„V Nautilu jsme se snažili o výpravnost, ale zároveň vkusnost, aby to nebylo přeplácané představení, kde bude všechno a zároveň nic.“ 

„Lukáš Hurník operu zamýšlel jako představení pro všechny generace. Zatímco příběh je atraktivní pro děti, dospělé může zaujmout spousta skrytých odkazů a významů.“ 

„Při zkoušení se vždycky snažím navodit pohodu, protože když je při zkoušení dobrá atmosféra, představení pak všichni hrají rádi.“

Podaří se kapitánu Nemovi opravit ponorku Nautilus, než ji ovládne neznámý tvor? Právě toto téma už půl roku leží v hlavě Elišce Mervartové, mladé režisérce nové autorské opery Lukáše Hurníka Porucha na lodi Nautilus, která bude premiérově uvedena 13. července v rámci Hudebního festivalu Znojmo. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz poodhaluje Eliška úskalí inscenace dětské opery i své dosavadní zkušenosti z praxe.

Vystudovala jsi zpěv na Pražské konzervatoři. Co tě vedlo k tomu jít poté studovat operní režii na JAMU?

V průběhu studia zpěvu jsem si uvědomila, že pěvecká dráha pro mě není ta správná – nebyla pro mě úplně naplňující. A díky tomu, že jsem dostala příležitost vyzkoušet si práci asistentky režie, jsem zjistila, že tohle je to, co chci dělat. Tak jsem šla studovat režii.

Asistentku režie vlastně děláš v Národním divadle doteď…

Ano, jsem zaměstnaná v pražském Národním divadle. Předtím jsem ještě spolupracovala s Magdalenou Švecovou na jednom jejím projektu, což bylo takové uvedení do světa režie. A Magdalena je teď mojí profesorkou režie na JAMU.

… a v Národním divadle spolu taky děláte doprovodné programy pro děti.

Je to tak; realizovaly jsme dva projekty na téma Kouzelné flétny a Prodané nevěsty. Ale tam šlo už spíš o teenagery, kterým se kreativním způsobem snažím vysvětlit, v čem spočívá herecká práce. 

Naopak při inscenaci LouTkáčka, kdy ses podílela jako asistentka režie, ses setkala spíše s mladším publikem. Jak ti tyto zkušenosti pomáhají při režírování dětského představení Porucha na lodi Nautilus? 

To, že budu režírovat Nautilus, jsem se dozvěděla první týden zkoušení LouTkáčka, takže v ten moment jsem začala jako houba nasávat všechny možné podněty. Hodně inspirativní pro mě byla práce Radima Vizváryho, který má s tvorbou pro děti velkou zkušenost. Největší lekcí, kterou mi dal, bylo nepodceňovat dětského diváka. Že divadlo pro děti se nemusí dělat podbízivě a prvoplánově proto, aby ho děti pochopily. Třeba při LouTkáčkovi se to ohromně povedlo a doufám, že se to povede i na Nautilu.

Práce na představení určeném dětem je dost specifická záležitost. Možná v určitém ohledu dokonce i složitější, než připravovat představení pro dospělé. Vnímáš to podobně?

Určitě to je těžší, pro mě teda obzvlášť, protože mám s tvorbou pro děti hodně málo zkušeností a ani vlastní děti nemám. Rozdíl je už třeba v tom, že dětské publikum je daleko kritičtější, než to dospělé; pokud se mu to nelíbí, je neposedné, rozmrzelé… Naopak, když děti představení zaujme, dokáží dát pocity spontánně najevo. Z toho mám právě největší obavu – až na premiéře bude sedět dvě stě dětí a my poprvé uslyšíme reálnou kritiku těch, pro které to děláme. Protože zatím máme určitou zpětnou vazbu jenom od dvou holčiček, které v představení hrají (alternují) chobotničku Mantíka. Ty jsou nadšené, ale samozřejmě jejich náhled není reprezentativní, protože jsou zapojené do celého procesu a všemu rozumí.

A pak je otázka, jak udržet pozornost dětského diváka po celou dobu trvání představení… Jak je Nautilus vlastně dlouhý?

Celé představení má padesát minut s tím, že v polovině je pauza… Udržení pozornosti dítěte jsem samozřejmě hodně řešila. Předpokladem úspěchu určitě je, aby bylo zpěvákům hodně dobře rozumět, o čem zpívají, protože když tomu tak není, děti okamžitě ztrácí pozornost. S výtvarnicí Kristinou Komárkovou jsme pak hodně řešily scénu. Shodly jsme se na tom, že představení musí být výpravně velmi atraktivní, i přesto, že se děj opery odehrává pouze v jednom prostoru, v ponorce. Takže jsme i s lighting designérem Martinem Krupou vymysleli spoustu miniefektů, aby se atmosféra hodně proměňovala a nebyla statická. Vzhledem k tomu, že míříme na věkovou skupinu zhruba pět až dvanáct let, jsme se hodně snažili o výpravnost. Zároveň jsme ale cílili na vkusnost, aby to nebylo přeplácané představení, kde bude všechno a zároveň nic. 

