„Inscenační tým v St. Gallenu se totiž rozhodl otevřít některé škrty, které se většinou nehrají.“

„Elektra se zde stává pavoukem, který si balí sestru do prostěradla. Tento duet je jeden z nejnáročnějších partů Elektry.“

„Lisaboa Houbrechts je belgickou režisérkou, mladou a odvážnou.“

Eliška Weissová je operní pěvkyně, která zaujme barvou i objemem svého hlasu. Její doménou jsou dramatické heroiny, vzbuzující ty nejtemnější lidské vášně. Poslední z těchto rolí je nyní Elektra, titulní postava dramatické a ponuré opery Richarda Strausse, kterou uvedli v operním domě ve švýcarském městě St. Gallenu. Eliška Weissová v této roli přesvědčila pěveckým i hereckým mistrovstvím.

Jak jste přijímala nabídku na roli Elektry v St. Gallenu? Už jste part někde zpívala?

Role Elektry je výjimečná a fascinující. Neznám zatím nic obtížnějšího, ale rozhodně jsem šťastná a vděčná, že jsem se k této roli dostala a měla příležitost stát na jevišti jako Elektra. Nabídku jsem dostala přímo po mém posledním představení Turandot v Národním divadle v Praze. Roli jsem nastudovala pro divadlo v St. Gallen a příprava trvala asi dva roky. Pracovala jsem na ni se skvělým Markem Pinzowem a samozřejmě dále konzultovala s hlasovým a jazykovým koučem ve Vídni.

Z vaší odpovědi tuším, že se vyskytly nějaké problémy…

Ano, divadlo se rozhodlo pro otevření některých škrtů, ale bohužel jsem se to dozvěděla až asi čtyři týdny před začátkem zkoušek. Tyto škrty jsou velmi náročné a já jsem je musela za tento krátký čas nastudovat. Byla to vlastně součást koncepce paní režisérky. Tyto škrty prodlužují děj a jdou na hranici fyzických možností představitelky Elektry. Zejména dva otevřené škrty v duetu s Chrysothemis, které jsou psané hlasově spíše jako pro druhou Chrysothemis, a ne pro Elektru. Elektra je postava, která za celou operu nesejde ze scény, na rozdíl od ostatních postav, které mají své prodlevy mimo jeviště.

Můžete přiblížit inscenační tým opery a vizi paní režisérky?

Dirigentem je Modestas Pitrenas, je to významný litevský dirigent, který má bohatou uměleckou kariéru. Je velmi erudovaný a spolupráce s ním byla výjimečná. Dokázal reagovat s orchestrem na jemné posuny ve výrazu na jevišti a podpořit sólisty ve vypjatých scénách. Lisaboa Houbrechts je belgickou režisérkou, mladou a odvážnou, zkoumá hranice božství a odhaluje temné trauma. S operou příliš zkušeností až dosud neměla, režírovala dosud jen jednu barokní operu a k inscenaci přistupuje činoherním způsobem. Ale má pro hudbu a zpěv cit a při práci se zpěváky sice respektuje jejich potřeby, ale stále na ně klade vyšší nároky. Což mi vlastně vyhovovalo a zároveň posouvalo i mé hranice možností.

A jaké poselsví tedy přináší režie Lisaboy Houbrechts prostřednictvím opery Elektra?

Je to psychologické, vztahové i sexuální. Elektra volá stále mužskou postavu, nejprve otce Agamemnona, pak bratra Oresta. Cílem je ale, aby objevila vlastní identitu a také „mužskou“ sílu. Dochází to tak daleko, že v závěru jsou Elektra a Orestes jako jednota, jako jing a jang, duchovně spjati. Orestes je Elektra a naopak Elektra se stává Orestem, spojení ženského a mužského principu. Jen tak nachází Elektra svoji sílu zabít matku. Se sestrou Chrysothemis má komplikovaný vztah, Elektra se zde stává pavoukem, který si balí sestru do prostěradla a je ve vztahu jakousi „dominou“.

Elektra je operou pro náročné publikum. Jak ji v St. Gallenu přijali? Je tam klasické operní publikum?

Byla jsem překvapena, divadlo je poměrně nové a je pro 990 diváků. Má dobrou akustiku a publikum bylo na premiéře velmi vnímavé. Byla to událost sezóny. Mile mě překvapila reakce profesionálů a také pochvalné kritiky. Partnery mi byli Ariana Lucas jako Klytaimnestra, Sylvia D´Eramo jako Chrysothemis, Kristján Jóhannesson v roli Oresta a Riccardo Botta jako Agist.

Série oper v St. Gallenu skončila. Budou ještě další představení?

Máte pravdu, hraje se v sériích, je to velmi oblíbený a osvědčený systém v evropských divadlech. Poslední představení první série bylo 1. června. Další série, tzv. Wiederaufnahme, je plánované po prázdninách na srpen a září, kdy mě čekají dalṣ̌í čtyři Elektry. Pozvala bych čtenáře do St. Gallenu, je to krásné lázeňské město ve Švýcarsku, ale vnímám, že je poněkud daleko.

