„Zpěv je velká alchymie.“

„Byla jsem připravená prakticky na všechno, i tak práce s Davidem Radokem předčila moje očekávání.“

„Myslím si, že umění ve vás především musí něco zanechat a také že každá inscenace si najde svého diváka.“

Brněnská Cizí kněžna, totiž Eliška Gattringerová, členka spolku Run OpeRun, umělecká partnerka „zpívajícího klavíristy“ Ahmada Hedara, vítězka Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka, zkušená sopranistka zrovna dnes slaví narozeniny. Portálu KlasikaPlus.cz poskytla rozhovor o své umělecké cestě, čerstvých i dávných zážitcích, třeba jednom silném z dalekého Iráku.

Eliško, při vědomí všeho, čím se můžete za dobu své kariéry pochlubit, se divím, proč se o vás neví trochu víc. Působí to na mě tak, že jste měla nějak trochu smůlu – možná to vnímáte jinak… Jiná jména na české scéně se ale zkrátka skloňují trochu víc. Jak to cítíte?

To je mi tedy pěkná otázka na rozjezd! (smích) Smůla je asi silné slovo. Víte, každý má svou cestu k tomu, aby byl velké jméno na operní scéně, úplně jinou. Já věřím, že ta moje je teď v určité fázi většího rozvoje a uvidíme, kam bude pokračovat dál. Ale je zkrátka pravda, že v mém oboru se k raketovému úspěchu musí sejít velké množství různých aspektů a štěstí je jedním z nich.

Můžete to trochu konkretizovat?

Zpěv je velká alchymie – to je asi nejvýstižnější slovo. Musíte být pro danou roli, na kterou se rozhodnete aspirovat, hlasově připravený – jak vyspělostí, tak technikou –, musíte být i sám psychicky správně nastavený, mít rodinnou a finanční situaci, která vám umožní věnovat se roli naplno a v neposlední řadě je třeba také hodnocený i váš vzhled a vystupování. A samozřejmě být vždy stoprocentně připravený. No a tyhle věci se musí správně sejít a poskládat. Všechny hrajou roli a jde i o to, mít kus štěstí, jak jsem zmínila, a být ve správnou dobu na správném místě. Každý jde svojí vlastní cestou a ta moje možná byla trochu klikatější, než je u jiných zpěváků. Já jsem za ni ale i tak ráda, protože jenom díky tomu, čím jsem si prošla, jsem teď tam, kde jsem, a věřím, že to tak mělo být.

V roce 2013 jste zvítězila v Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech. Jaký dlouhodobý efekt pro vás úspěch měl?

Pro mě to byla naprosto skvělá zkušenost, na kterou doteď ráda vzpomínám. Dostala jsem se tím do povědomí – celá operní komunita soutěž každoročně sleduje, takže pro mě to bylo poprvé, kdy se mi díky vítězství dostalo poměrně velké mediální pozornosti. A hlavně díky této soutěži vznikla i má první spolupráce s Národním divadlem v Praze.

Tedy soutěž zapříčinila určitý „vyšší level“ pěveckých příležitostí?

Nepochybně a nejen pro mě. Divadla vítěze samozřejmě bedlivě sledují a navazují s nimi spolupráci, to je největší benefit soutěže. Ale ty vavříny jsou taky fajn. (smích) Spolupráce s Národním divadlem v Praze pro mě začala moderními operami na Nové scéně, což pro mě byl úplně nový svět.

Ale ještě jeden zásadní efekt soutěž měla. Utvrdila mě v tom, že skutečně mám zpívat. Asi každý člověk občas pochybuje, zda se opravdu vydal na tu správnou cestu, a nejinak jsem to měla já. Práce je strašně náročná na psychiku, časově, pořád a pořád se musíte učit, zlepšovat se a člověk má někdy chuť se na to vykašlat. Soutěž pro mě byla impulsem, kdy jsem si řekla, že to ale opravdu má cenu a byla by škoda se tomu nevěnovat.

Dá se tedy říct, že vítězství v karlovarské soutěži bylo jakýmsi definitivním utvrzením ve smyslu, že „dál už nemusím pochybovat“?

Přesně tak.

V nové, oceňované, osobité a poněkud netradiční brněnské inscenaci Dvořákovy Rusalky ztvárňujete part Cizí kněžny. Jak vám sedí režie Davida Radoka? Samozřejmě chápu, že do médií ji nejspíš nepohaníte, tak se možná ptám, čím je pro vás specifická či jiná? Co nového vám přinesla?

Musím říct, že Brno pro mě byla neuvěřitelná výzva.

Počkejte! Teď to zní, že Brno je větší výzva než Praha!

(smích) Ne vážně… Já mám obrovskou radost, že mě Jiří Heřman pro tuto roli oslovil a dal mi svou důvěru, čehož si moc vážím. Navíc když se jedná o tak neskutečnou inscenaci, jako je Rusalka Davida Radoka.