Jak jste vyřešili vizuál podmořského světa, aby byl dostatečně názorný, ale ne „přeplácaný“, jak říkáš?

Kristina věc pojala jako obrovskou konstrukci korálů, která se táhne podél zadní strany jeviště. Bude měnit barvy a zapletené do ní budou luminiscenční nitě, aby se proměňovaly prostory a aby bylo vidět plynutí času. Taky využijeme projekci – to už je dnes takový standard v opeře…

… z mého pohledu možná nadužívaný… Jak se dá pracovat s projekcí, aby nepůsobila prvoplánově?

S Martinem Krupou jsme se shodli, že určitě nebudeme promítat spořiče obrazovky typu akvárium, protože to by přesně působilo lacině. Takže se budeme pohybovat na rovině jakéhosi abstraktního vizuálna.

Nad tou prvoplánovostí jsem se pozastavila také proto, že kromě dětí na představení budou i jejich rodiče, kteří ho nahlédnou zase jinak…

Samozřejmě. A Lukáš Hurník, který psal libreto i hudbu, dokonce celou operu zamýšlel jako představení pro všechny generace. Zatímco příběh je atraktivní pro děti, dospělé může zaujmout spousta skrytých odkazů a významů. 

Spolupracovala jsi vlastně při přípravě s Lukášem Hurníkem?

Ne, od něj jsem dostala jenom noty a pár vět k nim. Zatím. Ale do Znojma se přijede podívat na poslední tři dny zkoušení, tak předpokládám, že nějaký podnět dostanu. 

Není to trochu risk, když se vlastně až tři dny před premiérou dozví, jakou podobu opera bude mít?

On zhruba ví, kam bych inscenaci směřuju – byl na explikaci a moc se mu to líbilo, takže doufám, že mu tenhle přístup vydrží. (smích) V každém případě se vždycky snažím maximálně respektovat vnímání autora, ať už je soudobý, nebo dvě stě padesát let mrtvý. Ale někdy je to komplikované, protože samozřejmě skladatel ne vždy zná všechny jevištní možnosti. A technické možnosti na divadle jsou omezené, s čímž jsme se prali hodně právě v případě Nautilu, protože tato opera je napsaná hodně filmově.

Výslednou podobu ale pořád nosíš jenom v hlavě, protože scéna se bude stavět až ve Znojmě, že?

Ano, zatím jsme zkoušeli pouze na JAMU. Postavenou scénografii uvidím až týden před premiérou ve Znojmě. Je za tím vším půl roku práce, která je hodně abstraktní a pak, během pouhých osmi dnů, dílo musíme zprovoznit na konkrétním jevišti. Takže cítím velký tlak, ale věřím, že jsme připravení dobře.

Provedení budou celkem tři. Máte ambici představení přivézt i jinam?

To zatím nevím. Je to čistě v rukou festivalu, na jehož objednávku opera vznikla. Až pak oslovili Hudební fakultu JAMU, jestli by nechtěla navázat spolupráci, a mě nominovali do role režisérky. 

A zpěváky sis vybírala ty?

Zpěváky jsem vybírala po domluvě s panem docentem Krejčím, který zaštiťuje hudební nastudování projektů na JAMU. Jednohlasně jsme se shodli na pětici lidí, o kterých víme, že svou práci odvedou dobře. 

Jak se daří spolupráce se spolužáky, vrstevníky? Berou tě jako autoritu?

To je pro mě hodně komplikované, protože to jsou nejen spolužáci, ale také kamarádi. Nechci být za pedanta, ale zároveň jsem v pozici autority, tudíž hledám určitý balanc. Ale za dobu, co jsem na JAMU, jsem přišla na to, že pokud lidi kolem sebe maximálně respektuješ, tak oni budou respektovat tebe. Když přijdu na zkušebnu a vím, co chci, tak oni jdou se mnou. Zároveň se jim ale snažím dávat dostatek prostoru, aby se mohli do společné tvorby zapojit a dávat podněty, což se právě skvěle dařilo při Nautilu. Obecně se pak při zkoušení vždycky snažím navodit pohodu, protože když je při zkoušení dobrá atmosféra, představení pak všichni hrají rádi. Nerada vyvíjím nátlak a nechci způsobovat stres. Opravdu bych si přála, aby lidi ze zkoušek se mnou chodili s tím, že práce měla smysl a že se jim pracovalo hezky.

RozhovorPlus s Lukášem Hurníkem čtěte pod titulkem Láká mě psát vážnou hudbu zábavně.