„Mozart píše pro nástroje úplně stejně jako pro zpěváky. Andante C dur vnímám jako operní arioso.“

„Pokud v sobě necítíme zápal a nejdeme až na hranu, těžko můžeme očekávat, že nadchneme naše publikum.“

„Každý koncert je pro mě osmitisícovka. Neexistuje nedůležitý koncert.“

Málokterý instrumentalista symbolizuje virtuozitu a nástrojovou dokonalost tak silně jako Emmanuel Pahud. Hudebník, který je po desetiletí prvním flétnistou Berlínských filharmoniků a zároveň vyhledávaným sólistou na největších pódiích světa, vystupuje v Praze již poněkolikáté. Do Prahy se vrací rád – tentokrát do nového domova k Prague Philharmonia, který podle něj dává společné práci úplně nový rozměr. S orchestrem vedeným Emmanuelem Villaumem v neděli 30. listopadu představil vyprodanému Rudolfinu hudbu Wolfganga Amadea Mozarta a Francise Poulenca. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz mluví mimo jiné o tom, proč ho inspiruje rychlost, a prozrazuje také, jak hledá nové hranice flétnového repertoáru a co pro něj znamená každý koncert.

Přicházíte přímo ze zkoušky. Jaká byla?

Dobrá. Strávili jsme skoro dvě a půl hodiny zkoušením části programu, která je s flétnou. Takže nejsem úplně nejčerstvější, ráno jsem přiletěl, pak hned zkouška… Ale to je běžný život koncertního umělce.

S Prague Philharmonia ostatně nehrajete poprvé… Vracíte se na pro vás známá místa?

Moc rád se k tomuto orchestru vracím. Už je to nějakou dobu, co jsem tu byl naposledy. S pandemií se některé projekty odložily, pak bylo těžké najít společné termíny. Takže jsme se na tento okamžik s orchestrem i s dirigentem Emmanuelem Villaumem těšili opravdu dlouho.

Prague Philharmonia má teď nové sídlo, kde se zkouší, a sídlí tu i management orchestru, což je úplně nový pocit. Dřív jsme zkoušeli na různých místech po Praze, kde zrovna bylo volno. Teď je tu takřka domácké prostředí, a to dává i naší společné práci nový rozměr.

Vzpomenete si ještě na svoji první návštěvu Prahy?

Ano, pamatuji si, že jsem byl tehdy ještě hodně mladý, nebylo mi snad ani dvacet. Byl jsem na turné s italským orchestrem a hráli jsme, myslím, ve Smetanově síni Obecního domu. Bože, to byl úplně jiný svět. Praha a tato část Evropy procházela kompletní proměnou a byla tehdy plná příležitostí. Od té doby se změnila k nepoznání, ale stále je krásná a magická.

Hrát v Praze považuji za čest, protože si opravdu velmi vážím vaší historie a kultury. Ale není to jen o minulosti, spolupráce s vynikajícími českými kolegy je skutečně výjimečná.

Na vašem dnešním koncertě uslyšíme Andante C dur Wolfganga Amadea Mozarta a flétnovou sonátu Francise Poulenca v úpravě pro flétnu a orchestr. Jak byste program charakterizoval?

Když budete chtít říct jméno jednoho klasického skladatele, první, kdo vás napadne, bude Mozart. Pokud jde o neoklasiky, pak je to Francis Poulenc. Ve výtvarném umění či architektuře byste je mohla přirovnat k Michelagelovi nebo Da Vincimu. Jejich díla mají dokonalé proporce v poměru k lidskému tělu, člověk se v jejich přítomnosti cítí dobře a přirozeně, otevírají mu cestu k jeho spiritualitě. To přesně najdete i v této hudbě. Zároveň jí nechybí svoboda a expresivita. S Emmanuelem Villaumem jsme o tom hodně diskutovali a shodli jsme se, že tato hudba přináší člověku pocit lehkosti a uvolnění.

S Mozartovým Andante C dur se řada flétnistek a flétnistů setkává v poměrně raném věku. Ale jako flétnista a pedagog mi asi potvrdíte, že ta skladba není až tak jednoduchá, jak by se mohla zdát. Co je na její interpretaci podle vás nejtěžší?