Nikdy předtím jsme s Davidem nespolupracovali, jeho představení i reference na spolupráci s ním od kolegů byly vždy hodně působivé. Byla jsem připravená prakticky na všechno a stejně předčil moje očekávání. Bylo a je to samozřejmě po všech stránkách náročné, ale naprosto mě fascinuje ta energie, to kontinuální nasazení na sto padesát procent, které ze sebe David vydává, ale také je očekává od ostatních.

Ačkoli nemám tak velkou roli jako skvělá Rusalka Jana Šrejma Kačírková, Davidova pozornost věnovaná každému herci do nejmenšího detailu je zkrátka obrovský zážitek a vůbec ne samozřejmost. Z toho, co mi celé nastudování role dalo, budu čerpat ještě dlouho.

Dá se říct, v čem přesně spočívá Radokův vklad?

Nemůžu mluvit za všechny pěvce, ale pro mě určitě spočíval v tom, že klade důraz na vnitřní pocity, které musíte prožít, aby váš výkon roli skutečně sloužil tak, jak má. Dal mi velikánský nadhled nad herectvím a ukázal mi, co je opravdový „kumšt“. David Radok má jasnou představu, co z vás chce dostat. Vede vás k tomu vytvářet si vědomé myšlenky, které ve vás následně vyvolají tu správnou emoci, kterou jedině tak můžete věrně podat. On zkrátka chce, abyste prožili pocit, na který pak vaše tělo už jen automaticky zareaguje. Jako v reálném životě.

Zní to tak, že v jeho pojetí hodně vystupuje do popředí samotné herectví a že pěvecký výkon je samozřejmě přítomný, ale vlastně tak nějak samo sebou.

Brilantní pěvecký výkon je pro něj spíše samozřejmostí. Ale nechce, aby se při něm zpěvačka do něčeho stylizovala a snažila se hlavně vypadat „krásně“. Jde především o věrné ztvárnění, jak herecky, tak pěvecky. S psychologií postav jde až na dřeň a důsledně se vyhýbá černobílému pohledu na věc. Prvoplánová režie ve stylu, že Cizí kněžna je prostě zlá, je potom pro diváka prostě nuda. Cílem je vzbudit určitou nejistotu v tom, jak nahlížet danou postavu. A její vývoj může být velmi dynamický, vzpomněla jsem si při tom třeba na postavu Daeneris z Hry o trůny. I když David mi neustále kladl na srdce, že mám hrát víc jako Clint Eastwood. (smích)

Je nějaká role, kterou byste si ráda zazpívala, ale zatím jste neměla tu příležitost?

Tahle otázka je pro mě paradoxně docela těžká. Asi se to i průběhem času mění, ale hodně dlouho jsem chtěla zpívat Miladu z Dalibora a Taťánu z Evžena Oněgina. Nicméně Miladu z Dalibora mi shodou okolností také Jiří Heřman nedávno v Brně umožnil ztvárnit. Měla jsem možnost sledovat při práci Csillu Boross, kterou jsem alternovala, což byla obrovská výzva. No a Taťánu z Evžena Oněgina už jsem měla možnost zpívat v plzeňském divadle v režii Tomáše Ondřeje Pilaře. Takže možná je to zvláštní, ale aktuálně vlastně nic na „wishlistu“ nemám.

Všechny sny splněny…

Když o tom přemýšlím, tak já asi nemám tolik sny o konkrétních rolích. Mým snem je zpívat a dělat svoji práci dobře a s láskou, nehledě na roli.

Jste jednou z hlavních členek spolku Run OpeRun a spolupracujete též s uskupením Opera lidem. Obě organizace si kladou za cíl jaksi přiblížit žánr opery běžným lidem. Zdá se vám, že opera je v Čechách nějak na okraji zájmu?

Opera je určitý „kaviár hudebního umění“. Jejím současným problémem je, že už se s ní lidé tolik nesetkávají v běžném životě. Věková kategorie, která teď chodí třeba na koncerty Kruhu přátel hudby, je šedesát plus. Tahle generace operu zažívala skoro denně – byla v rádiu, v televizi se dávala baletní představení; zkrátka dříve opera byla normální součástí života. Mladí se s ní dnes jen těžko a zřídkakdy setkávají.

A to se právě Run OpeRun snaží měnit. Jsem hrozně ráda, že jsem u toho téměř od začátku. Spolek založila v roce 2015 Veronika Loulová, současná ředitelka olomoucké opery, a měla jsem s ním spoustu příležitostí se realizovat v hrozně širokém spektru hudebních projektů, jako třeba Poulencova monoopera Lidský hlas, ale třeba i takové hodně osobité večery plné humoru a hudby (pro mě úplně geniální kombinace) nazvané Operní klystýr. Tam jsem právě také potkala Ahmada Hedara, který je takovým mým dlouholetým hlasovým průvodcem a skvělým kamarádem, za což jsem moc vděčná.

