muzeu. Nyní převzala Dvořákův dům do vlastních rukou.

Kompletně zrekonstruovaný areál má být podle Williama Lobkowicze, současné hlavy rodu, „domem inspirace“, ne pouhým muzeem. Expozice užívající audiovizuální technologie a představující prostředí středočeské vesnice v polovině 19. století chce proto ukázat, co v místě dětství formovalo syna prostého řezníka, že se nakonec stal jedním z géniů světové hudby… Jde o zvukové vjemy a o hudbu, se kterou se mohl v Nelahozevsi seznámit, ale i o další inspirace.

Rodný dům, původně hostinec a řeznictví i obytný objekt, po roce 1950 Památník Antonína Dvořáka, v nové podobě cílí na návštěvníky všech generací. Příběh skladatelova dětství i jeho celoživotní odkaz komunikuje hravou formou, umožňuje osahat věci a samozřejmě se také zaposlouchat do hudby. Je možné zahrát si na citeru, zvednout korbel piva, poslouchat matčiny ukolébavky… Návštěvníky s informacemi a kontextem seznamuje audioprůvodce, ve kterém účinkuje řada známých herců.

Každá z jedenácti místností zkoumá nějaké jiné téma z těch, která ho provázela celý život. Vedle expozice a nových prostor pro edukace vzniklo navíc v bývalé stodole návštěvnické centrum s kavárnou a obchodem. Rodný dům je otevřen po celý rok, denně kromě pondělí. Provozovatelé vedle toho počítají se vzdělávacími programy pro školní děti, s hudebně-terapeutickými aktivitami, s pravidelnými komorními koncerty a výstavami i s komunitními akcemi a dokonce se zřízením meditační zahrady.

Ke slavnostnímu znovuotevření kulturní památky zaslal prezident Petr Pavel Lobkowiczům zdravici, ve které zmiňuje, že je Dvořák skladatel, díky němuž je naše země „nesmrtelně zapsána na mapě světové kultury“. A vyzdvihuje také, že „…můžeme být právem hrdí, že muž, jehož hudba dobyla svět a dostala se (s Apollem 11) až na Měsíc, byl Čech“.

Podobně hovořil v Nelahozevsi ministr zahraničí Jan Lipavský; jak řekl, i kdyby nevěděli, kdo zrovna znějící melodii napsal, lidé od Tokia po Buenos Aires by prohlásili – „to znám“. Dvořáka považuje za světovou hudební celebritu. Jeho úspěch označil jako globální a jeho rodiště jako místo globálního dosahu, o které musejí Češi pečovat. I proto, že jim připomíná, čeho všeho se dá dosáhnout spojením píle a talentu.  

V roce 1932 vzniklo v Praze péčí Spolku pro postavení pomníku Antonína Dvořáka i Dvořákovo muzeum. V roce 1956 přešlo do vlastnictví státu a společně s Muzeem Bedřicha Smetany pod správu Památníku národního písemnictví. Stalo se vědecko-osvětovým ústavem s pobočkou v Nelahozevsi a na dalších místech. V roce 1976 bylo začleněno, včetně nelahozeveského objektu, pod Národní muzeum.

„Je zřejmé, že zejména v poválečném období se v rámci tehdejších nelehkých možností jen díky tomu podařila záchrana historického objektu před možným zničením,“ uvedl Emanuele Gadaleta, ředitel Českého muzea hudby, součásti Národního muzea. Po restituci v roce 1993 pokračoval provoz v Nelahozevsi jako doposud, muzeum však už bylo jen nájemníkem. Nemohlo proto do objektu ani do expozice investovat. Majiteli, rodině Lobkowiczů, předalo rodný dům v roce 2019. Rekonstrukci nakonec o několik let prodloužila covidová pandemie.

Foto/zdroj: Petr Veber