Mozart píše pro nástroje úplně stejně jako pro zpěváky. Každá věta, každá symfonie nebo koncert, dokonce i ten klavírní, jsou malými operními čísly. Andante C dur není výjimkou, vnímám ho jako operní arioso. Mozart měl trochu nešťastný vztah k flétně, který se zkomplikoval, když měl psát druhý flétnový koncert. Skončilo to tak, že místo nového koncertu udělal jen transkripci koncertu pro hoboj, pak napsal ještě pár flétnových kvartetů, ale moc radosti mu to nepřinášelo.

Andante je ale z jiné doby, Mozart tehdy působil v Mannheimu, byl čerstvě zamilovaný… Skladba je v C dur, což je sice nejjednodušší tónina, ale v mnoha ohledech jedna z nejsilnějších. Najdete ji v jeho symfoniích, ale i v jeho operách. Mozart navíc pracuje naprosto přirozeně s dechem. Ala – jako ostatně u Mozarta vždycky – co má působit lehce a přirozeně, vyžaduje velkou dechovou kontrolu, musíte dýchat dost a na správných místech…

Důležité je taky najít balanc s ostatními nástroji v orchestru, někdy je to dialog s violoncelly, jindy s violami nebo druhými houslemi, hoboji nebo hornami. Každý v orchestru má svou roli a interaguje s flétnovým partem. Dokud si toto neuvědomíte, nemůžete tuto skladbu pochopit v její úplnosti. Proto je potřeba podívat se při přípravě na celou partituru, ne jen na flétnový part.

Zmínil jste Mozartův komplikovaný vztah k flétně. Kdybyste měl možnost objednat nový koncert od Wolfganga Amadea, co myslíte, že by ho mohlo přesvědčit, aby svůj názor na flétnu přece jen změnil?

Mozart je rozhodně někdo, s kým bych moc rád zašel na večeři. Nevím, jestli bych byl ten pravý obhájce našeho nástroje, ale využil bych příležitost a určitě bych mu doporučil, aby opustil styl, jakým flétnu využíval třeba Gluck v Orfeovi nebo Bach ve svých sonátách. Líbilo by se mi spíš něco víc operního, dialog se zpěváky, jako třeba v Bachových Matoušových pašijích. Mohl by klidně trochu rozšířit rozsah nástroje, možná by ho zaujala elektronika nebo takzvané rozšířené flétnové techniky, které využívá současná hudba. My dnes vnímáme Mozarta, Bacha nebo Beethovena jako „klasické“ skladatele, ale oni ve své době psali soudobou hudbu. Proto si myslím, že dnes by je zajímaly nové technologie, nové sály, nové nástroje, nové možnosti zvuku. Rozhodně by to byla velmi živá diskuse.

Objednávky nových skladeb jsou pro interprety celkem běžná věc, ale jak došlo k tomu, že jste se zaměřil právě na koncertantní skladby? To je přece jen po všech stránkách poměrně náročné…

Moje spolupráce se skladateli začala při příležitosti Mozartova 250. jubilea v roce 2006. Všude po mně chtěli, abych hrál Mozartovy koncerty. Já jsem se ale rozhodl hrát jeho kvartety, kterým jsem se do té doby tolik nevěnoval, a flétnové koncerty jsem odmítl. Každému, kdo mě požádal o Mozartův koncert, jsem navrhl, aby místo toho objednal nový koncert pro flétnu.

Tak vznikly první tři koncerty, které pro mě napsali Francouz Marc-André Dalbavie, Michael Jarrell ze Švýcarska a německý skladatel Matthias Pintscher. Země původu těchto autorů odráží moje francouzsko-švýcarské kořeny, ale i to, že působím v Německu. Od té doby vzniká každý rok jeden nový koncert a pořád mě to baví. I teď jednám se skladateli o novince, která by se měla premiérovat v sezóně 2028/2029. Ty, které se mi líbí, a je to velká část z nich, se snažím hrát víckrát. Ne jen s orchestrem a dirigentem, se kterým jsem je premiéroval, ale všude po světě, znovu a znovu, abych je uvedl do života.

Podle čeho si vybíráte autory, které oslovíte?

Je to souhra mnoha věcí. Vycházím ze své posluchačské zkušenosti, sleduji, co se právě hraje, novinky, které prezentují vydavatelé. Zajímá mě taky zpětná vazba dramaturgů, ale i samotných hudebníků. Pak probíhá samozřejmě diskuse s orchestry, dirigenty, agenturami, sponzory, kteří objednávky zajišťují finančně. Každý má svoje preference a když se někde protnou, jdeme do toho.

