„Znojmo v tomto ohledu bylo velmi progresivní, takže hudba skladatelů z okruhu rudolfínské kapely se zde provozovala velmi záhy.“

„Zatímco Sayve a Monte vychází z vlámské polyfonie, která je stále hodně modální, Knöfel a hlavně Handl už začínají vstřebávat italský kontrapunkt, který je mnohem přímočařejší a tonálnější.“

„Považuji za naprosto zásadní pro jakoukoli interpretaci mít o dané skladbě maximální množství informací.“

Byl vášnivým mecenášem umění, hudby tedy také miloval – kulturní centrum v Praze lákalo za vlády Rudolfa II. mnohé evropské hudebníky. Díky badatelské činnosti Eduarda Tomaštíka si posluchači Hudebního festivalu Znojmo v neděli 20. července poslechnou řadu skladeb takovýchto autorů, jejichž jména však během stovek let upadla v zapomnění. O připravovaném koncertu v kostele sv. Michala, kde se interpretace zhostí Capella Sebastiana, pro portál Klasikaplus.cz krátce pohovořil její umělecký vedoucí Eduard Tomaštík.

Proč se uskupení, s nímž připravujete v rámci Hudebního festivalu Znojmo program nedělního koncertu, nazývá Capella Sebastiana, ačkoli ji tvoří stejní členové jako těleso Societas Incognitorum?

To byla domluva s ředitelem festivalu Jiřím Ludvíkem už před několika lety, kdy jsem se stal dramaturgem a zároveň připravovatelem hudebního repertoáru ve festivalovém cyklu Hudba znojemských archivů. Šlo nám o to vytvořit různé kombinace umělců, kteří by se mohli libovolně střídat na těchto projektech a přitom nebyli vázáni na své domovské soubory a jejich názvy. Capella Sebastiana je jakýsi zastřešující název pro celý tento dlouhodobý projekt. To, že se v ní nyní sešli zpěváci z mého souboru, je pouze jednou z variant a do jisté míry náhoda.

V programu koncertu se mimo jiné dočteme, že Lambert de Sayve a Philippe de Monte byli „hudebními kolegy“. Mohl byste vztah mezi nimi trochu popsat a rozvést?

Kolegové v tom smyslu, že oba působili jako kapelníci na přelomu 16. a 17. století u Habsburků. Monte zakotvil u Rudolfa II., Sayve u jeho bratra Matyáše. Tyto dvory byly samozřejmě velmi provázané a ve výčtu hudebních zaměstnanců v Praze najdeme několik osob s příjmením Sayve. Oba autoři se nepochybně dobře znali a svoje skladby si určitě vyměňovali; poskytovali si to, co bylo běžným repertoárem jejich hudebního provozu. Musel to být poměrně uzavřený svět, podobně jako dnes…

Podobá se něčím jejich hudba, nebo se jedná o dva rozdílné hudební jazyky?

Vůbec ne, je to klasický produkt vlámské vrcholně-renesanční polyfonie, která vycházela z tradice tohoto kompozičního stylu.   

Zapadají zbylí autoři Knöfel, Gallus, Trabaci a Harant do programu koncertu geograficky i hudebně? 

Geografický aspekt je nepochybně velmi důležitý. Domnívám se, že rudolfínská Praha k sobě přitáhla velké množství hudebníků, kteří nemuseli a priori být zaměstnáni u dvora, ale chtěli být v centru tehdejšího kulturního dění. To se týká jak Handla, tak Knöfela. Harant se v blízkosti císaře naopak dost pohyboval, byť zcela v jiném kontextu než hudebním. Na druhou stranu kulturní rozkvět na území české Koruny byl díky Rudolfovi neuvěřitelný, a to mělo nepochybně odezvu i v našich dalších destinacích. Znojmo v tomto ohledu bylo velmi progresivní, takže hudba skladatelů z okruhu rudolfínské kapely se zde provozovala velmi záhy.    

Čím se tito autoři liší od těch, kteří působili ve stejné době a které všichni známe z učebnic dějin hudby?

V zásadě nevím, které renesanční autory známe z učebnic dějin hudby. Záleží samozřejmě, na které úrovni školství se pohybujeme, nicméně všeobecně jsou naše nároky na vědomosti studentů v rámci hudební renesance velmi nízké. Na druhé straně se není čemu divit. Ve srovnání s barokem je to ještě doba nám velmi vzdálená a nelze očekávat, že současný mladý člověk pochopí problematiku a cítění pět set let staré.   

Jaká je jejich hudební řeč? Čím jsou jiní, specifičtí? 

Všichni tito skladatelé mají jedno společné: skvěle ovládali principy vokální polyfonie. Zatímco Sayve a Monte vychází z vlámské polyfonie, která je stále hodně modální, Knöfel a hlavně Handl už začínají vstřebávat italský kontrapunkt, který je mnohem přímočařejší a tonálnější.

Proč si myslíte, že se na českých hudebních školách nerozšiřuje seznam známých renesančních a raně barokních autorů a zůstávají v osnovách stále jen autoři franko-vlámských škol, Palestrina, Lasso, Victoria, Gabrieliové…?

