„V Dvořákově hudbě je tolik emocí a navíc jsou podané tak srozumitelně, že i puberťák jim porozumí…“

„Do budoucna si dávám předsevzetí ve stylu ne kam, ale spíš jak. Co dělám, chci dělat pečlivě a zodpovědně a s perspektivou toho, že moc nevíme, kam nás vítr zavane.“

„Zpívala jsem pár skladeb od Saint-Saënse a ten miloval sopranistky, u Dvořáka si říkám, že miloval lidi.“

Oprávněné očekávání budí dosavadní profesní úspěchy držitelky druhé ceny v dospělé ženské kategorii Opera z loňské Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech. „Nechci na sebe klást zbytečný tlak,“ však říká sopranistka Eliška Marianna Minářová, která loni debutovala na prknech pražského Národního divadla. Pěvkyně, kterou čeká i jiná úloha ve Zlaté kapličce, se aktuálně intenzivně připravuje především na slavnostní zahájení sezony Plzeňské filharmonie, kdy v Měšťanské besedě 9. října ztvární sopránový part v Dvořákově Te Deum. Studentka pražské HAMU u této příležitosti poskytla rozhovor portálu KlasikaPlus.cz.

Eliško, jak moc si potrpíš na své druhé jméno Marianna? Můžu tě oslovovat pouze „Eliško“?

Určitě. Jméno Marianna mám po svojí kmotře; je to moje druhé křestní jméno. Začala jsem ho v profesním životě používat, protože jsme v republice tři hudebnice Elišky Minářové – jedna z nich je z Brna a je taky sopranistka, druhá, snad se nepletu, také zpívá a navíc hraje na klavír. Je dobré se odlišit, aby nedocházelo ke zmatení. Zároveň mám své druhé jméno jako ochranu své kmotry, která mi takto obrazně stojí po boku.

Aktuálně, Eliško, studuješ na pražské HAMU a právě zde se zrovna scházíme k rozhovoru. Nedá mi to a lehce se vrátím ke Camille, letošní inscenaci převozného Florea Theatra (reflexe ZDE), protože se udála přímo tady na nádvoří Lichtenštejnského paláce. V představení, které řídil Marek Štryncl, jsi excelovala v partu Lavinii. Co ti tato produkce dala? Čím tě obohatila do dalších profesních dní?

Do role Lavinie jsem naskakovala a měla na přípravu měsíc. Nabídku jsem přijala, protože s Musicou Floreou jsem získala svoje první profesionální zkušenosti na jevišti v závěru posledního ročníku na konzervatoři a spolupráci s Markem Štrynclem mám moc ráda. Marek je precizní hudebník s příjemným lidským přístupem. Když jsem navíc zjistila, že věc režíruje Andrea Miltnerová, tak jsem do ní „skočila po hlavě“, protože ta je také velmi pečlivá, respektuje hudbu skladatele a dokáže spojit barokní gestiku s každou frází a emocí, která v dané postavě právě probíhá.

Lavinie je skvělá postava – vášnivá, vzpurná, strašně silně miluje, vzepře se svému otci a na zámku ukryje svého milence Turna, nepřátelského krále. Otec se to dozví a nechá ji uvěznit. Z rukou Turna Lavinie přijímá svoji smrt, ale její otec svou pýchu nakonec překousne a je tu šťastný konec. Nová emoce, se kterou jsem se zatím v žádné roli nesetkala, byla „žárlivost“. Aniž by si Lavinie fakta ověřovala, okamžitě jde střemhlav do konfliktu… Tahle emoce mi není úplně blízká ani přirozená…

… tak sis zkusila nový herecký úkol.

Přesně tak. Nová zkušenost. Zároveň jsem vděčná, že jsem dostala možnost s Musicou Floreou nastudovat větší roli a zase se posunout.