Zmínil jste své kořeny, které zasahují do několika evropských zemí, mluvíte několika jazyky… Jak to ovlivňuje váš umělecký výraz?

Mám blízko především k románským jazykům, mluvím také anglicky a německy. Přijde mi zajímavé, jak jazyky souvisí se způsobem myšlení. Velké rozdíly mezi jazyky jsou třeba ve slovosledu, což mění i místo největšího důrazu ve větě. Vezměte si slovanské jazyky s jejich skloňováním. Je přece velký rozdíl, jestli máte k dispozici tři, sedm nebo devět pádů, v nichž mají slova úplně jiný tvar, nebo skloňujete jen předložkami a samotné slovo se nemění. Odráží se to samozřejmě i v hudbě a v tom, jak autoři pracují s hudební myšlenkou. Ti slovanští ji často opouštějí, až když prošli všechny možnosti, „všechny deklinace“. Myslím, že mít tento vhled je důležité, protože vám to dovolí lépe pochopit hudební strukturu a odlišnosti v hudebním myšlení autorů pocházejících z různých kultur.

Který z jazyků je pro vás nejvíce spojený s flétnou?

Samozřejmě francouzština. Má to hned několik důvodů. Böhmův systém, což je typově flétna, na kterou hrajeme dodnes, byl už v devatenáctém století přijat primárně ve Francii. Pokud studujete flétnu profesionálně, nemůžete minout francouzské metodiky. Obecně na akademické úrovni měla francouzská flétnová škola největší vliv. Francouzština a flétna mají společné úplně základní principy artikulace, které se odrážejí už na fyzické úrovni třeba v tom, jakým způsobem při výslovnosti nebo tvorbě tónu tvarujete rty.

Jaká další mimohudební oblast, kromě jazyka, vaši hru na flétnu nejvíce inspiruje?

Rychlost.

Co to znamená?

Inspiruje mě všechno, co přináší pocit, že ztrácíte kontrolu, že jdete do smyku – právě díky rychlosti. Jdete až na hranu, kde hrozí, že ztratíte pevnou půdu pod nohama. To je pro mě fascinující. Zároveň v kombinaci s pocitem absolutní jistoty, kontroly a svrchovaným nadhledem nad situací. Myslím si, že něco podobného můžou zažívat automobiloví závodníci, piloti nebo lyžaři. Řada sportovců neustále testuje svoje limity. A hudebníci by podle mě taky měli vždycky chodit až na hranu, testovat a objevovat, ať už je to při cvičení, zkouškách nebo na pódiu. Protože pokud v sobě necítíme tenhle zápal, těžko můžeme očekávat, že pro to, co děláme, nadchneme naše publikum.

Kdybyste srovnal hudbu s ostatními druhy umění, co jedinečného přináší právě tato umělecká forma?

Možná jsou to právě momenty, kdy se takto vydáváte všanc. Sice jste na velkém pódiu v záři reflektorů, ale nejde o nějakou exhibici, naopak v té chvíli sdílíte velmi intimní moment zranitelnosti a křehkosti. Je neuvěřitelné, jak se vás takovýto okamžik dokáže dotknout. Sám jsem to zažil třeba při klavírních recitálech. Pokud umělec dá přednost právě této jemnosti a něze, místo nějaké bombastičnosti, můžete mít pocit, že existuje jediná pravda a ta se odehrává právě tady a teď, přímo před vámi. Stáváte se součástí toho okamžiku. Ať už hrajete nebo sedíte v publiku, spoluvytváříte tento mimořádný moment. Je spousta způsobů, jak toho dosáhnout, ale nikdy si nemůžete být úplně jistí, že se vám to povede. V tom podle mě spočívá jedinečné kouzlo hudby.

Jaká skladba vás dokáže zaručeně dojmout?

Jednoznačně Elgarův Nimrod z Variací Enigma. To je hudba, která vám jemně stáhne hrdlo a zavede vás do jiných sfér, jiné dimenze. Na mě to funguje vždycky, bez výjimky. V té skladbě není nic pompézního, nebo vtíravého. Je prostě… nechci říct dokonalá, ale nesmírně emotivní a dojemná. Hrál jsem ji možná jednou, flétna tam ani nemá nijak výrazný part. Ale vzpomínám si, že i jako posluchače na koncertě mě Variace oslovily právě tou hlubokou intimitou.

