Jedním z nejočekávanějších projektů letošního ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro je bezpochyby závěrečný koncert 4. června ve Smetanově síni Obecního domu. Zazní monumentální Messa da Requiem Giuseppa Verdiho se čtveřicí světových sólistů – Eleonorou Buratto (soprán), Elīnou Garančou (mezzosoprán), Benjaminem Bernheimem (tenor) a Riccardem Zanellatem (bas). Sächsische Staatskapelle Dresden a Wiener Singverein bude řídit Daniele Gatti. Se zmíněnou mezzosopranistkou KlasikaPlus.cz přináší exkluzivní rozhovor.

Jen málokterá mezzosopranistka dneška dosáhla takového mezinárodního renomé jako Elīna Garanča. Již více než čtvrtstoletí patří k nejvýraznějším osobnostem operního světa – obdivována pro technickou suverenitu, sametovou barvu hlasu i mimořádnou hudební inteligenci a hereckou přesvědčivost. Její jméno je neoddělitelně spjato s rolí Carmen, s níž slavila triumfy v londýnské Covent Garden, v Bavorské státní opeře v Mnichově i v Metropolitní opeře v New Yorku. V posledních letech Garanča zaujala debutem v roli Kundry ve Wagnerově Parsifalovi na festivalu v Bayreuthu – jako první lotyšská pěvkyně v historii této instituce – nebo jako Amneris ve Verdiho Aidě ve Vídeňské státní opeře. Spolupracuje s předními orchestry a dirigenty současnosti a její diskografie zahrnuje operní i písňové projekty.

Verdiho Requiem zpíváte již více než deset let, také jste je nahrála. Jakou roli tato skladba sehrála ve vaší kariéře? Jaká byla vaše osobní cesta k Verdiho Requiem?

Poprvé jsem Verdiho Requiem zpívala – a to skutečně – přímo v milánské La Scale s maestrem Danielem Barenboimem. Bylo to v roce 2012. Tehdy mne k tomu oslovil Ilias Tzempetonidis, který v Miláně působil jako castingový ředitel. Přijel za mnou do Mnichova a řekl mi, že by si přál, abych ve Verdiho Requiem zpívala. A já mu odpověděla: „V žádném případě, nejsem připravena.“ Tehdy jsem zpívala myslím Charlottu v Massenetově Wertherovi nebo něco podobného. Ale on trval na svém: „Ne, ne, musíš to udělat, musíš.“ A nakonec mě přesvědčil. Pamatuji si ten okamžik v La Scale – byl to takový ten druh chvíle „štípněte mě, jestli se mi to nezdá“. Říkáte si: nevěřím, že jsem tady, v Itálii, v Miláně, ve slavné La Scale, zpívám Verdiho Requiem s Barenboimem. Vedle mě byli Jonas Kaufmann, Anja Harteros, René Pape, sbor a orchestr La Scaly… říkala jsem si: „To přece nemůže být pravda.“ Tak to byl můj debut v této skladbě.

A pak přišla jedna velmi osobní zkušenost. Po covidu, v tom prvním roce po pandemii, jsme jeli do Bergama a do několika menších měst, kde na začátku pandemie zemřelo tolik lidí. Zpívali jsme v malých kostelích, napůl prázdných – mezi posluchači seděl jeden člověk, pak tři prázdné židle, pak zase další člověk. Tato hudba a její účinek v takovém prostoru mě pokaždé dojímá k slzám. Myslím, že promlouvá ke každému bez ohledu na náboženství nebo přesvědčení. Je v ní cosi božského, univerzálního, duchovního, co přesahuje všechno ostatní. Člověk se v dobrém slova smyslu stává méně náboženským, méně jazykově či národně vymezeným, dokonce méně osobnostním – zůstane jen duše. A pro mě je to pokaždé magický okamžik: cítit energii orchestru, mít za zády sbor. Když se opravdu „sejdou hvězdy“, čas se zastaví. A je to kouzelné.

Je nějaké místo v tomto díle, které máte obzvláště oblíbené?

Upřímně řečeno, s mezzosopránem to ani tolik nesouvisí. Sopranistka – ta od Verdiho dostala to nejlepší. Nejradši mám tu a cappella část, kdy soprán zpívá se sborem bez orchestru. To je podle mě nejmagičtější moment z celého díla. Miluju sborový zpěv. Jako dítě jsem zpívala ve sboru svého otce – byl to amatérský sbor, velmi úspěšný v soutěžích, a zpívali jsme tehdy všechno možné. Ten zvuk basů, tenorů, altů, ta rovnováha hlasů bez orchestru, skutečně a cappella – a nad tím soprán, který se vznáší… To mohu poslouchat kdykoli. Ano, mezzosoprán má slavnou Lacrimosa a další krásná místa, ale ten sopránový part… Verdi musel být do sopránu opravdu zamilovaný, když to psal.

