„Bystrouška je nádherná postava, ale také velmi těžká, protože v hudbě se nic neopakuje, každý takt je jiný a klade veliké nároky na deklamaci.“

„Mám ještě tři české sny a když pozoruju, jak se můj hlas vyvíjí, jsem přesvědčena, že se mi splní: Rusalka, Jenůfa a Káťa Kabanová.“

„Každé vystoupení pojímám, jako by to byly moje narozeniny.“

Elena Tsallagova patří k nejvyhledávanějším sopranistkám na světě a těší se mezinárodnímu uznání díky své všestrannosti a přesvědčivému uměleckému projevu. Vedle svých závazků v berlínské Německé opeře patří mezi vrcholy její sezóny debut v roli Elektry v Mozartově Idomeneovi v Divadle na Vídeňce, Marta ve Weinbergově Pasažérce v Bavorské státní opeře či titulní role v Janáčkově Lišce Bystroušce v Opéra national de Paris a v Bavorské státní opeře. 26. června vystoupí na Smetanově Litomyšli v Šostakovičově Symfonii č. 14, op. 135 spolu s orchestrem Kremerata Baltica a dirigentkou Mirga Gražinytė-Tyla. V době rozhovoru končila sérii představení Bizetových Lovců perel v německém Weisbadenu, v nichž ztvárnila hlavní roli kněžky Lejly. 

Lovci perel bohužel nejsou opera, která by se na našich pódií příliš objevovala. Povězte nám, jak vnímáte tuto roli.

Představení bylo součástí Internationale Maifestspiele – festivalu, kterého se účastní mnoho skvělých umělců. Pro místní posluchače je to velká událost, představení bývají zcela vyprodaná. Toto konkrétní nastudování vzniklo před pár lety v Antverpách a já měla čest vystupovat i v něm, takže to pro mě nebylo až tak náročné. Režijní koncepce je dost experimentální, byla to první operní režie divadelní společnosti FC Bergman, kteří se od té doby začaly významně zapisovat do evropské operní režie. Tito Lovci měli nicméně veliký úspěch i u konzervativního publika; poněkud náročnější jsem to měla já, protože kvůli opeře, která trvá hodinu a pětačtyřicet minut jsem musela být dvě hodiny v maskérně. Role je to každopádně překrásná, z francouzského repertoáru má nejoblíbenější. 

Pocházíte z Osetie a pokud vím, tak z velmi hudební rodiny. Ovlivnila vaše hudební výchova osetská nebo íránská kultura?

Své kořeny cítím velmi silně. V mé domovině je hluboce zakořeněná kultura zejména díky tanci a hudbě, máme skvělé dirigenty i dobrý hudebně vzdělávací systém. Dalším aspektem, který umocňuje naši kulturnost, je silná přítomnost lidové hudby – skoro každý Oset má v rodině muzikanta, to je u nás podobné jako v Gruzii, s níž sdílíme kulturní dědictví. Moje babička byla Gruzínka a skoro každý u nás zpívá; je to prostě ve vzduchu, v krvi. Od raného dětství vnímáme sborový zpěv, hudební nástroje jsou téměř všudypřítomné a hudba je přirozenou součástí výchovy.

Původně jste se chtěla stát baletkou. Můžete popsat okamžik, kdy jste se zamilovala do opery a rozhodla se věnovat opeře místo baletu?

Já jsem vždycky chtěla dělat jevištní práci, ale dlouho jsem nevěděla v jaké podobě. A i dnes mi vlastně nezáleží na tom, jakým způsobem se vyjadřuju – je pro mě důležité jen to, abych vyprávěla nějaký příběh. Podobné potěšení mi přináší činohra, které jsem se dříve hodně věnovala, i tanec. V Osetii, kde jsem měla výjimečnou učitelku, jsem zpívala jsem klasiku i jazz. Vystupovala jsem s big bandem, fascinoval mě svět New Orleans. Uvědomila jsem si, že právě tohle mi dává největší radost a potěšení. A později jsem se rozhodla, že se chci věnovat klasice.

Začínala jste na konzervatoři v Petrohradu a poté pokračovala ve studiích v několika operních studiích v západní Evropě. Můžete popsat rozdíly v přístupu k hudebnímu vzdělávání mezi Ruskem a třeba Mnichovem nebo Paříží?