Camilla je nedávná minulost, teď blízká budoucnost… (rozhovor se uskutečnil 3. září – pozn. red.) 19. září je v plánu další repríza Kouzelné flétny, kde ztvárňuješ roli Papageny. Jedná se shodou okolností o inscenaci tvého debutu v pražském Národním divadle, který se udál ještě větší shodou okolností na den přesně před rokem. Tedy s nadsázkou gratuluju k tvým prvním divadelním narozeninám. V čem hlavně spočívá tvoje dosavadní zkušenost z profesionálních prken? Kdyby ses mohla vrátit o rok zpátky, co by sis poradila před debutovým večerem?

Určitě bych si poradila, abych se uklidnila. Ve dnech předcházejících představení se dokážu dost vystresovat. Nejde ale jen o stres nad tou zodpovědností, ale také o nadšení a těšení se. Často se ty dvě emoce nedají pořádně oddělit… Vzkázala bych si a připomněla si, že každý člověk, kterého v divadle potkám, mi přeje jen dobré a podporuje mě. Po těch pěti reprízách už jsem schopná jen vplout do role a užívat si každé „Pa-Pa“.

Jak zpětně hodnotíš svůj debut?

Bylo příjemné začít menší rolí. Měla jsem tak možnost si jeviště „osahat“ bez tlaku, který by mohl přijít s vystoupením v roli větší. Celkovou známku bych si dala tak 2+. (úsměv)

A pozorovalas u sebe vývoj k lepšímu během těch repríz?

Jednoznačně. Postupně jsem získávala jistotu. Pan režisér Morávek nám dává v projevu velkou volnost, nechal mě nabízet, jak roli vidím já, a pak jsme se střetli někde uprostřed mezi našimi pohledy na věc. V jím stanovených mantinelech jsem si věci mohla vymýšlet po svém a všímám si, že se moje Papagena každou reprízu vyvíjí.

Další zajímavé profesionální pódium tě čeká 9. října v plzeňské Měšťanské besedě. Zpíváš na zahajovacím koncertu sezony Plzeňské filharmonie a chopíš se sopránového partu v Dvořákově Te Deum. Oblíbená otázka: Cítíš se lépe v operní, nebo čistě koncertní roli?

Mám ráda obojí, ale více zkušeností mám v téhle fázi svojí kariéry s koncerty – oratoria, kantáty, koncertní provedení oper a tak dále. Na divadle miluju, že můžu vklouznout do role a hrát si. V oratoriích (a podobných) mám zase ráda i ten opak: můžu být sama sebou a emoci vtisknout tak upřímně, jak ji cítím. V obojím se cítím dobře.

Kdybych otázku trošku pootočil: Je pro tebe těžší čistě koncertní role, nebo ta operní? Dá se sice říct, že na koncertě toho „děláš míň“, ale zároveň je možná obtížnější tu menší úlohu podat přesvědčivě.

S tím dost souhlasím. V operní roli se na jevišti můžu vyřádit a part zpodobit i pohybem, kdežto na koncertě tyhle možnosti do nějaké míry odpadají. Zároveň ale cítím, že hudba skládaná pro koncerty dává zase jiné možnosti projevu, jak vokálního, tak emocionálního.

Mimochodem, právě o Dvořákově Te Deum jsem se relativně nedávno bavil i s jinou sopranistkou Veronikou Rovnou a ta se k tomuto partu stavěla docela s respektem ve smyslu, že jde o choulostivé, „nahaté“ zpívání – každé zaváhání prý je slyšet. Souhlasíš, že tato umělecká úloha není zrovna jednoduchá? 

Žádná pěvecká úloha není jednoduchá… Dvořákova duchovní hudba je tak průzračná, až mi v některých aspektech připomíná Mozarta. Toho zpívám samozřejmě od konzervatoře; je velkou součástí mého repertoáru. Průzračnost skladby Te Deum mi nevadí a fakt, že je sólista exponovaný, vítám. Dvořák dal sólistovi do rukou svoji víru a přenesl na sólistu ne jednoduchou, ale vznešenou úlohu poslat toto Dvořákovo přesvědčení dál.