Jak se díváte na historické debaty o náboženské povaze Verdiho Requiem? O Verdim se často říká, že nebyl věřící. V lednu jsem mluvil s vaší kolegyní sopranistkou Krassimirou Stoyanovou, která zde v Praze Requiem zpívala, a ta mi řekla: „Pokud Verdi napsal toto Requiem, musel být věřící.“ Co si o tom myslíte vy?

Myslím si, že náboženství je v tomto případě opravdu druhotné. Důležitá je spiritualita a otevřenost vůči vyšší síle v tomto světě. A je jedno, jestli je to Bůh, Buddha, pohanský bůh nebo cokoli jiného. Nezáleží na tom, zda jste katolík, muslim či kdokoli jiný. Jde o to, zda věříte, že existuje něco nad vámi, co vás vede k dobru – vaše svědomí, které vám večer před usnutím řekne, zda jste byli spravedliví, pravdiví, čestní, zda jste byli nejlepší verzí sebe sama, zda vaše láska byla bezpodmínečná. A tato hudba to vyvolává. Nutí vás odložit masku každodennosti a otevřít se, přejít na jinou úroveň. Často si myslím, že lidé, kteří říkají, že v nic nevěří, vlastně po víře touží – jen ještě nenašli její podobu. Náboženství může být velmi omezující, nastavuje pravidla: jděte do kostela, dělejte to a ono, myslete tak a tak – a když ne, Bůh vás potrestá. Život je jiný. Musíte být otevření svým chybám, svému růstu, víře, že to „něco nahoře“ vám dá správné vedení a pomůže vám být lepším člověkem.

Co si myslíte o tvrzení, že Requiem je Verdiho nejlepší opera?

Na operu je příliš krátké – ale je skvělé. (smích)

Verdiho Requiem jste zpívala s Danielem Barenboimem, Riccardem Mutim a Riccardem Chaillym. Jak se jejich přístupy lišily?

Každý dirigent má své vnitřní tempo. Souvisí to s věkem, se zkušenostmi, možná i s náboženstvím – kupodivu. Němci bývají v kostele spíše zdrženliví, tiší, téměř plaší. Italové jsou naopak otevření a hlasití. To samozřejmě ovlivňuje interpretaci. Každý pak hudbu vnímá jinak. Tempo může ovlivnit i celková nálada daného dne. I dirigent může stejnou skladbu dirigovat každý večer jinak – podle své energie, zranitelnosti nebo radosti.

Těšíte se na spolupráci s maestrem Danielem Gattim?

Daniela miluju! Pracovali jsme spolu už několikrát a doufám, že ještě mnohokrát budeme. Zbožňuju jeho zkoušky – podává pokaždé obrovské množství informací, má jasnou vizi. Mluví ze srdce, „z útrob“, jak se říká. Je velmi štědrý vůči zpěvákům. Jakmile si vybudujete důvěru, skutečně vás tou skladbou nese. Na tyto koncerty se obzvlášť těším.

Půjde o evropské turné s Verdiho Requiem. Zavítáte postupně do Španělska, Rakouska, Francie, Německa a České republiky. Spolupracovala jste už s kolegy, se kterými budete na pódiu?

S tenoristou Benjaminem Bernheimem jsem nedávno zpívala koncert ve Vídni. S Eleonorou Buratto jsem už také zpívala Requiem. A basista Riccardo Zanellato – s ním se znám od roku 1999, kdy jsme společně zpívali v Donizettiho opeře Anna Bolena v Helsinkách. Pamatuju si, že bylo minus osmnáct stupňů a bála jsem se, že mi na ulici zmrznou oči. (smích) Je to skvělý tým, ráda uvidím staré dobré přátele.

Praha a Pražské jaro budou poslední zastávkou tohoto turné…

Budeme perfektně sehraní – možná trochu unavení, ale turné je krásné v tom, že pokaždé stojíte před jiným publikem a dostáváte novou energii. Nikdy to není takové to „tak a jedeme zase“.

Co vám pomáhá, abyste „nespadla do rutiny“?

Akustika sálu. Každý prostor vás nutí poslouchat jinak. A energie publika. Na začátku máme několik minut, kdy jen sedím a pozoruju lidi. Vidím někoho skeptického a řeknu si: „Tak, a vás přesvědčím.“ Vidím někoho šťastného a říkám si: „Ano, pro vás budu zpívat.“ Možná je to egoistické, ale beru si energii od lidí. A věřím, že jim ji poté vracím.

Foto: archiv Elīny Garanči, Sarah Katharina, Deutsche Gramofon

Facebook X E-mail WhatsApp