To jsem ale trochu odbočila, chtěla jsem hlavně vyzdvihnout přínos spolku Run OpeRun, který vnímám především v tom, že ukazuje operu právě jako běžnou součást života. Děje se tak nejen prostřednictvím vystoupení, flashmobů a tak dále, ale hodně figuruje i na sociálních sítích, a tím vším se opera každodenně dostává do povědomí mladých lidí. Je to jako s jazyky: když jednou přestanete používat cizí jazyk, za deset let ho umět nebudete. Tady je to podobné – častý kontakt s operou vytváří vztah k ní. A lidem, kteří ji sledují, po čase nepřijde „divná“. (smích)

Přiblížit operu lidem lze nejspíš dvěma hlavními způsoby: Buď hrát široce zavedené a bezpečně osvědčené tituly, anebo operní díla ztvárnit nápaditě do takové míry, aby je divák prostě chtěl vidět. První přístup považuju za trochu laciný, protože hraje hodně na jistotu ve smyslu popularity samotné kompozice; druhý přístup je mi sympatický, ale produkce si snadno vyláme zuby, protože i kdyby byl titul zinscenován dokonale, kdo přijde třeba na Bergova Vojcka…? Jak k věci přistupujete? Dá se při popularizaci opery oprostit od danosti toho, že některé tituly jsou prostě osvědčené? Finanční stránka ve věci vždycky hraje roli…

Já si myslím, že umění ve vás především musí něco zanechat a taky že každá inscenace si najde svého diváka. Někdo samozřejmě preferuje modernější přístupy, chce jít cestou šokování publika, jako to bylo třeba v Berlíně, kde se z Rusalky stal černý plazící se červ, který omotává a zabíjí Prince. Někdo dává přednost tradičním ztvárněním a chce svou Rusalku v hábitu s plavými vlasy u vody. Nemyslím si, že je některý z přístupů špatný, naopak, líbí se mi ta různorodost.

Pro mě jako zpěváka je ale hlavně důležité, aby mi to dávalo smysl, aby i sebemodernější pojetí zůstalo věrné původní myšlence opery. To je třeba právě něco, co se mi hodně líbí na brněnské Rusalce, která si právě ponechala to důležité z původního, ale zároveň vyvolávala spoustu otázek. Samotnou mě to přinutilo o ní hodně přemýšlet a věřím, že i diváka.

Máte zkušenosti z mnoha evropských zemí. Vnímáte nějaké zásadní odlišnosti v diváckém chování jednotlivých národů?

Určitě. Evropské publikum je v poslechu klasické hudby sice země od země trošku rozdílné, ale obecně naprosto perfektně vyškolené. Italové jsou třeba schopni vás vypískat za špatně provedenou kadenci, tradice i vkus se prostě v každé zemi liší.

Zajímavou zkušeností v tomto směru byla třeba návštěva Albánie, kde jsem zpívala na několika koncertech v Tiraně. Tam zkušenost s klasickou hudbou nemají takovou, tradice není vybudovaná. Tamní publikum je z našeho pohledu zvláštní – není schopné zůstat v klidu a obecně je spontánnější. Nejsou svázáni konvencemi, kdy se smí nebo nesmí tleskat, ale když se jim něco líbí, tak zkrátka začnou s temperamentem sobě vlastním tleskat. A tak dále. Někdy to pak vytváří docela vtipné situace.

Rozhodně nejvzdálenější našemu vnímání opery byl Irák, konkrétně Kurdistán, kam jsme se vydali koncertovat. Byli jsme v Erbílu, ale objížděli jsme s Run OpeRun i menší města, kde lidé slyšeli operu zcela jistě úplně poprvé. Asi nejsilnější zážitek byl právě v jednom městečku, když jsme začali zpívat a diváci jednoduše propukli v smích. Nikdy nic takového neviděli, takže absolutně nechápali. Operní zpěv jim zněl jinak, než jsou zvyklí. Ale končili jsme představení a strhla se obří standing ovation, kdy půlka obecenstva brečela dojetím a objímala nás.

Skvělé takto zlomit první dojem. Zdá se, že věc velmi rychle pochopili.

Strašně rychle!

Kdybyste měla vyprávět příběh o tom, jak se Eliška zamilovala do opery, jak to povíte?

No vidíte, to by mě taky zajímalo. (smích) Já jsem se zpěvem spojená zkrátka odjakživa. I přestože nepocházím z hudební rodiny, moji rodiče měli k hudbě velký vztah a od nich jsem ho asi postupně nasávala. Začínala jsem úplně v dětství lidovkami na zuškách, chodila na školní soutěže, zpívala ve sboru. Pak už jsem věděla, že se zpěvu chci věnovat, a tak jsem nastoupila na konzervatoř, kde už jsem opeře úplně propadla. Na druhou stranu jsem ale třeba zpívala i v metalové kapele Nightwish revival Praha, což mě taky hrozně bavilo.

Každopádně, celý život je pro mě stěžejní předávat druhým emoce. To je schopnost lidského hlasu, která mě nepřestává fascinovat a která mě baví nejvíc, provází mě celou mou operní cestou a věřím, že bude provázet i nadále.