Na co si ty při interpretaci chceš dát speciální pozor?

Pozor si chci dát na to, aby to bylo dostatečně romantické a „dvořákovské“. Všimla jsem si zajímavého jevu – zpívám docela často árii ze Svaté Ludmily –, že když varhany začnou předehru, najednou jako bych nasedla na přímou linku za Dvořákem skrz kupoli chrámu přímo do nebe. Pak se zpívá tak krásně! A těším se na stejné pocity i s Plzeňskou filharmonií. Doufám, že je se mnou budou posluchači sdílet.

Technické záležitosti jsou samozřejmě nadále přítomné a dá se říct, že můj fach je spíš baroko, klasicismus a Donizetti, Bellini… Dvořák je trochu jinde, ale i on je mi hrozně blízký. Miluju ho. Byla jsem asi dvanáct let v dětském sboru a vždycky, když jsme zpívali Dvořáka, sbormistr říkal: „Děvčata, ničeho se nebojte. Vždycky zkrásníte, když zpíváte Dvořáka!“ (úsměv)

Takže když se řekne Antonín Dvořák, jaké myšlenky se ve ti ihned „vyrojí“? Je pro tebe Dvořák něčím typický? Co pro tebe znamená?

Hlavně je srdeční záležitostí. Doma jsme poslouchali nahrávku Rusalky s Renée Fleming a u ní jsem si vždycky vybrečela oči, když jsem byla nešťastně zamilovaná nebo mě něco jiného trápilo. V Dvořákově hudbě je tolik emocí a navíc jsou podané tak srozumitelně, že i puberťák jim porozumí… I Te Deum je takové. Zpívala jsem pár skladeb od Saint-Saënse a ten miloval sopranistky a jejich koloratury, u Dvořáka si říkám, že miloval lidi. Jeho hudba je hluboce lidská!

Dvořákovy velké vokálně-instrumentální skladby typu Stabat Mater a Requiem jsou charakteristické svou duchovní hloubkou s křesťanským přesahem. Te Deum je na tom podobně při své menší duratě. „Tebe, Bože, chválíme…“ je dost explicitní výjev. Myslíš si, že pěvec musí být věřící člověk, aby mohl podobná slova podat po výrazové stránce věrohodně, nebo je takový sólový part svého druhu rolí, na kterou lze aplikovat podobné herecké principy jako v opeře?

U projektu typu Te Deum určitě chci být sama sebou. A myslím si, že i nevěřící člověk tuhle skladbu může podat věrohodně, pokud se dokáže povznést nad čistě materiální záležitosti.

Jak to ale udělá, když nemá tu hlubokou oporu křesťanského přesvědčení? „Tebe, Bože, chválíme…“ Kde je ta pravdivost, když nemůže být ve vlastních slovech?

I nevěřící z velké většiny ve svém životě zažili věci, které se nedají vysvětlit čistě racionálně a poradila bych, aby se o tyhle zážitky opřeli a stavěli na nich. Já osobně jsem byla vychovaná ve víře, byť samozřejmě během dospívání jsem se jako spousta vrstevníků v podobné situaci vzpírala. Teď je pro mě víra pomocí v momentech nejistoty. Ve chvílích před vystoupením se vzdám veškerých pochybností a „děj se vůle Boží“. Bývá mi velkou pomocí v těžkých chvílích to vědomí, že na to nejsem sama.

A cítíš, že máš nějak snazší úlohu, když ta slova, která jsme zmiňovali, můžeš myslet doslovně? Máš výhodu?

Těžká otázka… Když z ní trošku uhnu, ať člověk zpívá cokoli, je vždycky výhoda vědět okolnosti díla, autora, související reálie dané doby. Pro každého zpěváka – ať věřícího, nebo nevěřícího – by bylo dobré zjistit si něco o tom, co a proč zpívá.