Podobné pocity mi přinášejí i Mahlerovy písně. Snad je to tím, že se také obracejí k zemi, k životu na venkově, k přírodě, krajině, horám, a zároveň jsou hluboce spirituální.

Možná jsou tyto skladby výsledkem nějaké vysoce intelektuální skladatelské práce, ale vůbec tak nepůsobí. Při poslechu máte pocit, že vše je tak, jak má být, naprosto jednoduché, přirozené a zároveň velmi hluboké.

Vaše dlouhá úspěšná kariéra se při pohledu zvenčí jeví jako zcela hladká přímá cesta přinášející jeden úspěch za druhým. Vzpomenete si na obzvláště obtížný nebo náročný moment, který se nakonec ukázal jako zcela zásadní pro váš umělecký růst?

Už jsem na této cestě dlouho, vydal jsem se na ni asi v patnácti, kdy jsem se studiu flétny začal věnovat vážně. Tehdy jsem měl možnost hrát poprvé Mozartův koncert s orchestrem a řekl jsem si: Ano, tohle je něco, co bych chtěl v životě dělat. Neměl jsem žádný kariérní plán, netoužil jsem po nějakém konkrétním místě v orchestru nebo podobně, na soutěže jsem chodil asi hlavně proto, abych potěšil rodiče a ujistil je, že to, co dělám, dělám dobře. Ale chtěl jsem být především součástí hudebního světa, přispět do něho, zapojit se a rozvíjet se skrz něj.

První výzva, které jsem pak musel čelit, byla tréma, která se dostavila s velkým tlakem a zodpovědností, které jsem tím rozhodnutím uvalil sám na sebe. Dříve jsem trému neznal, teď jsem se ale musel zeptat sám sebe: Kam zmizelo to dítě, co žilo hudbou, chtělo tančit, pískat si a prozpěvovat každý tón, který zaslechlo? To mě vrátilo zpátky ke kořenům, ke smyslu toho všeho.

Potom, už v době studia na konzervatoři, kdy se dostavily první úspěchy, jsem se jimi začal trochu opájet. Začal jsem hrát poněkud namyšleně a předvádět se. Účastnil jsem se tehdy několika konkurzů do orchestrů a vůbec se mi nepovedly, nevybrali mě, někdy jsem ani nepostoupil do finálového kola. Naopak uspěli lidé, které jsem považoval za méně zkušené a ne tak dobré hráče. To mě postupně dovedlo k uvědomění, že musím pracovat také na svém osobnostním rozvoji. Pomohli mi v tom moji skvělí učitelé, Aurèle Nicolet nebo Michel Debost. Díky nim jsem jako umělec dospěl a stal se tím, kým jsem dnes.

Čeho byste chtěl v hudbě ještě dosáhnout? Máte nějaký takový osobní hudební „everest“?

Mám v hlavě stále hodně projektů jako sólista s Berlínskými filharmoniky i jako člen orchestru. Těším se na nové programy, spolupráci s různými dirigenty… Ale z mého pohledu je každý koncert taková osmitisícovka. Neexistuje nedůležitý koncert. Jako hudebníci máme možnost přátelit se s největšími duchy lidské historie, kteří nám zanechali ta nejkrásnější díla. Je potřeba zůstat nohama na zemi a nebrat se příliš vážně, ale přistupovat se vší vážností k tomu, co děláme. Mít respekt k hudbě, k jejím tvůrcům, kolegům na pódiu i publiku v hledišti. Není to o nás, ale o něčem, co nás přesahuje a čemu můžeme společně přispět.

A co mimo koncertní síň? Čekají i tam nějaké sny na svůj čas?

Mým snem je být více s lidmi, které mám rád, s přáteli, kteří nejsou z hudební branže, a nevídám je tudíž tak často. Rodina a přátelé přišli v mém životě trochu zkrátka. Mám hrstku lidí, kteří jsou mi blízcí a jsme v intenzivnějším kontaktu, ale rád bych se jim věnoval víc. Možná je to takový můj plán na stáří a tenhle čas teď už pomalu nastává…

foto: Fabien Monthubert, Josef Fischnaller, archiv Prague Philharmonia / Václav Hodina