Začínala jsem na konzervatoři, kde to bylo opravdu velmi intenzivní. Nicméně ještě před Petrohradem jsem od pěti do sedmnácti let chodila na lyceum v Osetii, kde jsem se věnovala tanci. Po konzervatoři jsem se dostala do operního studia Académie de l’Opéra de Paris, do tak zvaného Atelier Lyrique. Už od prvního roku jsem tam stála na velké scéně s vynikajícími pěvci – pro mladého zpěváka je to ta nejlepší možná zkušenost. Tam začala také má skvělá spolupráce s rumunskou sopranistkou Ileanou Cotrubaș, se kterou konzultuju dodnes. Pak přišla Rossiniho akademie v Pesaru, kde jsem měla možnost pochopit a správně interpretovat Rossiniho opery, načež následovalo mé první angažmá v Mnichově.

Co se týče rozdílů, těžko se to srovnává; konzervatoř je úplně jiný svět. Je to velmi komplexní a rozsáhlé vzdělání: nezaměřujete se jen na zpěv, ale děláte i balet, hrajete na klavír a je to celé intenzivní. A taky velmi přísné – a to mi vyhovovalo. Naučilo mě to disciplíně. Atelier Lyrique je už jiná etapa. Přicházíte tam jako hotový zpěvák, připravený na velké jeviště. To pak znamená úplně odlišný přístup.

Janáčkova Liška Bystrouška sehrála zásadní roli v začátcích vaší mezinárodní kariéry, debutoval jste s ní v Paříži v roce 2008 a tuto roli zpíváte dodnes – například i loni v pražském Rudolfinu. (Reflexe ZDE.) Jak tuto postavu vnímáte? 

Ano, byla to moje debutová role v Paříži a zpívala jsem ji od té doby na mnoha místech – v Mnichově, Lille, Štrasburku, nedávno znovu v Paříži a v příští rok mě čeká Barcelona. Ale právě v Praze jsem měla pocit, že se ta role konečně „vrací domů“. Tento pocit s sebou nesl i obrovský tlak, protože jsem si uvědomovala, že všichni v publiku to dílo moc dobře znají a já jsem byla jediná z celého obsazení, kdo nemluvil česky. Musela jsem zanechat dobrý dojem, protože po koncertě za mnou lidé přicházeli a mluvili na mě v češtině – mysleli si, že jazyk ovládám; to bylo velké zadostiučinění. 

Bystrouška je nádherná postava, ale také velmi těžká, protože se v hudbě nic neopakuje, každý takt je jiný a klade veliké nároky na deklamaci. Je to poměrně dlouhá opera, ale vypráví fascinující příběh, který je hluboce propojený s přírodou a lidskostí. Pro mě osobně to byl jeden z vrcholů kariéry.

Nahrála jste také méně známou operu Bohuslava Martinů Larmes de couteau (Slzy nože). Máte i jiné zkušenosti s českou operou?

Mám ještě tři české sny a když pozoruju, jak se můj hlas vyvíjí, jsem přesvědčena, že se mi splní. Jimi jsou Rusalka, Jenůfa a Káťa Kabanová. Kdykoli zpívám v jiné zemi, vždy hledám někoho, kdo mi pomůže s jazykem a kulturním kontextem. Maminka Jakuba Hrůši žije půl hodiny od lesa, kde se děj Lišky Bystroušky údajně odehrává, což pro mě byla veliká inspirace. Věřím, že i díky tomu má Jakub tu hudbu prostě v krvi. Zatím jsem jinou českou operu nezpívala, ale učím se Rusalku a chci se tímto směrem ubírat dál. Uvědomila jsem si, že pokud chci zpívat víc v češtině, chci se váš jazyk naučit, což je v mých blízkých plánech.

Mezi rolemi, které aktivně zpíváte na pódiích najdeme Paminu, Corinnu, Mimi, Violettu, už zmíněnou Leilu, ale i Evu v Mistrech pěvcích norimberských. Jak pojímáte hlasovou hygienu při tak širokém repertoáru?