V tomto se hudební školství mění velmi pomalu. Jednoduše řečeno jde o to, že někdy někde nějaký vlivný muzikolog vytvořil osnovy, v nichž usoudil, že toto a toto jméno je prototypem stylu či kvality a tento postoj posléze přejaly další a další generace vyučujících. Jde o jakousi setrvačnost. To samozřejmě zdaleka neplatí jen o hudbě renesance či baroka.

Zaměříme-li se na jediného českého autora na programu znojemského koncertu, tedy na Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, jak se jeho hudba vyrovnává se zahraniční konkurencí obdobného časového údobí?

Předně, Harant nebyl profesionální skladatel. Hudba byla jeho koníček, což je třeba si uvědomit. Hudbu svých současníků nepochybně znal a snažil se na to adekvátně zareagovat. Nicméně, abychom dokázali zodpovědně zhodnotit jeho skladatelské schopnosti, museli bychom mít k dispozici širší spektrum skladeb, nikoli pouze dvě moteta a mši. Každopádně je to jeden z mála ryze českých skladatelů, které v tomto období máme.

Objevili jste během příprav ještě jiného autora, který by mohl obohatit dramaturgii znojemského koncertu, ale už jste neměli prostor ho do programu zařadit?

Existuje řada dalších skladatelů, o kterých se ví, že byli na renesanční Znojmo navázáni a nepochybně čekají na své soudobé uvedení. Víc bych nyní neprozrazoval.

Co nám může tedy program koncertu vypovědět o pěstované hudbě na dvoře císaře Rudolfa II.?

Že byla na velmi vysoké úrovni a patřila k tomu nejlepšímu co mohla tehdejší Evropa nabídnout.

Jaká byla v porovnání s tehdejšími dalšími mocnostmi?

Musíme si uvědomit, že v té době už v Itálii vzniká nový hudební styl, který dnes nazýváme termínem baroko, takže v tomto smyslu byla rudolfínská produkce poněkud tradiční, nicméně v daném oboru to byla špička.

Abych mohla navázat otázkou týkající se vaší nekoncertní, tedy pedagogické aktivity, kterou je vedení různých interpretačních kurzů, vrátila bych se krátce k začátkům vašeho souboru Societas Incognitorum. Soubor tvoří dobře vyškolení pěvci. Jaké pro ně tehdy bylo přizpůsobit svoji hlasovou techniku staršímu pěveckému stylu?

Myslím, že hlasová technika je pořád stejná. Jde spíše o to, do jakého žánru ji nasměrujete a jaká estetika vám vyhovuje. Všichni, kdo v Societas Incognitorum působili a působí, neměli od začátku ambici stát se operními romantickými pěvci, takže do starého stylu vpluli naprosto přirozeně, aniž by museli něco přizpůsobovat.

V čem je pro sólisty přechod k tomuto typu zpívání obtížný?

Těch věcí je více, ale hlavně přestat vnímat sólově a začít vnímat „týmově“.

Co naopak může nabídnout jiného, atraktivního? Čím může oslovit pěvce, kteří se dosud školili v technice klasického operního zpěvu?

Jsou to právě ty hudební aspekty, které se v klasickém operním zpěvu neřeší, jako je ladění ve smyslu temperatury, barevnost vokálů ve smyslu zvukové kompaktnosti a tak dále.

Jak vy osobně pociťujete, že vás badatelská činnost během té interpretační obohacuje? Nemáte pocit, že vás teoretické poznatky svazují a odpoutávají někdy od spontánního interpretování, které by pro vás bylo v ten moment přirozené?

Je to přesně naopak. Považuju za naprosto zásadní pro jakoukoli interpretaci mít o dané skladbě maximální množství informací, včetně pramenů a edicí, aby si člověk sám dokázal vytvořit svůj vlastní názor a nepřebíral pouze to, jak to někdy někdo dělal dříve a „jak se to má dělat“. A k tomu, chtě nechtě, musíte být tak trochu i badatel.

Na jakých projektech momentálně mimo jiné pracujete?

Velké zajímavé projekty jsme měli se Societas Incognitorum letos na jaře. Teď nás čekají koncerty se zaběhlým repertoárem.

Jaké nové objevy či premiéry se chystáte v nejbližší době publiku představit?

Dlouhodobě se zabývám duchovním repertoárem barokní Olomouce v návaznosti na kroměřížský notový archiv. Zde je stále co objevovat.

Na jakého autora byste si ještě rád posvítil a prozkoumal detailněji jeho tvorbu?

V posledních letech jsem měl možnost premiérovat hudbu olomouckého kapelníka Philippa Jacoba Rittlera (1637–1690). Tento výjimečný skladatelský zjev ještě čeká na svoje objevení. Jsou to skladby pro velké vokálně-instrumentální obsazení, hlavně jeho mše. To vše bych rád zkompletoval a také vytvořil notovou edici. Ale samozřejmě je to běh na dlouhou trať.