„Veškerý timing fungoval, žádná dílčí durata pocitově ‚nepřetekla‘, celkových pětašedesát minut bez pauzy se jevilo jako přesně adekvátních.“

„Bacha lze ‚prsknout‘ vlastně kamkoli a neurazí.“

„Ebenovy Dopisy Mileně jsou kompozicí dost možná těžko stravitelnou.“

Jednota pro zvelebení hudby v Čechách, organizace s archaickým názvem, která před více než dvěma sty let stála u vzniku Pražské konzervatoře, připravila dvanáctý ročník festivalu Kultura v srdci Prahy. Jeho první program uskutečněný 13. listopadu právě na půdě konzervatoře a nazvaný Dopisy Mileně vznikl symbolicky k uplynulému rovnému století od úmrtí spisovatele Franze Kafky. Jedinou osobu hudebně vystupující, klavíristku Terezii Fialovou doplnili studenti hereckého oboru Adéla Pilátová a místo původně avizovaného Erika Srbeného Šimon Fikar, kteří pořad dokreslili četbou z korespondence.

Dopisy Mileně, program uváděný ke Kafkově kulatému jubileu, patrně zraje. Už nejednou byl realizován (Divadlo Viola, FOK, Rabasova galerie Rakovník), dosud však (minimálně většinou) pouze s jedním hercem, konkrétně Karlem Dobrým. Nabízí se tedy otázka, proč najednou dva herci. Odpověď zní, že Dopisy Mileně jsou rozšířeny o „dopisy Mileny“, a to Maxi Brodovi, spisovateli, jenž se významně zasloužil o popularizaci Kafkova díla. Adéla Pilátová tedy přednášela texty z pera Mileny – stále je míněna Milena Jesenská, zejména korespondenční přítelkyně Kafkova – a Šimon Fikar četl dopisy Franze Kafky adresované Mileně.

Právě těmito se kdysi nechal inspirovat skladatel Petr Eben (1929–2007). Těžiště jeho odkazu leží v tvorbě varhanní a vokální, zde svůj kompoziční um přetavil v cyklus klavírní, poměrně málo hraný. Příkře atonální opus Dopisy Mileně předlohu přejímá částečně doslovně, kdy v jednotlivých názvech pěti vět cyklu se přímo citují Kafkova slova, která Ebena zjevně obzvláště zaujala: první věta titulovaná Jsem tak nervosní, moje loď jakoby ztratila v posledních dnech své kormidlo, druhá věta Je těžké říct pravdu, ale ta je živá a má tedy živou proměňující se tvář atd. Ebenův cyklus ležel v srdci celého programu. Rámován byl varhanními chorálními předehrami Johanna Sebastiana Bacha (1685–1750) v klavírních transkripcích Ferrucia Busoniho (č. 2 „Wachet auf, ruft uns die Stimme a č. 5 „Ich ruf zu dir, Herr“) a místo penultimy zaujala Janáčkova oblíbená Sonáta 1. X. 1905 „Z ulice“.

Za největší přednost produkce považuju její velice čistou a funkční strukturu a tektonickou výstavbu, i na dramaturgii jako by byla znát určitá usazenost věci. Veškerý timing fungoval, žádná dílčí durata pocitově „nepřetekla“, celkových pětašedesát minut bez pauzy se jevilo jako přesně adekvátních.

Bach, ten klasik mezi klasiky, se mohl zdát jako trochu výstřední volba na úvod a na závěr, nicméně jeho varhanická příbuznost s Ebenem a lokalizace na okrajích večera mi přišly jako dostatečné argumenty. Navíc nějak univerzálně platný Bachův styl téměř budí myšlenku, že Bacha lze „prsknout“ vlastně kamkoli a neurazí. V daném případě se mi navíc tuze zamlouval subjektivně silně vnímaný efekt, kdy počáteční chorální předehra navodila atmosféru, nechala posluchače ponořit se do Kafkova myšlenkoví, určitým způsobem zvedla oponu. Poslední číslo diváka naopak probudilo ze snů, vrátilo do reality. Svou roli zde sehrál durový tónorod či spíše nějak projasněnější charakter Bachovy hudby v ostatním průběhu večera stěží nalezitelný.

Ebenovy Dopisy Mileně jsou kompozicí dost možná těžko stravitelnou. (Snad proto neslušné a rušivé dva odchody ze sálu v průběhu klavírní hry?) Představuju si, že něco takového má na mysli laický posluchač klasické hudby, když s opovržlivým nádech zmiňuje sousloví moderní hudba. Přitom se však tentokrát nejedná o něco experimentálně šokujícího, žádný „preparovaný klavír“, žádná hra ve strunách, neslyšíme bouchání deskou, hraní předloktím či jiné obskurnosti. Prostě jen „kuličky“ tónů. Nápady a často moc pěknými skladba disponuje a Terezie Fialová je věrnou interpretkou autorovy intence. Velice důležitá ke správnému vyznění se ukázala být práce s výrazem a artikulací. A za přímo esenciální k přijetí náročného poslechu označím prokládání přednesem korespondence – velice žádoucím způsobem nechávalo posluchače odpočinout od mentálně obtížného úkolu aktivního poslechu atonální invence. Podstata literárně-hudebního pořadu ve smyslu kombinace četby a klavírní hry je tedy nosná; a pozitivní vklad herců Adély Pilátové a Šimona Fikara nesporný. U Adély mě zaujalo, že nejednou několik vteřin „nehleděla do not“, totiž dopisního textu, což přesvědčilo o její výborné přípravě. Šimon Fikar měl v tomto jakožto záskok samozřejmě těžší úkol.

Přečtené dopisy i Ebenova hudba zavedly do temného světa, tísnivého a neradostného; toho, kde je blízko smutnému konci. Sonáta Leoše Janáčka (1854–1928) sdělení dokonala částí Smrt. Mimochodem, takhle si představuju Janáčka – v rovnováze mezi nekompromisní syrovostí a stejně uvěřitelnou, půvabnou lyrikou. Jediné, co mě mrzelo trochu mrzelo, bylo narušení ticha. Fialová totiž opakovaně, možná v obavě, aby nezačal potlesk, který by narušil pečlivou gradaci večera, navázala trochu uspěchaně s dalším číslem – pátou větu Ebenova cyklu následoval Janáček téměř attacca, mezi dvěma Janáčkovými větami (achjo, proč on tu třetí zničil…) také nebyl dán dostatečný hovořícímu tichu. Nechci však, aby dílčí výtka vyrušila celkově velmi pozitivní dojem. Koncert či spíše literárně-hudební pořad nabídl obohacující vhled do myšlenek Kafkových i jeho přítelkyně a divák získal pěkný pojem o duchu jejich osobnosti. Každý osobitě specifický program má potenciál zapamatovatelnosti, tento konkrétní je i zapamatování hodný.

Foto: Daniel Pinc, ilustrační - FOK / Adam Baranowski