Jsem nesmírně šťastná, že mohu objevovat tak široké spektrum hudby – od Mozarta až po Wagnera. Eva v Mistrech pěvcích, kterou jsem zpívala nedávno v Deutsche Oper, byla velká výzva – celý soubor byl německý, stejně jako publikum. Ale jsem moc ráda, že jsem to zvládla, chtěla bych do budoucna zahrnout do svého repertoáru víc Strausse a Wagnera. S hlasem je nejdůležitější nespěchat. Ten se vyvíjí vlastním tempem – nemůžete ho nutit udělat tři kroky dopředu, když sám chce udělat jen půlkrok. Jedině takovými pomalými půlkrůčky vás dovede opravdu daleko. Existuje určitý věk, kdy by se Wagner ještě zpívat neměl, i když na to už technicky máte, protože hlas je neúprosný.

Máte tedy nějaký vlastní recept?

Jistě, předně bych nikdy nezpívala roli, která mi nesedí – tohle za mě nemůže nikdo rozhodovat. Také se snažím každou roli, jakkoli dramatickou, zpívat s lehkostí, jako ukolébavku. Hlas se nesmí tahat nebo tlačit. To je podle mě ten správný přístup. A nejdůležitější rada? Naslouchejte především sami sobě. Nikdo nezná váš hlas lépe než vy sami.

Na festivalu Smetanova Litomyšl zazpíváte sopránový part ve Čtrnácté symfonii Dmitrije Šostakoviče i jako připomínku padesátého výročí jeho úmrtí. Mohla byste nám přiblížit jeho hudbu ze svého pohledu? 

Šostakovič mi ze začátku připadal až příliš dramatický, příliš hluboký, říkala jsem si, že ty jeho velké orchestry nejsou nic pro mě. Ale dnes mě jeho hudba naprosto pohltila. Na začátku pro mě bylo těžké přijmout, že tato symfonie je celá o smrti. Byla jsem celý život hnána pocitem, že chci vyprávět hezké příběhy a sdílet to, co lidi povzbudí, osloví. Když jsem se učila text, bylo pro mě těžká všechna ta slova o smrti vůbec vyslovit nahlas. Nevěděla jsem, z jakého úhlu se k tomu mám postavit. Celé dílo na mě působilo příliš dramaticky, osudově, bez naděje. Pak jsem si ale začala víc studovat jak o Šostakovičově životě, tak o této symfonii, a narazila jsem na rozhovor, v němž uvedl, že chce, aby lidé odcházeli z koncertu s pocitem uvědomění, jak krásný je život. To mě překvapilo a vedlo k hlubšímu hledání. Pochopila jsem, že to není tradiční pojetí symfonie, ale spíš protest proti smrti – a oslava života. A najednou jsem v té hudbě objevila mnohem víc; není to smutek, ale povzbuzení. Není to rezignace, ale výzva žít! Není to výkřik nebo dramatické gesto, ale tiché a intimní sdílení pravdy. Myslím, že i proto Šostakovič zvolil menší orchestr – má to takový uklidňující účinek.

Máte nějaké rituály či specifické potřeby před vystoupením? Věnujete se něčemu mimo operu, co vám pomáhá zůstat v rovnováze? 

Mým rituálem je, že každé vystoupení pojímám, jako by to byly moje narozeniny. Nezáleží na tom, jak často zpívám. Pokaždé to musí být oslava, můj výjimečný den. Až jednou ucítím, že to tak není, pravděpodobně už na pódium nevstoupím. Legendární americký režisér Bob Wilson řekl, že příprava na roli musí začít tři dny před představením a zůstává s vámi ještě tři dny po něm; role vás jen tak neopustí. A s tím naprosto souhlasím.

Co se týče koníčků, miluju procházky v parcích. Kamkoli přijedu, hodně chodím. Běhu se spíše vyhýbám, ale chůze mi dává pocit svobody a klidu. Ve volném čase poslouchám jazz, ale sleduju i aktuální hudební dění. Ráda mám přehled o tom, co se děje ve světě hudby napříč styly.

Kdybyste mohla pozvat na sklenku vína jednu z postav, kterou ztvárňujete na jevišti, kdo by to byl?

To je poměrně těžká otázka, protože většina mých postav nepije. (smích) Asi bych si dala sklenku šampaňského Violettou Valéry, protože tu by si jistě ráda dala i ona. Víte, miluju tu úvodní část Traviaty, kdy se Violetta pomalu zamilovává do Alfreda. O tom bych si s ní ráda popovídala. A určitě by bylo zajímavé přizvat k nám na sklenku Alexandra Dumase, autora Dámy s kaméliemi, podle níž Verdi svou operu zkomponoval. Na celou věc by mohl přinést jiný, možná i částečně mužský pohled.