Kantáta Te Deum – bavíme se tedy o dvacetiminutové skladbě, kde člověk zpívá v první a čtvrté větě, tedy odhadem třeba šest minut zpívání – by se vcelku snadno dala naučit zpaměti. Vím, že se to u koncertních provedení tohoto kantátového repertoáru nenosí, ale nemáš třeba nějaké puzení ke zpěvu zpaměti v tomto případě? Chápu, že by to možná působilo zvláštně, kdyby se druhý sólista-barytonista rozhodl zpívat z not…

Sama za sebe mám ráda jistotu. Kdybych se příliš ponořila a najednou se ztratila, jistota not přede mnou pro mě hraje důležitou roli. Nejraději mám noty mít k dispozici, ale ve výsledku se do nich prakticky nedívat… Jde o psychologický moment. 

A když se ptáš, nevadí mi to u ostatních pěvců. Je to takové ujištění pro zpěváka nebo zpěvačku, ale zároveň i pro mě jako posluchače, že interpret má určité pohodlí. Na to, aby tam noty člověk mohl mít, musí věc zatraceně dobře umět. Vždycky když se chvilku ztratím, musím ihned vědět, kde jsem; aby mi noty pomohly, musím být neustále v obraze, kde se v nich aktuálně nacházím. Jiná věc je, když je zpěvák na noty příliš fixovaný. Prima vista na koncertě je z mého pohledu trochu neprofesionální.

Posuneme se. V dubnu tě v Národním divadle dále čeká titulní role v opeře Kolotoč Václava Trojana. Na co se v této souvislosti nejvíce těšíš? Zajímavé je, že se alternuješ s nedávnou „Camillou“ Pavlou Radostovovou.

Moc se těším, že budeme s Pájou pokračovat ve spolupráci a těším se také na celý tým, se kterým budeme operu provádět. Postava Kolotoče je sice titulní, ale myslím, že je tam podobně rozsáhlých rolí víc. Těším se zase na jinou zkušenost, protože budu hrát neživý, personifikovaný objekt. Zároveň se těším na pěvecký part Kolotoče, je to krásné, veselé, vysoko položené zpívání. Co víc si může sopranistka přát!

Snad můžu prohlásit, že tvoje kariéra se slibně rozjíždí. Máš pro sebe nějak formulovaný svůj dlouhodobý cíl? Kde bys ráda byla za pět let?

Když bych se podívala sama na sebe před pěti lety – to byl hluboký covid – byla bych z pohledu dneška překvapená, co se může změnit, jaké všechny možnosti se mi otevřou. Do budoucna si dávám předsevzetí ve stylu ne kam, ale spíš jak. Co dělám, chci dělat pečlivě a zodpovědně a s perspektivou toho, že moc nevíme, kam nás vítr zavane. 

Nechci na sebe klást zbytečný tlak očekávání. Věřím, že píle otevírá dveře. Kariéra se mi rozjíždí, zatím ale jen v naší české kotlině. Nerada bych se dostala do situace, ve které bych utekla moc brzo za hranice. Vazby, které jsem přes léta práce navázala, by se mohly přetrhat. Všechny lidi, se kterými spolupracuju, mám moc ráda a vážím si jich a dále s nimi chci pokračovat v probíhající práci. Ale určitě bych v budoucnu chtěla vyzkoušet nějakou zahraniční pěveckou soutěž. Uvidíme, co by to mohlo s mojí kariérou udělat.

Chápu tedy, že s posunem posledních pěti let jsi spokojená…

Pokud jde o mě, v posledních pěti letech jsem předčila svoje očekávání. Všechno se ale odvíjelo a stále odvíjí od hudebníků, se kterými mám možnost pracovat. Věřím lidem, které mám kolem sebe, hlavně svojí paní profesorce Heleně Kaupové, a odevzdávám se jejich péči a zkušenostem.