Nešlo o vaši první zahraniční prezentaci… Pokud vím, zpíváte víc v zahraničí než na českých operních scénách.

To není moje volba, jsem na tak zvané „volné noze“. Je to znak doby, preferuje se mobilita. Ale jsem zase vděčná, jestliže si mě management operních domů vybere, je to pro mě pocta. A nedělám rozdíly, jestli je to operní dům český či zahraniční, vždy se snažím podat maximální výkon.

Jak jste se vlastně ke zpívání dostala?

Vyrůstala jsem ve zcela „normální“ rodině, ale bůhvíproč jsem na otázku, co bych chtěla v životě dělat, už jako dítě odpovídala, že budu operní pěvkyně. Paní učitelka i rodiče mi to vymlouvali, nakonec jsem vystudovala gymnázium, ale poté jsem se přihlásila na konzervatoř do Brna. Tam jsem měla štěstí na profesorku Blanku Morávkovou, která mi dala technické základy a mohla jsem zkusit přijímačky na AMU do Prahy. Ujal se mne zde profesor René Tuček a po celou dobu studia mi věřil, podporoval a citlivě vedl. Už tehdy ve mně viděl dramatický potenciál. Zcela mě ale ovlivnila nahrávka Kostelničky Naděždy Kniplové, která se stala mým vzorem a je jím dodnes.

Nedávno jste zpívala na scéně Vídeňské státní opery. Jakou máte s touto institucí vztahy?

Jsem vděčná za příležitosti, které dostávám. Jen musím upřesnit, že ty příležitosti, to není ten závěrečný výstup, tedy odzpívání role na scéně. Inscenace se nějakou dobu připravuje a vedle hvězd a zvučných jmen se objevují i jména méně známá. Dostat úkol jako „cover“, to je velmi zavazující zkušenost, je to prověrka vaší psychické a pěvecké odolnosti a flexibility. Musíte nastudovat roli stejně kvalitně, jako regulérně obsazená pěvkyně, a být k dispozici kdykoli během zkoušek, a samozřejmě i zkoušet. A může se stát, že najednou hvězda musí vysadit, třeba jen na jednu zkoušku, a vy musíte za ni zpívat jako by se nic nedělo. Takovou zkušenost mám právě z Vídeňské státní opery, když se připravovala nová premiéra Turandot, nebo i obnovená Pucciniho opera La fanciulla del West, tedy Děvče ze Západu. Během deseti minut jsem musela být na scéně a zpívat orchestrální zkoušku Turandot, tenkrát v Alfano verzi ve třetím jednání. Tuto verzi jsem v Praze nezpívala a byla pro mě úplně nová. Byla to pro mě nezapomenutelná zkušenost.

Máte tedy samozřejmě nastudované opery i od jiných autorů, než je Richard Strauss…

Mým favoritem je Puccini a jeho Turandot, Tosca a Minnie. Pak určitě Verdi a jeho Lady Macbeth a Abigail. Vždy mě přitahovaly role a opery hudebně dramatičtější. Ikonickou a vysněnou rolí je pro mě Kostelnička z Janáčkovy Její pastorkyně, zpívala jsem ji už ve čtrnácti různých inscenacích, mimo jiné ve Státní opeře ve Vídni, v Hamburku, v Cardiffu i v Lotyšské národní opeře v Rize. Wágnerovské postavy mě rovněž přitahují, zatím to byla jen Isolda v Ústí nad Labem a v Košicích, Venus v Tannhäuserovi a Ortruda v Lohengrinovi, ale už teď vím, že nejsou poslední! Samozřejmě je tu také Cizí kněžna ve Dvořákově Rusalce, tu jsem také zpívala ve Vídeňské státní opeře a znovu se tam s ní vracím. A miluju Smetanova Dalibora. Miladu z Dalibora jsem zatím zpívala jen koncertě v Košicích pod taktovkou Tomáše Hanuse, ale čeká mě uvedení v Cardiffu. Největší mojí láskou je ale postava Libuše. Ztvárnila jsem ji naposledy v obnovené premiéře v Ústí nad Labem a teď se velmi těším, že se k ní vrátím 6. září v šáreckém údolí. Všechny čtenáře srdečně zvu, ať si to spolu užijeme!

…

Kritické ohlasy ze zahraničních médií na výkon Elišky Weissové:

„V titulní roli se zaskvěla Eliška Weissová. Její Elektra se vyznačuje činoherní prezencí a enormní hlasovou intenzitou. Mistrně přednesla tuto nanejvýš náročnou roli s fenomenální energií a zároveň se subtilním psychologickým ztvárněním.“ (stgallen24)

„Elektra je obsazena herecky expresivní a vokálně výraznou českou sopranistkou Eliškou Weissovou, která po dobu dvou hodin předváděla působivý výkon, suverénní ve všech vysokých rejstřících, zejména pak s velmi znělou a kulatou hlubokou polohou, proti které obstojí hutná, zběsilá a mohutná orchestrální partitura.” (Tageszeitung)

foto: archiv umělkyně